Hlavním důvodem, proč je tato země turisticky lákavá, je její krajina. Nikaragua je součástí Latinské Ameriky. Země je ohraničována na západě Pacifickým oceánem a na východě Karibským mořem. Na severu sousedí s Hondurasem a na jihu s Kostarikou. Nikaragua láká své návštěvníky na největší sladkovodní jezero v Latinské Americe (Jezero Nikaragua), stejně tak jako na překrásné pláže nebo na horskou túru po aktivních i vyhaslých sopkách Kordiller. Nejvyšší vrcholy zde dosahují výšky až 2440 m n. m.
Kordillery je pohoří, které pomyslně dělí zemi na západní a východní část. Západní část je výrazně sušší. Místní klima by se dalo přirovnat k „suchým tropům“. Pokud není zrovna období dešťů (od května do prosince), prší zde minimálně a průměrná roční teplota se v nížinách pohybuje okolo 27 °C. (Pro srovnání, v ČR se průměrná roční teplota pohybuje okolo 9 °C.) Krajina je zde zelená jenom během krátkého období v době, kdy končí období dešťů. Období sucha je také typické silnými větry, které zde způsobují nepříjemnou erozi, když odvávají prach a suchou půdu. I my jsme zažili opravdu silný vítr, který jakoby s námi mluvil a přinášel dobré zprávy. Pokud se na chvíli obloha zatáhla, už tu byl vítr, který oblaka rychle rozfoukal do ztracena.
Na východ od Kordiller se země snižuje, až k bažinatému pobřeží plnému moskytů a porostů mangrove. Zde je území tzv. vlhkých tropů- ať je období dešťů nebo není, buďte si jisti, že zde nějakou tu tropickou bouři určitě zažijete. Pokud budete mít štěstí, nemuselo by se tak stát ve chvíli, kdy se budete zrovna přepravovat místními čluny, tak jako se to k naší smůle stalo nám. V pobřežní oblasti je většinou horko a vlhko, takže když zmoknete (s čímž musíte počítat), většinou se vám mokré oblečení nepodaří ani po několika dnech vysušit. Pokud chcete zažít sluncem zalitý Karibik, doporučuji výlet na jeden z místních ostrovů. Sice se jedná o soukromé ostrovy, ale za úplatu vás sem místní odvezou a ještě si můžete užít čerstvých kokosů a šnorchlování v azurově modré vodě s korálovým dnem. Jiná situace je ovšem na severu země, pro který jsou typické horské oblasti s daleko chladnějším počasím.
Díky průměrným ročním srážkám 2000 – 6000 mm Nikaragua opravdu netrpí nedostatkem vody (tedy pokud není zrovna období sucha). S tím souvisí i vodstvo, největší řeka San Juan odvodňuje již výše zmiňované jezero Nikaragua. V jihozápadní oblasti se také nachází Jezero Managua a mezi další významné nikaragujské řeky patří Río Grande a řeka Coco.
V návštěvnickém centru Národního parku Masaya jsem konečně zjistila, proč je Nikaragua plná více či méně aktivních sopek: Jde o tektonické desky. To je hlavním důvodem, proč je Nikaragua každých 40 let zasažena nějakou více či méně závažnou živelnou katastrofou. V této oblasti se totiž setkávají hned čtyři (!) tektonické desky. Z východu tlačí Karibská deska proti Kokosové desce a z jihu se oddaluje deska Nazca, která se následně táhne podél celé Jižní Ameriky. Aby toho nebylo málo, ze severu se ještě posouvá na jih Severoamerická deska. (Podobnou situaci byste mohli najít třeba u Japonska.)
Říká se, že jednou za 40 let postihne Nikaraguu nějaká živelná katastrofa. A hádejte co. Už 39 let se v tomto státě nic nestalo. Podle místních se tedy máme v roce 2013 na co těšit. Viditelné známky rostoucího napětí podzemí jsou již nyní dokonce viditelné i na povrchu. Tak například- všechny sopky, které jsme navštívili, byly zahaleny v oblaku dýmu. Podle turistů, kteří Nikaragui navštívili v minulosti, jsme měli štěstí. Podle místních jde o znamení, že tlak a napětí roste. Ani seismologové nejsou ze současné situace příliš nadšení. Ke smůle místních obyvatel ale nedokážou přesně určit, kdy
k uvolnění napětí a následné erupci dojde.
Přidat komentář