Hrdý národ
Někde jsem četla, že hrdost národa se pozná podle množství vztyčených národních vlajek. Dle tohoto kritéria se zdá, že Islanďané musí být opravdu hrdým národem. Modrou vlajku s červeno-bílím křížem totiž potkáte na každém rohu.
Ano, Islanďané jsou velmi hrdým národem. Aby taky ne, jejich ostrov je pro většinu turistů pravým „rájem na zemi“. Jenže žít tu? Více než půlroční období zimy, polární noc a nebo propršené léto: podmínky k životu tu nejsou z nejlehčích. A to ví i zocelení místní, kteří se na cizince dívají tak trochu z patra.
Pokud se budete chtít na Islandu usadit, nebudete to mít úplně jednoduché. Jak nám vysvětlila jedna z místních Polek, která zde bydlí a pracuje už pět let: „Já nemám islandského přítele. Vlastně jsem nikdy neměla. Jít na rande s Islanďanem? Jsou hrubí a dívají se na vás skrz prsty. Na Islandu jsem cizinka a v jejich očích vždycky budu.“
Potkala jsem několik Islanďanů a popravdě nevím. Byli mezi nimi milí týpci, stejně jako hrubiáni se zbytečnými poznámkami. Jak se říká, tupci se najdou všude na světě a výjimka neexistuje.
Každopádně když jsem se bavila s místními, bylo mi řečeno, že nás turistů je tady na ostrově už moc. „Každý rok přijíždí ticíse turistů, kteří se chovají, jako by jim to tu patřilo. Neumí řídit na našich silnicích, ztrácejí se v divoké krajině a kolabují na ledovcích. Tak třeba naše horké prameny. V létě si sotva najdete místo pro sebe. Relaxace? Tak to tak v zimě, kdy se příliv turistů trochu mírní,“ začala nám vysvětlovat jedna z místních, která nám po přednášce o tom, jak jsou turisté strašní, nakonec doporučila nejlepší horké horské lázně v okolí. (Tímto jí tedy děkujeme za skvělý tip.) Tak vidíte. Místní sice nadávají, ale nakonec jsou milí. Aby taky ne, turismus je jedním z největších příjmů do státní islandské kasy.
Nejhorší letiště na světě? Keflavik
Ano, noc na islandském letišti v Keflaviku bude už navždycky patřit mezi mé nejhorší zážitky z cest. Nemůžu tvrdit, že jsem začátečník. S přespáváním na různých letištích okolo světa mám své zkušenosti. Zašít se do koutku, vzít si karimatku, spacák, špunty do uší, doklady do spacáku a vychutnat si noc, jako každou jinou. Zhruba tak vypadá mé poměrně časté přenocovávání na londýnském nebo glasgowském letišti. Ať už tady, v Dubaji, Kataru, Německu nebo kdekoli jinde, s přespáváním na letišti jsem nikdy neměla žádný problém.
Až do mé noci na letišti Keflavik. „Tady nemůžete spát,“ vzbudila mě nepříjemná dvojice hlídačů. Jasně že jsem viděla cedulku zákaz spaní, kempování a vaření na letišti, ale to jsem brala spíš jako vtip. „Koho by napadlo zapálit vařič a začít si vařit v odletové hale?,“ pomyslela jsem si. „Já přeci nejsem žádný bezdomovec, ráno mi letí letadlo,“ rozespale jsem odpověděla. „Tak si sedněte. Tady nemůžete ležet,“ nekompromisně odvětil druhý hlídač.
Nepříjemná situace se opakovala co půlhodinu. „Absolutní buzerace. Kreténi!“, pomyslela jsem si. Hned mě napadlo, že na Island už v životě nepojedu, když se ke mně místní chovají takto. A pak mi došlo, že na Island pojedu. Nejhorší na tom totiž je, že místní krajina je natolik krásná, že si Islanďané mohou diktovat.
„Zdražíme o 100% ? Tak určitě, oni stejně ti turisti přijedou,“ přesně takhle nejspíš místní přemýšlí. A mají důvod. Půl milionu za denní výlet helikoptérou okolo kráteru? Milion za heliskiing? Žádný problém. Na Islandu se najde i takováto klientela.
Přidat komentář