• Menu
  • Menu

Kaňoning – „nová“ adrenalinová zábava v Nikaragui

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Severní a Střední Amerika » Nikaragua » Kaňoning – „nová“ adrenalinová zábava v Nikaragui

Víte, co je to kaňoning? Že jste o tom ještě nikdy neslyšeli? No, já ještě donedávna také ne a popravdě, do teď si myslím, že tohle slovo stejně vymyslel jeden z mých kamarádů…

U finky (= statek, ranč) v Nikaragui jsme měli dvě řeky. Jedna měla svůj tok s křišťálově čistou vodou, do které jsme se chodili koupat. Zato ta druhá byla opravdu nechutně špinavá. O pár kilometrů výš po proudu se do ní totiž vyhazovaly všechny odpadky z tamější nemocnice. Když jednou za půl roku přišlo období dešťů a s ním i povodně, dostaly se všechny odpadky až k našemu ranči. Po povodni samozřejmě nikoho ani nenapadlo, že by bylo dobré řeku od odpadků vyčistit, takže všechny naplaveniny zůstávali v korytě až do období dalších dešťů, kdy se „spláchly“ dál po proudu a jejich místo zaujaly nové kousky.

O téhle řece se ale dnes bavit nechci. Daleko víc mě totiž zajímá ta druhá- čistá, která má údajně krásný kaňon ústící až do nám známého vodopádu, ke kterému jsme se chodili koupat. „Když jsme finku koupili, šel jsem tím kaňonem, abych pomocí GPS zaměřil všechny hranice pozemku. Je to bomba- krásná příroda, skáčeš z kamenu na kámen, brodíš se vodou a nakonec musíš sejít okolo vodopádu.“ „Ty jo, to zní úplně super, tak kdy vyrazíme?“, ptám se s nadšením svého kamaráda, který korytem řeky už jednou prošel společně s místním domorodcem. Nakonec jsme ale téma kaňoningu nějakým způsobem zamluvili. A tak nastal poslední den našeho pobytu na statku nedaleko Diriamby.

„Tak jak to bude? Máme posledních pár hodin! Přidáte se někdo k nám? Chce to uzavřené boty, nejlépe pohorky,“ sháním dobrovolníky z řad svých kamarádů, kteří by se k nám na akci připojili. Po včerejší rozlučkové párty ale moje slova nemají žádnou odezvu. Vydáváme se tedy ve dvou po prašné cestě k prvnímu brodu, kde chceme začít. Po půl hodině cesty jsme konečně na místě. Stáčíme své kroky doprava a začínáme přeskakovat a přecházet první kameny. Cesta je celkem v pohodě, občas nám trochu uklouzne noha na spadlém listí, ale to nemá horších následků. Říkám, si, že zatím je to spíš jako hra malých dětí- nic nebezpečného, až na všemožné pavouky, kteří jsou na kamenech okolo nás a nejspíš i skrytí hadi (ale to nechci domýšlet). Bez předního křížového vazu v pravém koleni si ve skocích po kamenech nejsem moc jistá, a tak raději hned po pár metrech volím chůzi skrz vodu. S prohlášením: „ Jednou k tomu muselo dojít,“ se do mých nově naimpregnovaných pohorek valí voda z vrchu.

„No, a teď to začne být trochu nepříjemné,“ sdělí mi kamarád, když se dostaneme nad první menší vodopád. Voda už dávno není blankytně modrá. Naše kroky rozvířily usazeniny na dně a ty teď plavou po proudu s námi. Uf. Vodopád, který měří přibližně dva metry, se z vrchu zdá být nepřekonatelně velký. „Teď už není cesty zpět,“ pomyslím si, když můj kamarád skáče (spouští se) přes velký proud. Podávám mu foťák a mačetu, která v příští půlhodině usekne hlavu vyhřívajícímu se hadovi (Doteď nevím, jestli byl jedovatý nebo ne.). Tak a teď já. Dobře, jde o to skočit, nebát se, nemyslet na blbosti, coby kdyby. Skočím a nořím se pod vodu. Uf. S pohorkami se teda moc dobře neplave. Jo, první část je za mnou. Okolo mě jsou z obou stran tak devět metrů vysoké skalní stěny: „Teď už to musím dojít do konce,“ pomyslím si a trochu se mi začnou klepat ruce.

Před námi je další překážka, úzká soutěska. „Jak to tady jen bylo,“ snaží se vzpomenout kamarád na předchozí výlet s průvodcem. Skočí a celý se ponoří do vody. Naštěstí brzy zase vyplave a já mu podávám jeho fotoaparát. Voda je zde opravdu hluboká, a tak musí plavat s jednou rukou, ve které má foťák, nad vodou. Foťák se i s taštičkou na okamžik ocitá pod vodou. „Rychle vyndej kartu a baterky. Nezapínej ho,“ vzpomínám si na poučky o zkratech a jak vyřešit problém s mokrou elektronikou. „Tak jsme dofotili,“ pomyslím si a doufám, že se foťák dá ještě zachránit.

Cestou ještě procházíme více či méně nebezpečné úseky, až se konečně dostáváme celí zablácení k vodopádu- poslednímu úseku cesty. Postupně slézáme okolo bouřící vody. Ještě že tu jsou liány, které nám nakonec pomáhají i tento poslední úsek s úspěchem zdolat. Jdeme pod vodopád a umýváme zablácené oblečení a boty. „Hezká tečka za pobytem na statku,“ říkám si

s úsměvem na rtech: „Ale znovu bych si to asi nedala.“

Klára Skuhravá
Klára Skuhravá

Nadšení, vášeň a droga. Kdo jednou okusil, pochopí, jak snadné je koupit levnou letenku, zabalit batoh a vyrazit! Pocit naprosté svobody, boření hranic a mýtů...Otevřít svou mysl a se srdcem na dlani se rozběhnout. Cestováním žiji. V současné době i výlety na webu www.justwalkit.cz.

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *