Údolí Dades
Soutěsky Dadés a Todra jsou právem jedny z nejnavštěvovanějších lokalit v Maroku. V oparu narůžovělé skály, rozvrásněné hlubokými kaňony. Do toho všeho palmové oázy a sídla ze sušených cihel. Údolí Dadés měří několik desítek kilometrů, do kterých jsou vměstnány vesnice s tajemnými kasbami a palmové oázy. V konečném úseku se silnice šplhá desítkami serpentin na vyhlídkovou plošinu. V každé zatáčce troubíme jak o život, zůstat viset za naloženým náklaďákem je pro řidiče utrpení. Jinak ale nádhera, v autě mlčíme a kocháme se.
Výlet údolím nám se zastávkami na procházky a focení, zabral celý den. K večeru přijíždíme do města Tinerhir a po exkurzi po místních hotýlcích se ubytováváme na náměstí v hotelu Todra. Po smlouvání se ubytováváme v „luxus“ pokoji za 200 Dirhamů. Plyšový interiér pokoje by měl úspěch v laciném filmu pro dospělé, k dokonalosti chybělo snad jen zrcadlo na stropě. Záchod nesplachoval a ze sprchy voda jen odkapávala. V ustlaných lůžkovinách se někdo převaloval už před námi, ale vždy si sebou vezeme vložky do spacáku a tak jsme to nechali být… I když pěkně unavení, jdeme ven na jídlo a posedět v nějaké kavárně. Turisti téměř žádní a tak jsme docela za exoty, všichni místní (muži) sedí večer v kavárnách a sledují v televizích evropský fotbal.
Z každého exotičtějšího výletu si vozíme nějakou památku – co takhle koberec ?? Ano, dovezeme si s Věrou berberský koberec, víme, kam ho položíme a kde mu to bude moc slušet. Chceme se v nabídce zorientovat a tak ještě večer vyrážíme do místního obchodu Maison Berbére, což je síť obchodů právě s koberci. Čekal nás snad nejošklivější zážitek z naší marocké anabáze. Vítá nás patrně majitel zdejšího obchodu. Tleská a volá své tři pomocníky a i když jsme hned zpočátku sdělili, že se jdeme jenom seznámit a zorientovat v nabídce, začíná velké, déle jak hodinu trvající představení. Majitel obchod zamyká, nechá nám donést čaj. I když se bráníme zuby nehty, předkládá před nás snad 50 koberců. Mluví anglicky, o kobercích ví opravdu vše, ale je neodbytný, přesvědčuje, lísá se, začíná být lehce agresivní. Koberce jsou krásné, ceny astronomické. Cítíme se pěkně mizerně, nicméně začínáme být docela naštvaní. Doposud jsem si myslel, že nejdotěrnější jsou prodavači v Egyptě, ale tento člověk představuje vyšší level. Končí to tím, že se dožadujeme odemčení dveří a odcházíme s tím, že si vše potřebujeme rozmyslet. Ještě tento večer nás dvakrát oslovuje příručí onoho majitele obchodu, který nás evidentně hledal a několikrát ještě snížil původní ceny… Ještě, že se nám v chladící vitríně na Coca Colu v recepci hotelu chladí naše bílé víno…
Ráno vyrážíme do soutěsky Todra, což je kaňon oddělující Vysoký Atlas od pohoří Džebel Sahro. Autem se drkotáme cesta necesta, chvíli asfalt, chvíli polňačka. Dojíždíme k nejzazšímu bodu k parkování auta, to tvoří shluk několika restaurací, platíme hlídači, bereme si batůžky s vodou a vyrážíme. Začátek vypadá jak na venkovské pouti – stánky se vším možným, nabídky na svezení osly nebo koňmi. Jdeme však dál a stánky mizí. Úzkou asfaltovou silničkou jdeme cíleně k asi 5 km vzdálené, v průvodci zmiňované restauraci ve staré, opravené kasbě. Soutěska je krásná, ale po čase jednotvárná. Je úmorné vedro, přebíháme ze stínu do stínu. Nejkrásnější je hned ze začátku, stěny jsou kolmé, více jak sto metrové. Na mnoha místech je vidět skalní lezce – turisty. Oněch 5 kilometrů s námi nešel nikdo, kromě staršího německého ornitologa. Je to neuvěřitelné, ale ve skalách náhle vidím pohyb – jsou v nich ubytovaní lidé. K jeskyním které obývají, vedou v kamení téměř neviditelné cesty. Máváme jím, jejich děti nám odpovídají. Život si tady opravdu nedovedeme představit. Není elektřina, není lékař,není škola, pro vodu musí dolů k potoku. Patrně mají jen pár koz, které lze ve skalách zahlédnout. Při cestě zpátky potkáváme ženu s holčičkou, chce po nás nějaké peníze. Něco málo jí dávám a je mi dovoleno fotografovat…
Po návratu se rozhodujeme ještě odpoledne vyrazit a večer dojíždíme do městečka Rissani. Krajina se mění, i lidé jsou jiní, blížíme se k oblasti obývané berbery. Ženy jsou celé zahalené, převážně jsou vidět jenom oči. V městečku nejsou žádní turisti a tak s výběrem hotelu nemáme žádný problém. Ještě večer objevujeme v centru městečka obrovský místní trh, máme štěstí, koná se jen jednou týdně. Je místní, lidový a je neuvěřitelný…problém je, že je docela pozdě a nedá se fotografovat. Na další den si plánujeme prohlídku okolí – oázy, vesnická obydlí ksouri a přípravu na poušť..
Přidat komentář