Palacio de Cortés a Casa de la Malinche
Čtvrť Coyoacán v Ciudad de México se rozhodně stala naším oblíbeným místem. Původně samostatné město Coyoacán, bylo roku 1950 přičleněno k hlavnímu městu. Přesto si zachovalo svoji výjimečnost a bylo až neuvěřitelné, že jsme v jednom z největších měst na světě. Nadchly nás Museo Frida Kahlo a Museo Casa de León Trotsky, úzké dlážděné uličky lemované stromy, klid předměstí, koloniální domy a kostely. Coyoacán si stále zachoval své kulturní dědictví a mystickou atmosféru. Svoji výjimečnost muselo mít město už koncem 19. a od začátku 20. století, kdy se zde usadilo mnoho intelektuálů, umělců a bohémů. Mezi ty nejznámější patří třeba Octavio Paz (mexický básník a esejista, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1990), Diego Rivera, Frida Kahlo, Salvador Novo (básník a dramatik), Lev Davidovič Trockij, Emilio „El Indio“ Fernández (herec, režisér a scénárista), ale také slavný, a můj oblíbený, spisovatel Gabriel Garcia Marquez, který v této čtvrti napsal svůj skvělý román Sto roků samoty.
Coyoacán – „místo kojotů“
Název Coyoacán vychází z místní legendy, která vypráví, jak mnich zachránil kojota před hadím uškrcením a ten mu na oplátku pravidelně přinášel kuřata. V překladu z aztéckého jazyka má Coyoacán pravděpodobně znamenat „místo kojotů“. Podle jedné z dalších legend, byl právě zde mučen Cuauhtémoc, aby vyzradil Španělům místo, kde se ukrývá aztécký poklad. Jeho sochu jsme viděly na náměstí Zócalo v Centro Histórico. Legend a pověstí je zde opravdu mnoho, a i když se fakta občas neshodují, rozhodně místu přidávají na půvabu.
Historie
Vzdálená historie je také plná zajímavostí, počínaje kočovnými kmeny, obdobím Toltéků až do doby, než si Aztékové podmanili místní domorodé vesnice. Což vysvětluje, proč byli Španělé po příjezdu v podstatě vítáni zdejšími obyvateli, a Herman Cortés byl považován za osvoboditele od aztécké nadvlády. Po pádu aztécké říše, byla v Coyoacánu založena první obec a současně i sídlo vlády Nového Španělska. V patách konkvistadorů vždy přicházela i katolická církev. Šířili svou víru s cílem christianizovat místní indiány. Františkáni a dominikáni započali v Coyoacánu s výstavbou kostelů, a zároveň vznikají i velké barokní domy a správní budovy.
Tržnice, skvělá káva a restaurace Cantina La Coyoacana
Prošly jsme si tržnici, kde byly v předvánočním čase vystaveny vánoční stromky v pro nás dost netypických barvách. Na stáncích prodávali červeno-zelený pryšec nádherný, neboli vánoční hvězdu, ozdoby a další dekorace. Zašly jsme se naobědvat do fantastické restaurace Cantina La Coyoacana a posadily jsme se na venkovním nádvoří, jehož okolní zdi pocházejí ještě z dob Cortése. Objednaly jsme si tortillas a guacamole (avokádový pokrm) a zapovídaly se s číšníkem. Pocházel původem z Venezuely a vyprávěli jsme si o jeho zemi, o levném benzínu, o prezidentovi Madurovi. Byl nadšený, že si může povídat s někým, kdo tam byl a Venezuelu celkem dobře zná. Nejraději bychom tu seděly až do večera, mlsaly zmrzlinu a popíjely skvělou kávu. Slunce už ale bylo hodně nízko a ještě než zapadlo, chtěly jsme stihnout návštívit dvě místa. Palacio de Cortés a Casa de la Malinche.
Palacio de Cortés
Číšník nám namaloval mapu na ubrousek a nasměroval nás k Plaza Hidalgo, kde na severní straně náměstí stojí Palacio de Cortés. Dům měl být po dobytí aztécké říše Cortésovým domovem. Nápis na domě popisuje, že tu konkvistador opravdu žil, ale zřejmě jen na tomto místě, současná stavba totiž pochází z roku 1756. Má jednoduchou žlutou fasádu, pískovcové sloupy, dřevěnou střechu a nad vchodem visí zvon.
Vešly jsme do domu, kde bylo informační centrum, a ptaly se paní v recepci, jestli si můžeme prohlédnout budovu. V průvodci psali, že je možné shlédnout nástěnné malby zachycující ranou historii Mexika s osobnostmi, jako byl Cuauhtémoc, Cortés, Malinche. Paní jednak nehovořila anglicky a navíc nám tvrdila, že nemá klíče. Podívaly jsme se tedy jen zběžně na dvůr s kašnou a trochu zklamané jsme raději odešly.
Katolický kostel San Juan Bautista
Došly jsme na malé náměstí Jardín Centenario, jehož dominantou byl rozhodně katolický kostel San Juan Bautista z let 1520 až 1552. Dovnitř jsme ale už nešly. Byla to škoda, protože je jedním ze tří nejstarších farních kostelů v Ciudad de México. Pokračovaly jsme k altánku z 19. století, který je navrchu zakončen klenutou vitráží, na jejíž špičce sedí bronzový orel. Okolí je obklopené lavičkami, lákajícími k posezení. Na pojízdných stáncích prodávali voňavé sladkosti a Janka si večer posteskla, že jsme si u stánkařů nekoupily naše oblíbené churros. Ptaly jsme se místního strážníka, opřeného o altánek, kde je Casa de la Malinche. Rozhovor zabral snad 10 minut. Moje trpělivost byla u konce, slunce skoro zapadlo a začínalo být šero. Policajt nechápal, kam tak spěchám. Klasická mañana. Janka se ještě musela podepsat na papír, že jí dal dobré informace. To už mi tekly nervy, a abych se trochu uklidnila, šla jsem si na náměstí vyfotit krásnou fontánu, znázorňující dva kojoty hrající si ve vodě. Prohlédla jsem si sochu mexického kněze Hidalga, po kterém je jedno ze dvou náměstí pojmenované. Miguel Hidalgo y Costilla, byl přední představitel boje za nezávislost Mexika. Jmenuje se po něm i letiště ve městě Guadalajara. Nakonec jsem ještě z dálky vyfotila divný seschlý strom. Když jsem si fotku prohlížela doma a trochu ji zvětšila, ukázala se mi ženská tvář. Bohužel nevím, co to bylo.
Casa de la Malinche
Konečně se policajt vypovídal a ukázal nám cestu. Už jsme skoro běžely, abychom stihly denní světlo na focení. Stejně jsme se ještě několikrát ptaly na směr ke Casa de la Malinche. Rozhodně bych si nenechala ujít možnost vidět dům, kde Cortés spolu s Malinche žili někdy kolem roku 1521 nebo 1522. Zvláštní bylo, že místní kroutili hlavami, že neznají, nevědí, neslyšeli. Nenávist k Malinche zřejmě přetrvala až do současnosti. Stala se pro ně zosobněním zrady vůči vlastnímu národu. Pomáhala Cortésovi a Španělům dobýt Mexiko a to se neodpouští ani po více jak 500 letech. Malinche ovládala znalosti indiánského prostředí a zpočátku sloužila jako tlumočnice. Měla výjimečný talent na jazyky a rychle se naučila španělsky. Byla velice krásná a stala Cortésovou milenkou. Porodila mu syna Martina, prvního míšence v Novém světě. S malým Martinem Cortézem, kterému se říkalo el Mestizo (míšenec bělocha a Indiána), žila v domě dva roky. Synka jí však vzali a odvezli do Španělska. Malinche zůstala už bez dětí a zemřela na neštovice v roce 1529. A pozor, nastupuje další legenda. Zbloudilá duše nebohé matky stále pláče pro svého syna a prý je ji možné zaslechnout v parku La Conchita v Coyoacánu. Lidé jí zde říkají plačící žena „La Llorona“.
Neměly jsme ponětí, jak měla „La Casa Colorada“, neboli Casa de la Malinche vypadat, ale hned jsem poznala, že jsme na místě. Budova se nachází mezi ulicemi Vallarta a Higuera a přes silnici je parčík. Musela to být ve své době jedna z nejprestižnějších budov v Coyoacánu. Dům na mě zvláštně zapůsobil. Je trochu jako pevnost a bylo jasné, že je velice starý, alespoň jeho základy. Spodní část je postavena z vulkanických šedých kamenů. Má velká okna s kovanými železnými mřížemi, které sahají až k chodníku.
Dům je z nepálených cihel a jakoby napuštěný krví. Možná, že červené štukování mělo připomínat pyramidy starověkého Mexika. Má jen jedno patro, pravděpodobně dostavené později, a drobné ozdoby na domě odkazují na minulost Mexika. K domu se váže ještě další legenda, která praví, že Hernán Cortés, zde v listopadu 1522 zavraždil svoji první manželku Catalinu Súarez. Nicméně, současná budova byla postavena v 18. století, zatímco Hernán Cortés a Malinche žili v šestnáctém století. Na detaily nehledíme, bude to zřejmě jako s Palacio de Cortés. Základy jsou původní, dům byl dostaven.
Malinche
Bylo nám divné, že zde není žádný nápis, socha, kašna, prostě nic. Zjistily jsme, že v osmdesátých letech postavili v Coyoacánu sochu Cortése, Malinche s jejich synem Martinem. Ta byla však po mnoha demonstracích a protestech odstraněna a přesunuta do Parque Xicotencatl. Mám pocit, že mimo maleb, už neexistují žádné jiné pomníky připomínající Malinche!
Byly jsme po dnešním dni tak uchozené, že jsme si vzaly taxíka, nechaly se odvézt na metro a za tmy dojely do centra. Koupily jsme si vodu a zapadly na pokoj. Hned jsme usnuly a ani jsme nezašly na večeři a drink na terasu hostelu Amigo. Z Coyoacánu jsme viděly sotva polovinu zajímavostí. Pokud bude možnost, rozhodně se sem ještě někdy vydáme. Zítra máme už naplánovaný Palacio de Bellas Artes a večer letíme domů.
Přidat komentář