COBÁ je malá vesnička na břehu jezera, na jehož druhé straně jsou ruiny. Jezero bylo zřejmě i důvodem, proč se zde Mayové usídlili, protože Yucatán má půl roku období dešťů a půl roku období sucha, takže to pro ně byl důležitý zdroj vody. Řeky totiž na Yucatánu nejsou. Cobá v mayském jazyce znamená ´neklidná voda´. Mayští předchůdci se nepochybně inspirovali okolními pěti jezery. Cobá má být jedno z nejrozsáhlejších mayských měst.
Všechny stavby se nachází v lese, asi 10 z nich je očištěných a zrestaurovaných, zbytek jsou jen hromady kamení zarostlých lesem. Město se rozprostírá v okruhu asi 4 km, a hlavní dva komplexy jsou od sebe vzdáleny asi 2 km. První, hned u vstupu se skládá z menší 20m vysoké pyramidy a několika budov, včetně hřiště na pelotu (míčová hra, nezbytný doplněk každého starého města v Mexiku, nehledě na jeho stavitele). V druhé části je zrestaurovaná pouze velká pyramida zvaná Nohoch Mul, asi 50m vysoká, prý nejvyšší na Yucatánu. . V letech 600 – 900 n.l. se Cobá stalo centrem mayské civilizace. Roku 1550 s příchodem Španělů se středem mayské říše stal Chicen Itzá a Tulum. V Cobá se nachází 4A5 mayských cest, které spojují město s okolními místy jako Yaxun (100 km)
Ve 12 v poledne, jsme čekaly na bus do města Valladolid. Chtěla jsem se před cestou ještě naobědvat, ale přinesli mi na půl zmrzlé kuře, do kterého jsem se zakousla a udělalo se mi trochu blbě, ale jen z pocitu,že budu mít salmonelózu. Samozřejmě, že mi nic nebylo. Autobus přijel a to bylo pozitivní. V autobusu jsme si našly v průvodci, kde budeme bydlet . Vyhrálo ZACÍ s bazénem. Nádherný hotel. Jen jsme, ale odložily bágly a hups do taxíku, podívat se na EK Balám, další ruinu. Na válení u bazénu, budeme mít zbytek dne. Do taxíku nám narval ještě nějaké svoje kamarádky, jely jsme jako sardinky, ale jely. Daly jsme taxikáři 40 pesos za 30 km.
Ek Balam znamená v mayštině „černý jaguár“ nebo „jasná hvězda jaguár“. Město zažilo svůj největší rozkvět kolem 700 – 1000 n.l. Toto naleziště je poměrně malé a nejdůležitější budovy se nacházejí na ploše cca 1 km2. Najdeme zde hned u vchodu velice zajímavou „vstupní bránu“ se čtyřmi vchody postavenou přesně v osách světových stran. Za bránou na západní straně jižní „plazy“ (po pravé straně ve směru prohlídky) jsou tzv. „Gemini“ – dvojčata, dvě budovy ještě nedávno propojené, ale poslední hurikán je značně poškodil. Ukit Kan Lek´t Tok´– to je jméno významného mayského krále, který byl po své smrti zobrazen v ojedinělém a uchvatném štukovém vlysu, jak se vynořuje z tlamy obrovské nestvůry. Tato obří plastika jež nese rysy stylu „Chenes“ je umístěna na vrcholu akropole, která je zároven nejvyšší stavbou v Ek Balamu. Tato monumentální stavba je dominantou celého města a je na severní části „centrální plazy“.
Najdeme zde i poměrně zachovalé stély, odkazující na dějiny města a jeho panovnické dynastie. Rovněž zde můžeme spatřit zachovalé hřiště na pelotu, posvátnou míčovou hru Mayů. Pokud navštívíte ve stejný den i Chichén Itzá, což se nabízí, můžete porovnat jak rozdílné jsou nejenom rozměry obou hřišť, ale zejména jak rozdílné jsou boční stěny hřiště. Toto v Ek Balam pochází z klasického období a má stěny šikmé což umožňovalo snažší přístup k míči i jednodušší způsob dosažení vítězství, tedy prohození míče kamenným kruhem bez pomocí rukou a chodidel nohou.
Na ruinách jsme potkaly dva Čechy, kteří nás svezli do města Valladolid a my je na oplátku pozvaly na kafe. Pak jsme se šly už bez nich projít po městě. Rychle vykoupat do bazénu a na rychlou večeři. Večer jsme ještě plánovaly jak pojedeme dál, ale to už jsem na půl spala.
Valladolid Městečko Valladolid je relativně malé, velmi příjemné místo, kde není příliš turistů a kde vládne poklidná atmosféra. Připadalo nám, že lidé zde žijící jsou svým způsobem na své město hrdí, že jsou sebevědomí a pohodoví. Mimo jiné jsme na pomníku na radnici objevili vedle různých obrazů i nápis: Valladolid: město-hrdina, o hrdinském městě se dozvíte i ve zdejším kulturním domě nebo v muzeu. Jeho historie je velmi zajímavá a dokládá, z jakých kořenů se formovala mentalita zdejších obyvatel. Původně bylo město mayským obřadním centrem – Zací (odtud i jméno našeho hotelu). V 16. století jej dobyli Španělé, kteří zde vystavěli nové město podle obvyklého koloniálního projektu. Mayové této oblasti však poté trpěli krutým vykořisťováním, byli zotročeni nucenou prací pro velkostatkáře. V 19. století vládcové v Yucatánu, který byl poměrně bohatý, zatoužili po samostatnosti a nezávislosti na Mexiku. Proto vyzbrojili mayské zemědělce jako místní milice. Jakmile se však domorodci naučili zacházet s evropskými zbraněmi, obrátili je proti svým utlačovatelům a vypukla tzv. válka kast. Začala v r. 1847 právě ve Valladolidu, kde Mayové trpěli nejvíce. Mayští rebelové rychle získali nad městem kontrolu a povstání se bleskově rozšířilo na celý poloostrov. Během méně než jednoho roku vyhnali mayští revolucionáři své utiskovatele ze všech částí Yucatánu s výjimkou Méridy a opevněného města Campeche. Ve chvíli, kdy se už yucatánský guvernér chystal opustit Méridu, uviděli povstalci každoroční rojení okřídlených mravenců. V mayské mytologii se kukuřice (základ života) musí začít sázet, jakmile se objeví první okřídlení mravenci. Pokud by se setba odložila, urazil by se Chac, bůh deště, a odpověděl by suchem. A tak povstalci nechali války a šli domů sázet kukuřici. To dalo vládnoucí třídě čas na přeskupení sil a získání pomoci. Odplata byla velmi nelítostná. mezi lety 1848 až 1855 se indiánská populace Yucatánu zmenšila na polovinu.
Přidat komentář