Kromě toho, že je Managua hlavním městem Nikaragui, je také s 1,82 miliony obyvatel jejím nejlidnatějším městem. Leží na západě země u stejnojmenného jezera a právě voda a místní jezero ji nejspíš dalo název. Podle indiánského jazyka Nahuatl totiž slovo Managua vychází z výrazu Mana-ahuac, což znamená „sousedící s vodou“ nebo také „obklopená vodou“.
Město bylo ve 20. století hned dvakrát zničeno zemětřesením. Stalo se tak v letech 1931 a 1972. Protože zde zemětřesení přichází v pravidelných etapách jednou za 40 let, místní čekají, co se stane v průběhu nadcházejícího roku. Kvůli častým otřesům půdy, které v minulosti způsobily velké materiální škody, je například ve městě zakázáno stavět výškové budovy. Nové budovy se navíc nestaví na ruinách těch původních, ale budují se na okrajích původního centra. V centru města tak vznikly velké volné plochy, na kterých se v průběhu desetiletích zrealizovaly parky nebo v současné době fungují jako parkoviště. I dnes, 40 let od posledního zemětřesení, můžete ve městě vidět jeho následky v podobě ruin, které mnohdy nikdo neodstranil.
Z turisticky zajímavých míst bych jmenovala snad jen ruiny staré katedrály, národní palác, který dnes slouží jako Národní palác kultury nebo moderní budova divadla Ruben Darío, která stojí na břehu jezera. Další monstrózní stavbou je i budova Olofa Palmeho, která je místem mnoha zajímavých kulturních a společenských akcí. Aby také ne. Místnost hlavní haly je tak velká, že se do ní najednou vejde až 1250 osob.
Managua ale není jen ony více či méně vznešené stavby, které mají za úkol reprezentovat stát. Město je v mých očích zvláště v období před Vánocemi symbolem kýče. Každá větší ulice je totiž ověnčena různobarevnými blikajícími světelnými řetězy. A všude jsou reklamy na produkty, které si většina z obyvatel této země nemůže dovolit. Stejně tak je pro mě město symbolem velkých kontrastů- na jedné straně velmi luxusně zařízená soukromá nemocnice, kde vás jedna návštěva vyjde v přepočtu na něco málo přes 1000 Kč (jen běžná taxa za prohlídku), na druhou stranu nuzná nádraží, bída a smrad z pálených odpadků. Na jedné straně výborně vybavený supermarket, nebo obchodní centrum se značkami jako je Quiksilver, Swatch, Lacoste nebo třeba Gucci a na straně druhé obrovské špinavé tržiště, kde vás oběd vyjde na pár peněz, kde se dá skvěle smlouvat, kde seženete úplně všechno, hlavně místní potraviny, ovoce a zeleninu, a kde můžete jako turista ucítit místní typickou atmosféru.
Managua je v prvé řadě město kontrastů a myslím, že skvěle symbolizuje Nikaraguu s jejími kontrasty, její chudobou, bohatstvím, lhostejností ke svému okolí, politickými názory a vším tím, co je v místních lidech.
V Managui jsme poslední noc před odletem domů měli možnost spát v jednom z místních luxusních hotelů. The Best West Hotel se nachází hned naproti letišti. Klimatizovaný pokoj s internetem, dva bazény, možnost jít si zacvičit do posilovny, nechat se ostříhat a opečovat v místním salónu krásny, to všechno mi připomnělo kulturu vyspělého státu, kterým ovšem Nikaragua ještě zdaleka není. Pro někoho možná smůla, já ale tvrdím, že je to tak dobře a jestli někdo chce jet na dovolenou a nechat se hýčkat, ať jede do jiné země. Nikaragua je ještě pořád jednou ze zemí, kde srdce dobrodruha může zajásat. Važme si toho, těchto zemí totiž na planetě rapidně ubývá.
Přidat komentář