• Menu
  • Menu

Nikaragua, Kostarika – 9

Přesun z Kostariky do Nikaraguy

Celá vesnice spala, pršelo a jen úplněk nám ozařoval dvorek hotelu. Vyšla jsem ven a se zděšením jsem zjistila, že hlavní vrata od hotelu jsou zamčená. Janka zůstávala v klidu a jen konstatovala, že přeci nejsou v recepci hloupí a jistě to zařídili. Vědí, že máme objednané taxi na půl šestou. Po tmě a v dešti obcházím vrata a boční dveře a opravdu, jeden vchod zůstal otevřený. Taxikář přijel přesně a zavezl nás na nádraží do Santa Eleny. Naštěstí je tu čekárna a mohly jsme se schovat před deštěm.

Cesta do Lagartos

Na odvoz čekalo již plno lidí. Měly jsme místenky do vesnice Lagartos a tak nám to bylo jedno, kolik lidí tady čeká. Hned jak jsme si sedly do autobusu, snědly jsme sušenku a ovoce, které nám připravili v Manakin Lodge. Kochaly jsme se neuvěřitelně krásnou krajinou. Do vesnice Lagartos to bylo sešupem z kopců, pouhých 35 kilometrů, ale po nezpevněné cestě a tak to pěkně drncalo. Hodinová jízda je pastvou pro oči. Okna byla bohužel špinavá a fotit se nedalo. Projely jsme úsekem kostarické centrální vysočiny, která vede až k nikaraguyským hranicím. Naposledy se loučíme s mlžným lesem, pohořím Cordillera de Tilarán a Cordillera de Guanacaste. Počasí se umoudřilo a konečně vysvitlo slunce. Nad poloostrovem Nicoya, omývaným Tichým oceánem, se objevila duha. Bus nás vysadil na hlavním tahu k hranicím. Najednou bylo vedro a nebylo si kam sednout, ani kam si dojít na záchod. Není tu nic, jen rozcestí a směrovky na silnicích. Náš Nicabus měl skoro hodinu zpoždění.

SONY DSC

Fotila jsem během čekání motýla a pak jsme se daly se do řeči s místním pánem. Ptal se nás, odkud jsme, a vyprávěl nám, že zde žije Čech, který vyrábí nábytek z teakového dřeva. Svět je malý. Při čekání jsme se seznámily s bezvadným párem z Taiwanu. Prohlížely jsme si vzájemně fotky z Monteverde a vyměnili si mailové adresy. Byli na cestě po Jižní Americe už půl roku, jo to se někdo má. Už jsme začínaly mít obavy, jestli bus dorazí a mávaly jsme snad na každý projíždějící autobus. Pak Karl, náš nový kamarád, našel na internetu, že ten náš autobus je modrý, a tak stopujeme už jen modré autobusy. Konečně přijeli, hned si od nás berou místenky a pasy.

U vesnice Lagartos ¦Čekání na bus do Nikaragui
U vesnice Lagartos ¦Čekání na bus do Nikaragui

Hranice Nikaragua

Sedělo se nám dobře, měly jsme klimatizaci a než jsme vyplnily vstupní papíry do Nikaragui, byly jsme na hranicích. Janky sestra nám psala, že na hraničním přechodu bude plno Kubánců, které Kostarika pustila přes hranice a Nikaragua je nepřijala. Měla pravdu, hned u pasové kontroly, na provizorních lehátkách polehávalo a posedávalo plno Kubánců. Bála jsem se fotit a tak nemáme žádnou fotku. Šly jsme do fronty, a když jsme ji konečně vystály, velice nepříjemná ženská nám hodila pasy a něco hulákala španělsky. To samé na naše nové přátele. Jak ta byla nepříjemná. Vůbec jsme s Jankou nechápaly, co se děje. Nakonec se nás ujala prdelatá ženská v uniformě a dovedla nás k jiné budce. Zaplatily jsme každá 8 USD a vrátily se zpět. Fronta je nyní třikrát delší. Řidič nás natlačil, za obrovské nelibosti ostatních, dopředu k okénku. Jen jsme dostaly razítko do pasu, řidič nám doklady vzal a řekl si o dalších 14 dolarů na osobu. Než jsme nastoupily do busu, oslovilo nás snad 30 prodejců. Bylo to až dotěrné. Konečně jsme zpět v busu. Popojely jsme pár metrů a tady jsme zase musely vyndat bágly a donést je přes celnici a rentgen. Opět se vracíme do busu, ale pasy nám zatím nevrátily. Přišla policie, koukla na pas, na fotku a doklady nám vrátily. Konečně jsme byly za hranicemi a dojely jsme až do města Rivas. Hned se na nás vrhli taxikáři, a že nás odvezou.

San Juan del Sul, cesta samá díra a prach

V noci ještě v Monteverde jsme si zamluvily hotel, zadaly jsme do vyhledávače ubytování v San Juan del Sul a naskočil nám El Hotel Marsella Beachfront. Myslely jsme si logicky, že hotel leží v letovisku San Juan del Sul. Zaplatily jsme taxikáři 15 dolarů a skoro po hodině cesty, se nás zeptal, jak se jmenuje náš hotel. Když jsme mu to řekly, začal řvát a vysadil nás před letoviskem na rozcestí u tabule směr Marsella – 9 km. Chtěl dalších 20 dolarů za to, že nás tam odveze. Vystoupily jsme a hledaly zastávku. Byla vedle malého krámku a paní říkala, že bus sice někdy jezdí, ale sporadicky. Kroužily okolo nás taxikáři a nechtěly slevit z 20 dolarů. Bylo to beznadějné. Bus nejel, potřebovaly jsme na záchod, měly jsme hlad a žízeň a v krámku nám paní nic neprodala a ani na toaletu nás nepustila. Prý tu v okolí žádný další obchod není. Nakonec jsem stopla auto a nabídla chlápkovi 15 dolarů. Myslely jsme si, jak bude Nikaragua levná a zatím jen platíme. Po cestě jsme pochopily, proč všichni chtěli zaplatit tolik za odvoz. Cesta byla samá díra, prach a hrbol. Jely jsme hodinu, téměř krokem. Náš řidič celou dobu cucal sirku, pochechtával se a byl hrozně podobný herci Morganu Freemanovi. Řekla bych, že si něco šňupnul.

Playa Marsella
Playa Marsella

El Hotel Marsella Beachfront

Docela zničené jsme zašly do recepce se nahlásit. Vzaly nám bágly a autem je odvezly do 500 metrů vzdáleného ubytování. Domečky jsou moc pěkné, mají verandu s křesílky a stolečky. Pokoj je hrůza, něco jako kajuta na lodi, ale bez jediného úložného prostoru. Měly jsme mít vyhlídku na hory, na moře byla dražší, ale jednak tu žádné hory nejsou a jednak je okno z matného skla a miniaturní. Vše je v černé barvě a za 100 dolarů na noc a bez snídaně jsme čekaly něco lepšího. Okolí i pláž jsou ale téměř bez lidí a jsou nádherné.

Playa Marsella
Playa Marsella

Vykoupaly jsme se a šly na večeři. Není tu žádný obchod a v recepci není ani káva, ani voda zdarma. Jídlo stálo v průměru od 13 USD a výše. Jana si objednala vysušenou rybu, na které bylo jen trošinku masa a jinak samé kosti. Spřátelila se s kočičkou a dala jí snad půlku ryby. Do jídelny zalétl veliký modrý pták a snažil se také něco získat z naší večeře. To už se nad Playa Marsella stmívalo. Byl nádherný západ slunce. Poseděly jsme na verandě, popíjely kávičku a relaxovaly. Když jsme se v našem mini pokojíčku snažily usnout, přivedl si soused na pokoj cizí slečnu. Jsou tu tenké stěny a jakýkoliv rozhovor od vedle byl slyšet, a po půlnoci i víc jak rozhovor.

cestopis následující

cestopis předcházející

Dana Dajdulka
Dana Dajdulka

Více jak 15 let se pro mě stalo cestování drogou. Za tu dobu jsem mimo Evropu navštívila USA, Nový Zéland, Thajsko, Kambodžu, Velikonoční Ostrovy... poslední roky se mou láskou stala Jižní Amerika. Každá další cesta je pro mne nejenom výzvou, ale také uskutečněnými sny poznat místa , které tak dobře znám z knih a cestopisů.

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *