Původně a vlastně celou dobu jsem si myslela, že do Tater jedeme na skialpy. Vše bylo již zařízeno a já bych snad i s lyžemi přišla na sraz, kdybych nepotřebovala něco probrat s Bimboškou.
„Ale my přeci jedeme do Tater lézt“ ozval se z druhé strany telefonu mírně překvapený ale o to víc pobavený hlas. „COŽE?“ vyhrkla jsem a začala si představovat SEBE(!) uvázanou někde na skále v -13 °C, které na příští týden hlásili. „Ale Bimboška, já nikdy v životě nelezla! Myslíš, že to zvládnu?“ „Jasný, tě to naučím.“
No co, lístek na vlak byl už koupený, dovolená v práci zařízena. Tohle už změnit nemůžu. A tak jsem začala makat= denně kolečkové brusle, běhací pás, posilka. S Bimboščiným výrokem: „Jasný, tě to naučím,“ jsem si vzpomněla na její hlášku při začínající větrné bouři v Norsku: „Přece jsme nejeli tak daleko, abychom kvůli nějakému větříku jeli po pěti dnech zase domů.“ Ano, spojila jsem si 1+1 a měla jsem nahnáno.
Vybavení mi půjčila snad ještě větší nadšenka než samotná Bimbočka – naše redaktorka Ifča. Té jsem poslala seznam slov, která by pro mě klidně mohla být napsána v čínštině. Jak jsem brzo zjistila, nejen slova, ale i vypůjčené předměty různých tvarů a materiálů by směle mohly soutěžit ve společenské hře Kufr. Laníčka různých délek, železa různých tvarů, cepín, mačky, helma a sedák zaplnili můj batoh až po okraj. Od Ifči jsem samozřejmě dostala ještě dlouhou přednášku o účelu jednotlivých předmětů, kterou zakončila pro mě nepochopitelným: „Jak já ti závidím. To bude super!“
Konečně se chystala noc odjezdu. Byla jsem překvapená, že jedeme na „hotel“, což pro výlety s Bimboškou představuje jakýkoli druh ubytovny, který si v zimních podmínkách nemusím tahat na zádech. S heslem: „Čím menší batoh si vezmu, tím míň krámů potáhnu,“ jsem si zabalila do 35 litrového batohu opravdu to nejnutnější. Batoh byl těžký a ověšený vším možným- asi kvůli všem těm laníčkům, železům a dalším „krámům“, co jsem táhla.
Do Tater jsme vyrazili jako správní trampové – nočním lůžkovým vlakem. Pokud jste ještě nikdy nevyužili luxusu noci v „kupéčku na lehátku“- vřele doporučuji! Je to opravdu super! V noci jsme nastoupili na Hlaváku a ráno jsme se probudili v Popradu. Sněžilo a byla zima. Ostatně jak všem brzy došlo- moje představy o zimě jsou pro většinu lidí irelevantní, mně je totiž zima pořád!
Další vláček nám jel přes Starý Smokovec do Tatranské Lomnice. Projížděli jsme kdysi zalesněnou krajinou, která se do dnešních dní nedokázala vzpamatovat z ničivé vichřice, po které zbyly všude neupravené polomy. Před námi se klenuly Vysoké Tatry, obraz, který vypadal spíše jako kulisa, než jako reálné a majestátní dvoutisícovky, nejvyšší pohoří Slovenska.
Už ve vlaku nás obklopili další horolezci- nadšenci. Jakožto horolezec amatér jsem raději mlčela. Stejně jsem nerozuměla ani polovině z použitých výrazů.
Tatranská Lomnice. Nahazujeme batohy a vydáváme se na cestu na Brnčálu (Tedy na Chatu při Zelenom Plese). Jdeme v pěkném tempíčku a já se začínám potit. Konečně pauza a hned zase jdeme. Po 12ti kilometrové „túře“ do kopečku s batohem na zádech, a šlapáním ve sněhu jsem poměrně zničená. Ani pražské tréninky na poslední chvíli mi nepomohly. „Tak sundáváme batohy a jdeme si něco vylézt, ne? Venku je krásně.“ uvítá nás Paguro ve dveřích pokoje. S děsem v očích, že mám hned zase nasadit batoh (protože přeci potřebuju všechny ty divný věci, když jdu lézt!!), se koukám z jednoho účastníka na dalšího. Vypiju půllitru džusu na ex, vyházím z batohu věci, převléknu se do suchých věcí, najím se a razíme s cepínem v ruce do kopce.
„Ach jo, do čeho jsem se to zase pustila.“ kroutím hlavou, když si konečně poprvé v životě nasazuji mačky na první led, který se před námi objevil.
Přidat komentář