KUCHING – KOČIČÍ MĚSTO
Máte rádi kočky? Já teda jako moc ne, ale co někde se začít musí. Kuching znamená kočka a podle legendy tento název vznikl náhodou. Když se kapitán James Brook plavil na své plachetnici , ukázal na město a zeptal se jak se jmenuje, jeden z námořníků myslel, že ukazuje na kočku a tak si město získalo toto jméno. Kočky jsou tu celkem časté zjevení zajímavostí je, že jim pokaždé chybí ocas. Divné že?
Do Kuchingu jsme přiletěli okolo desáté hodiny večer a po opravdu dlouhých hodinách cesty jsme toho měly plné zuby. Z letiště nejezdí žádná veřejná doprava a tak nezbývá, než se spolehnout na taxíky. Systém je velice jednoduchý, stačí si koupit jízdenku na taxík na terminálu letiště a najít první taxík v řadě – ten už vás odveze kam je potřeba. Náš taxikář je mladý sympatický týpek, který nám velice rád celou cestu povídá o svém městě, není mu sice moc rozumět, ale hlavně, že jede kam potřebujeme. Teda né tak docela! O našem hostelu nikdy neslyšel a to se nachází na nejznámější ulici města.
Recyklovaný hotel v čínské čtvrti
Wrong Place hostel na Carpenter street 64, opakujeme už po několikáté marně. Bere si ode mne telefon a volá do hostelu, kde že to sakra může být. I po instruktáži je celý zmatený a tak si dáváme rovnou dvě kolečka jednosměrkami, než hostel konečně objevíme. Místo je milé a útulné, celé recyklované. Vyřizujeme bydlení – 1 noc soukromý pokojík (oddělen od ostatních závěsem. Druhá noc byla obsazená a my se budem muset vystačit s klasickou noclehárnou. Nacházíme se v srdci čínské čtvrti, která zde zabírá největší menšinu. Všude okolo jsou čínské restaurace, prodejci a chrámy.
Sakra, potřebujeme vízum do Indonésie
Ráno nejsme schopni vůbec vstát, ta cesta nás opravdu zmohla. Budí nás až uklízečka okolo čtvrt na jednu, pokoj sme měly už ve dvanáct opustit. Líně se stěhujeme před závěs o patro níže, v místní restauraci si dáváme banánový shake a konečně vyrážíme do ulic. První zastávkou je infocentrum hned na rohu ulice, kde potřebujem vyřídit pár drobností: klasické co, kdy, kde, jak….ochotně dostáváme potřebné informace o spojích do parků, na letiště, kamkoliv si zamaneme. Ifča zvládla úspěšně cestou potratit ručník a úplně nový brejle a tak vyrážíme směr letiště, třeba je v letadle někdo našel. Cestou ještě zastavujem na Indonéské ambasádě, vzdálene asi hodinu busem, abychom vyřídili potřebná víza pro vstup do Indonésie přes Pontianak busem – prej to není tak jednoduché. I přes snahu infocentra zjištujeme, že informace nebyly úplně přesné a víza se vydávají jen v dopoledních hodinách, navíc náž vohoz se na ambasádu vůbec nehodí. Tílko, šortky a ještě sandále naprosto nepřipadají v úvahu.
Bereme taxíka a vyrážíme na letiště, snad aspoň zde uspějem. (zcestovalá Britka, kterou jsme pak potkali na hostelu nám poradila, že se dá na letiště dostat busem č. 2 a pak to asi 10 minut dojít (škoda, že jsme to nevěděli dříve, na tomto letišti už sme snad byli naposled. Ztracené věci se samozřejmě nenašli, tak alespoň využíváme okénko Air Asia abychom doladili cestu dál. Slečna na přepážce je úplně marná a tak to pochvičku vzdáváme – internet bude užitečnější. Večer zjištujeme, že letenky už jsou celkem drahé a tak volíme variantu do Pontianaku – busem.
Oslava Čínského Nového roku
Prošly jsme se po břehu řeky Sarawak, která je takovým cetrem dění a cestou na hostel nás zastavili místnáci, že zítra je ve městě obrovská čínská párty – oslava Čínského nového roku – bude spoustu jídla a zábavy a to vše zdarma. A super zábava na další večer zaručena. Od Britky se ještě dozvídáme, že Party je i dnes a dokonce přijede i premiér. Večer samozřejmě vyrážíme tam. Lidí tu je mraky a všichni spořádaně sedí na židličkách, které zabírají celkem velkou ulici. Čekáme, co se bude dít a ono se pořád jenom mluví. Trochu nuda. Seznamujem se s místním průvodcem, který nám dává drahocenné rady ohledně parku Bako, který chceme brzy navštívit, kromě toho nám doporučí úžasné místo na večeři.
Topspot Bukit Mata Seafood Centre
Topspot Bukit Mata Seafood Centre nás úplně uchvátila, obrovská rybí restaurace na terase v šestém patře plná malých stánku s čerstvými plody, rybami, krabi, akvária prostě všechno. Stačí si jen ukázat a hned máme, co jsme chtěly. Jako nápoj si nemůžem odpustit čerstvě vylisovanou cukrovou třtinu s limetkou. Prostě pecka. A kolik nás celá tahle sranda stála? Pouhých 69RM. Krásné zakončení dne.
Ráno nás čeká znovu vyřizování a znovu úporná cesta hodinu na Indonéskou ambasádu. Čekárna je celkem plná, berem si pořadové číslo a pomalu se smiřujeme s tím, že tu dnes asi trochu pobudem. Překvapivě za pár minut jdeme na řadu. Od úředníka se dozvídáme, že žádné speciální vízum nepotřebujem, že ho dostanem na hranicích bez sebemenších problémů, ještě několikrát nás ujištuje – že vízum, které nám může nabídnout on, nás vyjde třikrát dráž a je úplně zbytečné. Znovu opouštíme ambasádu s nepořízenou. Další hodinu se trmácíme zpět na autobusák, abychom sedly na další bus a zase se hodinu trmácely na druhou stranu města, tentokrát na centrál terminál autobusů, kde si potřebujem ověřit spoj do Pontianaku. Společností zde jezdí mnoho, záleží jen na nás, kterou si vybereme. Všechny jedou skoro ve stejnou dobu a cena 60RM je také identická. Zatím nevíme, který den pojedem a tak odjíždíme jen s hromadou informací. První bus odjíždí v 7.15 a poslední jede okolo 11hod. Na terminál jezdí busy jednou za půl hodiny. Busem se trmácíme zase zpět na autobusák. Cestou se stavujem v kanceláři národního parku, abychom si udělali povinou rezervaci pokoje v Baku – sezona je ted vedlejší a tak kdyžtak nebude problém pobyt prodloužit. Trochu nás mrzí údržba nejdelšího treku přes park, ale snad se tam nějak zabavíme.
Na kole památky v Kuchingu
Půjčujeme kola a konečně vyrážíme na povinné památky. Socha kočky je samozřejmostí. Návštěva druhého břehu, orchidejové zahrady, promenády a pevnosti Margharita, výroby dortíků a převozníkem i s kolama nám úplě stačí. Z Kuchingu už jsme asi viděly dost – muzea už z principu vynecháváme. Jízda na kole v levo v silném provozu je trochu oříšek, naštěstí nás neustále povzbuzují snad všechny generace mužského pohlaví – pískání, mávání, pokřikování, pozdravy a další nás utvrzují v tom, že jsme asi jediné bělošky v celém Borneu, které si půjčily kola.Kola vracíme, dáváme zaslouženou sprchu a pomalu se chystáme na večerní party.
VIP zóna s modelem nové části města
Trochu jsme se zasekly a vyrážíme už docela pozdě, nevíme přesně kde to je, a tak nám dost pomáhá obrovský ohňostroj, i tak nám to dává dost zabrat akci najít. Nechápeme, proč kolem chodí všichni s plnými taškami jídla, jak kdyby vybrakovali supermarket a najednou jsme tam. Obrovské prostranství, kotel lidí a všichni se skoro rvou o kus žvance. Voda, nudle, hrbáče, dortíky všechno i místní armáda to tu musí dost korigovat, aby se tu lidi nepozabíjeli. Chvíli vše pozorujem a pak to vzdáváme, tohle nevypadá na naší večeři. Později se dozvídáme, že jde o oslavu s charitou a slavnostní představení dalšího úseku Riverside Sarawak. I přes nejpřísnější kotroly – je tu přeci premiér, dostáváme svolení navštívit VIP zónu s dokonalým modelem nové části města. Jsme fascinováni a tak nás seznamují s architektem. Obdivujem jeho práci a s velkým poděkováním opouštíme tenhle strašnej blázinec. Ještě pořád hladové šmejdíme v okolí, až se nakonec usadíme kousek od kočky v dost slušnym pajzlu – hygienu tu asi úplně neznají, ale my prostě máme hlad. Dáváme si véču a když ifča dojídá – teda s hůlkami jí to ještě chvíli bude trvat, přisedne si k nám místňák a celou dobu jen sedí a blbě čumí. Ifča ještě chvilku zápasí s hůlkami a hlavně s tím dotěrným pohledem a pak se konečně loučíme a jdeme chrnět. Brzo ráno musíme stávat – konečně nás čeká nějaká ta příroda.
cestopis následující
Přidat komentář