• Menu
  • Menu

Gibbon experience – cestování s dětmi

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Asie » Laos » Gibbon experience – cestování s dětmi

Za zpěvem gibonů –  Gibbon experience

Jsou dva dny po vánocích.  Leje jako z konve. Přemýšlíme, co vlastně na sebe i s sebou. V 8 ráno se hlásíme v agentuře. Rozdělují nás na dvě skupiny. My dostáváme do party 4 sympatické Němce. Seznamujeme se s Anyou, Lerrym , Yorkem a Klausem. Pořád prší. Nasedáme do auta, Němci na korbu. Uvnitř auta je překomárováno. Řidič je netečný a my se je snažíme bít hlava nehlava. Cesta ubíhá laoskou krajinou.

Hurá do džungle!

Po 2.hodinové cestě je malá přestávka a poté teprve začíná cestovní dobrodružství. Přejíždíme s obtížemi řeku. V deštivém počasí bláto na strmých cestách prokluzuje a my jenom doufáme, že to auto zvládne.Trvá to asi hodinu a opět v dešti přijíždíme do Laoské vesnice. Vesnice žije z turistů a všude je neskutečný nepořádek. Laosané prodávající coca-colu, a další turistické „vymoženosti”. Posedáváme a ukrýváme se před deštěm. Přicházejí zabahnění a usměvaví členové předcházející expedice. Vyrážíme! Začátek cesty je jedno velké bahno, klouže to šíleně. Jdeme jako kačeny. Ostrý výstup, sípeme do kopce, trvá to asi 2 hodiny. Leje, a tak nevíme, zda z nás crčí voda, či pot. Přicházíme k velké chýši. Usedáme na dlouhé dřevěné lavici, promáčení funíme. Na laně jsou zavěšeny postroje pro přepravu na lanech. Dostáváme instruktáž v lámané angličtině.

Gibbon experience Laos
Gibbon experience Laos

ZIPPING v oblacích

Jdou na mě mrákoty. Každý člen výpravy na sebe nasouká postroj, včetně karabin. Takhle ověšení a promáčení vyrážíme na další cestu do džungle. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, sípeme…a pořád leje. První zipping, tak tomu odborně říkají.

Přes údolí ve výšce od 50 do 150 m visí kovová lana. Některá lana dosahují délky 320- 500 m. Když dorazíme ke dřevěné plošině, zahákneme první karabinu a druhou jistící karabinu a pak aniž by člověk tušil, co ho čeká, se rozjedeme do neznáma. Slyšíme jenom rámus a sténání svištícího lana. První jede průvodce, pak skáče Terezka a já se jenom modlím, aby to zvládla. Terka kdesi v dáli volá oukééj!  Je to domluvené znamení pro dalšího, to znamená pro mě. Zapínám jednu karabinu, druhou  a hup … Jedu šílenou rychlostí!! Nevnímám okolí a za chvíli jsem na druhé straně. Cesta pokračuje džunglí a střídá se s přejezdy na lanech.

Noc na stromě

Úplně promáčení, ale vlastně šťastní, užíváme adrenalin. Kolem 17. hodiny přijíždíme přímo do Tree housu, který se nám na jednu noc stane útočištěm. Adresa: obrovský strom v džungli, výška 30 m, místo neznámé. Kruhový půdorys sympatického dřevěného příbytku, připravené matrace, dokonce peřiny, vařič, malý pult s tekoucí vodou, pár kusů nádobí, ministoleček, malý paraván skrývající sprchu a záchod. Vlastně “luxus” uprostřed džungle. Venku se stmívá, džungle vydává děsivé zvuky. Jsme někde uprostřed, daleko od civilizace. Každý hledáme kousek suchého oblečení a navlékáme na sebe, co jde.

Je nám chladno a tak bohužel ani sprchu nezkusíme. Dostáváme laoské menu: rýže a 3 ešusy kapustových specialit. Máme hlad a tak vše bez řečí zbaštíme. Dostáváme ještě horký čaj a tím končí výběr. Hrnky, talíře i lžíce si půjčujeme. Nějak neumějí počítat a všeho je málo. Matrace jsou po dvou a tak se „ubytováváme“. Na mě a Honzu vychází místo u provizorní toalety, která je jenom za zástěnou.  Jímá mě hrůza muset konat jakoukoliv nutnou potřebu. Nejsem sama, Anya na mě koulí očima a její výraz mluví za vše. Později přicházíme na to, že v džungli 30 m nad zemí, vám stejně nic jiného nezbývá. Holky si našly malý prostor na spaní o větev výše.

Sami v džungli

Náš laoský průvodce, k našemu obrovskému údivu si nasazuje postroje, loučí se s námi a téměř za tmy odjíždí kamsi do džungle. Ještě stačí zakřičet, že přijede brzy ráno. Tma ještě více umocňuje naši osiřelost v džungli. Rozsvěcujeme svíčky, které nacházíme ve skromném vybavení na stromě. Usedáme do kruhu a v příjemném atmosféře za zvuků džungle si povídáme. Ani rozdílné jazyky nejsou bariéra. Rozumíme si s našimi novými přáteli, mluvíme rukama i nohama o vážných i nevážných věcech. Upřímně se bavíme. Němci pocházejí z Mnichova. Profesně: Anya pracuje v počítačovém softwaru, York /bratr Leryho/ je designový grafik a Klaus je architekt. Leryho povolání jsme nevyluštili a tak mu říkáme fotograf. Tahá s sebou docela slušné fotografické vybavení. Brzy jdeme na kutě, je nám chladno. Každá matrace jde zakrýt plátěnou zástěnou a tak v jakýchsi malých stanech, za řevu džungle uleháme. Dávám si klapky na oči, do uší ucpávky. Usínám znavena ihned. Bohužel ne na dlouho.

Gibbon experience Laos
Gibbon experience Laos

Good morning

O půl noci se budím a nemohu si uvědomit, kde jsem. Všichni spí a mě trochu ta džungle děsí. Noc je dlouhá. Déšť už není tak intenzivní, ale pořád poprchává. Téměř svítá, když s obrovským hlukem přijíždí náš laoský průvodce. Řve “good morning” !!! Za 10 minut odjezd! Holky vypráví, že měly v noci návštěvu, na větvích je navštívili možná gibboni. Dost je to v té tmě vyděsilo. Všichni jsme provlhlí a postupně nasazujeme postroje. Já s Anyou trochu lelkujeme, asi záměrně. Vymlouváme se a jediné zůstáváme na stromě. Jsme samy, vaříme si horký čaj. Těšíme se na soukromou toaletu. Nadáváme, trochu máme strach, že nás tady nechají a zároveň se úžasně bavíme a vyprávíme si své zážitky a pocity na tuto expedici. Souhlasně si přitakáváme, že jsme čekaly trochu více luxusu, sociální zařízení atd.., že tady není ani mýdlo, natož toaletní papír. Řežeme se smíchy a jsme šťastné, že jsme v suchu. Za hodinku se vrací totálně promočená druhá část výpravy.

Pijavice

Opravdu nám závidí, že jsme zůstaly. Sárka si sedá na židličku a drbe se na noze. Odkrývám ponožku, a pod ní na mě civí nechutně nacucaná pralesní pijavice. Průvodce přiskakuje s ohněm v ruce a pijavice se pouští a žuchne s sebou o podlahu. Rána hodně krvácí. Sárka je bledá a očividně se jí to nelíbí. Pijavice vypadá opravdu nechutně. Desinfikujeme a zalepujeme stále velice krvácející ránu. Těšíme se na snídani. Je opět rýže a kapusta. Sníme o kafíčku a koláčcích. Cestou si postupně všichni „užíváme“ pijavice, kterými jsou po dešti pokryty cestičky. Pijavice vlezou i pod dobře upevněné dlouhé kalhoty a dávají si do nosu. Nebolí to, ale rána velice krvácí a potom dlouhé dny svědí. Rychle balíme a jedeme vstříc dalším dobrodružstvím. Děti jsou ze zippingu nadšené a já si pomalu zvykám. Znova křižujeme džunglí, sjíždíme lana nad údolími. Přestalo pršet a vysvitlo Slunce. Jsme totálně špinaví a utahaní a musím říci, že i nesmírně šťastní. Každá nová jízda nás osměluje. A i já nepřítel výšek, po očku, i když vždy jenom na pár sekund, pozoruji úžasnou scenérii pode mnou: šťavnaté rostlinstvo, potůčky, jezírka…. Sárka je lehounká a tak některé dojezdy jsou pro ni namáhavé. Nedojede, a musí ručkovat. Všichni ji hlasitě podporujeme a svojí mrštností opičky vše bravurně zvládá. Někdy se to stává i nám a opravdu to není žádná legrace. Celý den ubíhá velice rychle a je další  večer a my přistáváme na našem novém tree housu. V útrpném očekávání s radostí zjišťujeme, že na tomto housu je toaleta vybudována o patro níže. Jupí!

Gibbon experience Laos
Gibbon experience Laos

Všechno jednou končí …

Neskutečný luxus s velkými nadšením obdivujeme. Večeře je velice „chutná“ a my opět dostáváme rýži a kapustu. Ještě ani nedojíme a náš průvodce během pár vteřin skáče na lano a mizí v džungli. Přijede ráno! Vyhrabáváme zbytky zásobiček z batohů. Moc toho není, a tak vše dáváme na jednu hromádku a děláme si večerní párty. Zapalujeme všechny svíčky, York nějakým záhadným způsobem ukuchtil úžasné opečené oříšky. Nesedíme dlouho, je nám chladno a zásoby jsou snědeny. V noci nemohu spát, prožívám takové malé psycho, bolí mě hlava, břicho. Pod námi v džungli slyším tekoucí vodu a vodopád. Všichni spí a mě je smutno. Ráno je zima a tak se rychle oblékáme do zabahněných oděvů. K snídani si opékáme na vařiči zvlhlé bagety. Přijíždí průvodce a s ním, nám čím dál více oblíbená „kapusta s rýží„. Dnes nás čekají, k obrovskému smutku našich holek, poslední 3 zippingy, a pak cesta zpět do Laoské vesnice. Přímo v džungli na určeném místě zanecháváme postroje. Vracíme se zpět do civilizace.

Když auto neposlouchá

Nasedáme do džípu, který po pár minutách těžkého terénu dostává obrovský defekt, láme se mu kolový disk. Vylézáme z auta. Snaží se to, k našemu údivu, na místě opravit. Přijíždí ještě jeden džíp s druhou skupinou. Vyřeší to tak, že nás všechny naskládají do druhého vozidla. Cesta je ovšem úděsná. Mladíci, kteří sedí na střeše, štěstím výskají a na rozdíl od nás „starochů“ vše berou s úžasným humorem.

Gibbon experience Laos
Gibbon experience Laos

V kopcích vyskakují za jízdy a jdou pěšky. Po zdlouhavé cestě přijíždíme ve večerních hodinách do Hua Xay. Loučíme se s našimi kamarády z Mnichova. Jdeme do hotelu. Ještě domlouváme vyprání zabahněného a špinavého prádla. Mělo by být hotové brzy ráno. Ráno nás čeká plavba po Mekongu.

Jana Schlitzová
Jana Schlitzová

Má první cesta za hranice byla do NDR, tady jsem poprvé spatřila moře. Následovaly Maďarsko, Jugoslávie, Bulharsko. Když se otevřely hranice, stačila na několik let Evropa, to už byly cesty s dětmi. Od chvíle, kdy jsme poprvé s dětmi navštívili Asii, je poznávání, psaní a fotografování mým druhým zaměstnáním a stále mě to baví. Nádherná místa a zákoutí naší země, krásné České republiky, teprve objevuji a mám co dohánět.

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *