Přesun z Kostariky do Nikaraguy
Celá vesnice spala, pršelo a jen úplněk nám ozařoval dvorek hotelu. Vyšla jsem ven a se zděšením jsem zjistila, že hlavní vrata od hotelu jsou zamčená. Janka zůstávala v klidu a jen konstatovala, že přeci nejsou v recepci hloupí a jistě to zařídili. Vědí, že máme objednané taxi na půl šestou. Po tmě a v dešti obcházím vrata a boční dveře a opravdu, jeden vchod zůstal otevřený. Taxikář přijel přesně a zavezl nás na nádraží do Santa Eleny. Naštěstí je tu čekárna a mohly jsme se schovat před deštěm.
Cesta do Lagartos
Na odvoz čekalo již plno lidí. Měly jsme místenky do vesnice Lagartos a tak nám to bylo jedno, kolik lidí tady čeká. Hned jak jsme si sedly do autobusu, snědly jsme sušenku a ovoce, které nám připravili v Manakin Lodge. Kochaly jsme se neuvěřitelně krásnou krajinou. Do vesnice Lagartos to bylo sešupem z kopců, pouhých 35 kilometrů, ale po nezpevněné cestě a tak to pěkně drncalo. Hodinová jízda je pastvou pro oči. Okna byla bohužel špinavá a fotit se nedalo. Projely jsme úsekem kostarické centrální vysočiny, která vede až k nikaraguyským hranicím. Naposledy se loučíme s mlžným lesem, pohořím Cordillera de Tilarán a Cordillera de Guanacaste. Počasí se umoudřilo a konečně vysvitlo slunce. Nad poloostrovem Nicoya, omývaným Tichým oceánem, se objevila duha. Bus nás vysadil na hlavním tahu k hranicím. Najednou bylo vedro a nebylo si kam sednout, ani kam si dojít na záchod. Není tu nic, jen rozcestí a směrovky na silnicích. Náš Nicabus měl skoro hodinu zpoždění.
Fotila jsem během čekání motýla a pak jsme se daly se do řeči s místním pánem. Ptal se nás, odkud jsme, a vyprávěl nám, že zde žije Čech, který vyrábí nábytek z teakového dřeva. Svět je malý. Při čekání jsme se seznámily s bezvadným párem z Taiwanu. Prohlížely jsme si vzájemně fotky z Monteverde a vyměnili si mailové adresy. Byli na cestě po Jižní Americe už půl roku, jo to se někdo má. Už jsme začínaly mít obavy, jestli bus dorazí a mávaly jsme snad na každý projíždějící autobus. Pak Karl, náš nový kamarád, našel na internetu, že ten náš autobus je modrý, a tak stopujeme už jen modré autobusy. Konečně přijeli, hned si od nás berou místenky a pasy.
Hranice Nikaragua
Sedělo se nám dobře, měly jsme klimatizaci a než jsme vyplnily vstupní papíry do Nikaragui, byly jsme na hranicích. Janky sestra nám psala, že na hraničním přechodu bude plno Kubánců, které Kostarika pustila přes hranice a Nikaragua je nepřijala. Měla pravdu, hned u pasové kontroly, na provizorních lehátkách polehávalo a posedávalo plno Kubánců. Bála jsem se fotit a tak nemáme žádnou fotku. Šly jsme do fronty, a když jsme ji konečně vystály, velice nepříjemná ženská nám hodila pasy a něco hulákala španělsky. To samé na naše nové přátele. Jak ta byla nepříjemná. Vůbec jsme s Jankou nechápaly, co se děje. Nakonec se nás ujala prdelatá ženská v uniformě a dovedla nás k jiné budce. Zaplatily jsme každá 8 USD a vrátily se zpět. Fronta je nyní třikrát delší. Řidič nás natlačil, za obrovské nelibosti ostatních, dopředu k okénku. Jen jsme dostaly razítko do pasu, řidič nám doklady vzal a řekl si o dalších 14 dolarů na osobu. Než jsme nastoupily do busu, oslovilo nás snad 30 prodejců. Bylo to až dotěrné. Konečně jsme zpět v busu. Popojely jsme pár metrů a tady jsme zase musely vyndat bágly a donést je přes celnici a rentgen. Opět se vracíme do busu, ale pasy nám zatím nevrátily. Přišla policie, koukla na pas, na fotku a doklady nám vrátily. Konečně jsme byly za hranicemi a dojely jsme až do města Rivas. Hned se na nás vrhli taxikáři, a že nás odvezou.
San Juan del Sul, cesta samá díra a prach
V noci ještě v Monteverde jsme si zamluvily hotel, zadaly jsme do vyhledávače ubytování v San Juan del Sul a naskočil nám El Hotel Marsella Beachfront. Myslely jsme si logicky, že hotel leží v letovisku San Juan del Sul. Zaplatily jsme taxikáři 15 dolarů a skoro po hodině cesty, se nás zeptal, jak se jmenuje náš hotel. Když jsme mu to řekly, začal řvát a vysadil nás před letoviskem na rozcestí u tabule směr Marsella – 9 km. Chtěl dalších 20 dolarů za to, že nás tam odveze. Vystoupily jsme a hledaly zastávku. Byla vedle malého krámku a paní říkala, že bus sice někdy jezdí, ale sporadicky. Kroužily okolo nás taxikáři a nechtěly slevit z 20 dolarů. Bylo to beznadějné. Bus nejel, potřebovaly jsme na záchod, měly jsme hlad a žízeň a v krámku nám paní nic neprodala a ani na toaletu nás nepustila. Prý tu v okolí žádný další obchod není. Nakonec jsem stopla auto a nabídla chlápkovi 15 dolarů. Myslely jsme si, jak bude Nikaragua levná a zatím jen platíme. Po cestě jsme pochopily, proč všichni chtěli zaplatit tolik za odvoz. Cesta byla samá díra, prach a hrbol. Jely jsme hodinu, téměř krokem. Náš řidič celou dobu cucal sirku, pochechtával se a byl hrozně podobný herci Morganu Freemanovi. Řekla bych, že si něco šňupnul.
El Hotel Marsella Beachfront
Docela zničené jsme zašly do recepce se nahlásit. Vzaly nám bágly a autem je odvezly do 500 metrů vzdáleného ubytování. Domečky jsou moc pěkné, mají verandu s křesílky a stolečky. Pokoj je hrůza, něco jako kajuta na lodi, ale bez jediného úložného prostoru. Měly jsme mít vyhlídku na hory, na moře byla dražší, ale jednak tu žádné hory nejsou a jednak je okno z matného skla a miniaturní. Vše je v černé barvě a za 100 dolarů na noc a bez snídaně jsme čekaly něco lepšího. Okolí i pláž jsou ale téměř bez lidí a jsou nádherné.
Vykoupaly jsme se a šly na večeři. Není tu žádný obchod a v recepci není ani káva, ani voda zdarma. Jídlo stálo v průměru od 13 USD a výše. Jana si objednala vysušenou rybu, na které bylo jen trošinku masa a jinak samé kosti. Spřátelila se s kočičkou a dala jí snad půlku ryby. Do jídelny zalétl veliký modrý pták a snažil se také něco získat z naší večeře. To už se nad Playa Marsella stmívalo. Byl nádherný západ slunce. Poseděly jsme na verandě, popíjely kávičku a relaxovaly. Když jsme se v našem mini pokojíčku snažily usnout, přivedl si soused na pokoj cizí slečnu. Jsou tu tenké stěny a jakýkoliv rozhovor od vedle byl slyšet, a po půlnoci i víc jak rozhovor.
Přidat komentář