Petře je hůř, než včera. Jedu do Palenque sama. Odjela jsem už brzo ráno dodávkou s domorodcem, co si tam chystají stánky se suvenýry. Nemohla jsem se dočkat, že uvidím Palenque a budu alespoň trochu v džungli. Uviděla jsem kolibříky a slyšela opici vřešťana, anglicky howler. Seděla jsem snad hodinu a užívala si koncert. Připomnělo mi to moje milované Peru. V 9.hod otevřeli a já mohla vyrazit než se nahrnou davy lidí.
PALENQUE
Mayská kultura vzkvétala v jižním Mexiku, Belize, Guatemale a západních končinách Hondurasu a Salvadoru. Palenque bylo nejzápadnějším velkým střediskem mayské společnosti, dalšími velkými mayskými centry jsou Chichén Itzá a Uxmal na Yucatánu a Tikal v Guatemale.
Krásné zříceniny Palenque se nacházejí na území dnešního mexického státu Chiapas na okraji nízkých kopců ve vysokém dešťovém lese. Do roku 600 n.l. bylo Palenque malé a bezvýznamné město. V roce 615 nastoupil na trůn nový vládce jménem Pacal (bylo mu 12 let) a za jeho dlouhé vlády a následné vlády jeho dvou synů(Chan-Bahlum a Kan-Xul II.) se město stalo velkým a mocným střediskem, které spravovalo okolní přilehlé oblasti.V Palenque se nachází mnoho krásných staveb bohatě zdobených malovanými plastikami nebo štuky.
Mezi nejkrásnější patří Chrám nápisů, který stojí na vrcholu devítistupňové pyramidy, kterou vládce Pacal dal pravděpodobně vybudovat pro svůj hrob. Podle mayské mytologie mělo podsvětí devět stupňů, proto má i pyramida devět mohutných stupňů. Do Chrámu nápisů, který je ve výšce asi 20 m, se návštěvník dostane po příkrém schodišti. Název Chrám nápisů je odvozen z toho, že kamenné desky obsahují sérii 620 hieroglyfů – nejdelší v mayské kultuře. Některé hieroglyfické nápisy se vztahují k Pascalovu životu a rodokmenu, jiné se zjevně vztahují k lidem a bohům, kteří hrálo roli v historii táhnoucí se celá tisíciletí zpět do minulosti.
O Chrámu nápisů se toho vědělo málo až do roku 1949, kdy mexický archeolog Alberto Ruz nalezl v jeho podlaze velkou kamennou desku. Po jejím odstranění se otevřel pohled na zavalené schodiště. Po čtyřech letech úmorné práce nalezl Ruz stěnu silnou čtyři metry, za kterou byly pozůstatky šesti lidí, obětí. U paty schodiště byla poslední obrovská trojúhelníková kamenná deska a za ní byla hrobka – devět metrů dlouhá, čtyři metry široká a skoro sedm metrů.vysoká. V této pohřební kryptě byla pětitunová kamenná deska (3,8 x 3,2 x 0,25 m) ležící na sarkofágu a bohatě zdobená rytinami, které znázorňují cestu ducha vládce Pacala do říše smrti (podsvětí). V sarkofágu nalezl Ruz pozůstatky muže, který byl v době úmrtí stár asi 40 let. Jeho tělo i obličej byly pokryty šperky ze zeleného nefritu (náhrdelník, náramky, prsteny, náušnicové destičky popsané hieroglyfy), jež ostře kontrastovaly s rumělkově červeným lemováním hrobky. Ze všeho nejpozoruhodnější je zelená mozaiková maska v životní velikosti, složená z více než 200 úlomků nefritu a oči masky jsou z mušlí a obsidiánu. Maska byla přilepena v době pohřbu asi vápencovou maltou na obličej vládce. (V roce 1985 byla maska s dalšími cennými nálezy ukradena z archeologického muzea v hlavním městě). Malované štuky na deskách, které zdobí stěny hrobky, představují devět mayských Vládců noci, bohů devíti mayských podsvětí. Rozluštěné nápisy sdělují, že Pacal zemřel, když mu bylo 80 let, v roce 683 n.l., což je podivné, protože kostra v sarkofágu patří muži polovičního stáří. Z Chrámu nápisů nahoře vedou uvnitř pyramidy schody ke hrobce dole, asi 24 m pod chrámem. Další mumie obložená nefritovými šperky byla nalezena v roce 1994 v Chrámu XIII.
Poblíž Chrámu nápisů je Palác o rozměrech 100 x 80 m, komplex budov, kterému dominuje tříposchoďová věž s vnitřním schodištěm, jedinečná v mayské architektuře. Z vrcholku věže asi studovali Mayové hvězdy a střežili zelenou pláň řeky Usumacinty, která se táhne v délce 128 km až k Mexickému zálivu. Palác měl své vlastní zásobování vodou z potoka Otulum kamenným vodovodem. Palác možná sloužil spíše jako obřadní středisko než jako královské sídlo. Některé obřady jsou zobrazeny na nástěnných kamenných a štukových plastikách. Jedny oslavují nástup panovníků a svědčí o přepychu u dvora. Další plastiky, například řada zajatců zobrazená na stěně lemující schodiště, vypovídají o bojovné povaze Mayů.
Kolem Paláce jsou uspořádány tři vzájemně podobné chrámové pyramidy : Chrám slunce, Chrám kříže a Chrám listového kříže. Každý z nich je postaven na vrcholku stupňovité pyramidy a má mansardovou střechu se zvláštní hřebenovou konstrukcí nahoře a dvěma klenutými místnostmi uvnitř.
Uvnitř každého chrámu je svatyně, kde na zadní stěně je bohatě vyřezávaná tabule s hieroglyfy a reliéfem zobrazující dva muže stojící čelem k obřadnímu objektu. V Chrámu slunce, který je považován za nejdokonalejší mayskou budovu, je hlavním objektem maska jaguářího boha podsvětí. V ostatních dvou je jím strom ve tvaru kříže, na němž sedí pták.
Mezi mnoha umělecky zdobenými budovami je Templo de las Inscriptiones – Chrám nápisů, nejtajemnější. Leží v jižním rohu Palacia u kopce, který archeologové pokládají za přírodní tektonický útvar. Ovšem lze o tom i pochybovat, protože kopec se zcela viditelně rozděluje na čtyři terasy. Na vrcholu stojí jeden chrám a tři trosky, srovnané pěkně do jedné osy, jejíž prodloužená čára probíhá paralelně se spodním chrámovým stupněm a míří přesně na západní roh jedné podlouhlé budovy. Hustě zalesněný kopec navíc zakrývá pohled k jihu. Mayské pyramidy ale vždycky stojí na místě, ze kterého je volný výhled do všech stran. Proto je docela možné, že uvnitř stavby se mohou nacházet další dosud neobjevené poklady a tajemství. Chrám nápisů vlastně trůní na 16 metrů vysoké pyramidě z devíti podstavců, na sobě navrstvených schodů. Z předního náměstí vede široké příkré schodiště se 60 schody až ke svatyni. Pět otevřených vchodů je z boků chráněno šesti sloupy s jedinečnými štukovými reliéfy. Uvnitř visí nádherné reliéfové desky s 617 hieroglyfy, které daly c hrámu jméno : Chrám nápisů. V roce 1949 právě zde vypukla největší archeologická horečka Mezoameriky.
Je nutné, abych uvedla jméno Dr. Alberta Ruz Lhuilliera, hrámu jméno : Chrám nápisů. V roce 1949 právě zde vypukla největší archeologická horečka Mezoameriky.Je nutné, abych uvedla jméno Dr. Alberta Ruz Lhuilliera, mexického archeologa, který byl v oné době jmenován ředitelem vykopávek v Palenque a který během období sucha, tedy od dubna do června, zde vedl vykopávky. Když Ruz osobně dohlížel na práci dělníků uvnitř chrámu, všiml si na podlaze malé štěrbiny. Ihned nechal očistit podlahu a zjistil, že spára tvoří na podlaze obdélník. Po okrajích velké desky bylo rozmístěno po 12 otvorech, jako by okraje měly perforaci. Přezkoušel tedy plochu zadní stěny a zjistil, že stěna nekončí s úrovní podlahy, jak by měla, ale zřetelně pokračuje pod deskou. Po tomto zjištění nechal doktor Ruz vyrobit páku, kterou nasadil mezi štěrbinu a díry v desce. S velikým úsilím jeho spolupracovníci zvedali těžkou podlažní desku centimetr po centimetru. Pak už jim přestali vadit moskyti i vlhký vzduch, když plni očekávání a vzrušení, hleděli do temnoty pod podlahou. Nezřetelně rozeznávali kamennou suť a začátek schodiště. Po odklizení vrchního nánosu suti, odkryli perfektně přitesané schody. Dotýkali se stěn, které vypadaly jako naleštěné. Pak zjistili, že schodiště bylo zasypáno štěrkem úmyslně. Čím hlouběji se kopáči dostávali, tím byla suť kompaktnější a kameny těžší. Navíc používali petrolejovou lampu, díky níž ubývalo kyslíku a vzduch díky výparům houstl. Po vysilující práci, kdy dělníci museli vynášet ručně kámen po kameni, kyblík suti za kyblíkem, ( do úzké šachty se vešel pouze jeden kutající muž ), bylo na konci sezóny uvolněno 23 schodů. Alberto Ruz byl přesvědčený, že v následujícím roce práci dokončí a zmocní se ukrytého tajemství pyramidy. Domníval se, že schody vedou do nitra pyramidy nebo že se jedná o část tajné chodby k sousednímu chrámu. Během následující vykopávkové sezóny uvolnili dalších 21 schodů. Příkrá šachta se schody vedla na západ, což podporovalo domněnku, že je to chodba k druhému chrámu. V roce 1950, u 45. schodu se dočkali velkého překvapení. Podlaha se narovnala a zatáčela ve tvaru U. Pak schodiště pokračovalo stále dolů do nitra, teď už na východ do srdce pyramidy. Nyní už s pomocí elektrického světla se zdála být práce snadnější. Přesto zde byl vzduch stále horší a horší, až se zde málem nedalo dýchat. Vchod pod kamennou deskou zůstával jediným přístupem vzduchu a to bylo 15 metrů nad místem, kde se pracovalo.
V roce 1951 se ve stěně konečně objevila obdélníková díra. Když z ní odstranili suť, mohli se v pravém slova smyslu nadechnout. Byl to otvor ventilační šachty, která vedla 8 metrů tlustou zdí na západní stěnu
pyramidy. S dostatkem čerstvého vzduchu se kopáčům podařilo očistit dalších 13 schodů. Před 66. schodem ležela úzká, rovná chodba. Opět se bohužel sezóna chýlila ke konci. Tentokrát dr. Ruz byl 100% přesvědčený, že příští kolo bude jeho vítězné, protože teď už pracovali jen 3 metry nad úrovní země, téměř u základů pyramidy.
Rok 1952 – Práci opět zpomalila další stěna z kamenů a malty. Rozebrali ji a před nimi stála další zeď, ve které našli zazděnou hliněnou nádobu se dvěma náušnicemi a sedmi šperky z jadeitu, třemi malými malbou zdobenými hliněnými destičkami a jednou překrásnou perlou o průměru 13 milimetrů. Měly snad obě zdi zahrazovat přístup k pokladnici ?
Práce však stále nekončila. Museli odstranit suť ještě z několika vysokých schodů, než se opět dostali k další zdi – 4 metry tlusté zdivo odstraňovali celý týden. Tato zeď zakrývala sarkofág, ve kterém ležely ostatky pěti mužských a jedné ženské postavy.
15.6. 1952 stanul doktor Ruz a jeho lidé před kamennou deskou – zvláštním druhem trojúhelníkových dveří o rozměrech 1,60 x 2,45 m. Když desku odstrčili o šířku dlaně a do štěrbiny vsunuli elektrické světlo, uviděli neuvěřitelné. Uvnitř velké, prázdné místnosti, jejíž stěny byly úplně hladké, visela ze stropu celá opona stalaktitů, které vypadaly jako tlusté, kapající svíce. Zdi, na kterých visely velké reliéfy s postavami, se leskly jako sněhové krystaly. Podlahu krypty tvořila mohutná deska zaplněná nádhernými kresbami. V okamžiku, kdy byly odsunuty kamenné dveře tak, aby se jimi mohlo projít, se tito hledači dopustili neodpustitelné chyby ! Plni nedočkavosti vtrhli do místnosti a pozuráželi všechny stalaktity ze stropu ! Kdyby ponechali jen jeden jediný, bylo by později možno prozkoumat jeho délku „ života” a pomocí vědeckých měření pak s ohledem na místo výskytu a jeho podmínek, přesně vypočítat dobu, odkdy do místnosti nikdo nevstoupil. Tvorba krápníků na stropě ( nebo stalagmitů vyrůstajících na zemi ) pokračuje tempem několika milimetrů nebo centimetrů za rok. Vápencové rostou rychleji než ty z granitu. Podzemní krypta, kterou nalezl doktor Ruz, byla 9 m dlouhá, 4 m široká a 7 m vysoká. Staletí, tisíciletí pršelo na Palenque a vlhkost okolního pralesa pronikala zdivem. Během staletí, kdy chrám sloužil svému účelu, déšť určitě zdmi nepronikl, protože Mayové starostlivě ošetřovali obřadní stavby. Zkáza začala až po několika desetiletích po odchodu Mayů z chrámového města. Pak už trhliny ve zdivu nikdo nevymazával maltou a semena pralesních rostlin mohla klidně vniknout do trhlin, zapustit kořeny a jejich silou narušovat hrdé stavby. V Palenque hodně prší, protože poloostrov Yucatán patří k oblastem Mexika, kde je srážková činnost největší. Ovšem existují i relativně suché, horké měsíce. Jinak by vápenec v pyramidě zapracoval mnohem víc. Krypta – je směrovaná na severojižní osu – leží dva metry pod plošinou, na které stojí Chrám nápisů, a tím i dva metry pod základy pyramidy. Na štukových reliéfech na zdech kráčí procesí nastrojených kněží. Podlahu pokrývá obří deska, dlouhá 3,80 m, široká 2,20 m a tlustá 25 centimetrů z jednoho kusu skály, která váží odhadem 9 tun.
Když desku zvedli, objevili 20 tun vážící kamenný sarkofág,
v němž ležely mužské ostatky. U kostry našli šperk z jadeitu, náušnice s gravírovanými hieroglyfy a perlový náhrdelník. Ze sarkofágu vedle do chodby hliněná trubka. Proč? Asi aby mohl duch opustit tělo.
Po prohlášení E.v. Dänikena, že výjev na víku se podobá astronautovi, sedícímu v určitém druhu kosmického člunu a obsluhujícího jakýsi komplikovaný přístroj, se deska najednou stala snad nejutajovanější památkou mezi památkami. Před vyslovením Dänikenovy teorie se všude prodávaly repliky reliéfu snad ve všech možných provedeních jako ručně vyráběné suvenýry a jako největší prodejní hit ! Dnes však v žádné z kamenických dílen nenajdete ani jednu vyrobenou repliku, přestože všechny jiné reliéfy jsou jako předlohy neustále v permanenci ! Navíc je tu několik dalších zarážejících faktů: Turistům je přístup do schodišťové šachty umožněn, ale pokud chcete desku vidět na vlastní oči, budete zklamáni. Místnost je zatarasena železnými mřížemi. Za mřížemi znemožňuje výhled ostnatý drát. A navíc je zde umístěna skleněná tabule, která je díky vlhkému a horkému vzduchu neustále orosená a tak dokonale zabraňuje pohledu do nitra komory a na desku samotnou. Nejcennější poklad v Palenque a nejzajímavější mayskou památku tak nelze ani vyfotografovat. V Antropologickém muzeu v Mexico City mají přesnou repliku náhrobní desky, ale ta se také nedá vyfotit. Je zakázáno používat blesk. A je zakázáno stoupat si na stoličku, aby se mohl zvednout fotoaparát nad zábradlí, pod kterým je deska uložena!
Fotit se sice nesmí, ale já fotila, byla jsem tam sama. Fotka není úžasná, ale je. Sarkofág je v muzeu, vzdáleném tak možná 2km od ruin, je to hezká cesta. Muzeum bylo skvělé.
Zase jsem si stopla dodávku a šla se podívat jak se daří Petře, zdálo se, že hůř. Koupila jsem jí nějaké léky, ovoce. Antibiotika nechtěla i když jsou v Mexiku běžně v lékárně. Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem jen tak seděla před hostelem a pozorovala lidičky na ulici. Nejraději bych se jela podívat na Tikal do Guatemaly, ale to bych tam musela Petru nechat 2 dny a to mi svědomí nedovolí. Petra pořád vzdychá v posteli a tak to zřejmě nepojede ani zítra na další plánovaný výlet. Koupila jsem nám grilované kuře, Petra opět nejedla, snědla jsem to za ni, přece to nevyhodím. Sice mi začíná také nějaká chřipka, ale snad jsem to vypotila lezením po Palenque.
Ještě jsem vyběhla koupit lístky na zítra do Villahermosy a přeprala jsem si v pokoji nějaké prádlo. Jdu spát, stejně nemůžu nic jiného dělat. Teď jsem si vzpomněla, že jsem zapomněla napsat, že jak jsme včera šly na večeři, Petra špatně zavřela dveře a když jsme se vrátily, dveře byly dokořán, na posteli trůnil můj fotoaparát s objektivem, měla jsem docela vztek, ale naštěstí nikdo nic nevzal.
Přidat komentář