• Menu
  • Menu

Puebla – město andělů UNESCO (11)

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Jižní Amerika » Mexiko » Puebla – město andělů UNESCO (11)

Puebla – město andělů  a Mexiko City

 Nejvýznamnějším místem na Cortézově cestě je však Puebla, průmyslové a administrativní centrum asi 125 km od Mexika DF. Město si z minulosti zachovalo své velké církevní stavby, mezi nimi i katedrálu, která je se 70 metrů vysokými věžemi druhou nejvyšší v Mexiku. Historické centrum je památkou UNESCO a má nádherné budovy kombinující evropský barok a původní americko-indiánské styly.

Puebla

Puebla se podivným způsobem vymyká z hlavního proudu mexické politiky. A to přesto, že město leží jenom stovku kilometrů od politického centra moci v Mexiko DF.

Již založení města v roce 1531 bylo dílem španělských kolonistů, kteří s vládnoucími Hidalgo v Tenochtitlánu (později Mexiko City) neměli moc společného. Také později nebyli Poblanos, jak se místním říká, u obyvatelů Mexika DF právě oblíbeni. Zboží, které bylo dováženo z Asie do Acapulka a pak po silnicích do přístavu Veracruz a do Evropy, vedli mimo hlavní město právě přes Pueblu a pojistili si tak výdělky na karavanách.

Z transportu zboží a zemědělství region zbohatl, což je patrné na početných církevních a civilních stavbách i jejich interiérech. Některé z nich patří i dnes k nejbohatěji vybaveným chrámům Mexika. Puebla má dnes více než 2 miliony obyvatel a patří od dob výstavby automobilky VW k městům s nejmodernější infrastrukturou Mexika. Usídlují se zde nové podniky, které chtějí profitovat z lokality na polovině cesty mezi hlavním městem Mexiko DF a přístavním městem Veracruz. Z někdejšího koloniálního města se stále více stává průmyslový gigant s typickými problémy dopravy, bydlení a životního prostředí.

Mexické baroko

Kostely Santa Maria Tonantzintla a San Francisco Acatepec v předměstí Cholula, jakož i Santuario de Ocotlán v sousedním městečku Tlaxcala, jsou velkorysými příklady mexického baroka. Stříbrné a zlaté oltáře, figurky osazené do zlata a ornamenty i filigránní vyřezávané chórové židle a lavice patří k náročnému vybavení kostelních lodí a jejich početných postranných kaplí. Někdejší klášter Convento de Santa Rosa, sloužící jako muzeum, přibližuje koloniální minulost města. Ambit se svými rudými zdi a bíle vykachličkovanou kašnou v patiu patří k architektonickým skvostům, a to již nemluvíme o mobiliáři a klášterní kuchyni, snu všech kuchařů. Zde měly klášterní sestry vynalézt slavnou poblanskou omáčku, mole, jedinečnou pochoutku, kterou zbožňují všichni Mexičané. K jejím základním substancím patří čili-paprika, rajčata, česnek, mandle, hrozinky, hřebíček, anýz, skořice a strouhaná čokoláda, která ji dá typickou tmavou barvu. Vybavení kuchyně hrnci a pánvicemi, jakož i dalším nářadím a zásobami, je exemplární a dělá dojem, jako by se sestry teprve před chvilkou stáhly ke krátké siestě.

Řádové sestry tu už nenajdete. Poté, co liberální prezident Benito Juárez nechal znárodnit církevní majetky a sekularizovat kláštery, musel řád budovu kláštera opustit. V Pueble existovalo hodně odpůrců těchto nařízení a sestry sousedního Convento de Santa Mónica se svého kláštera nevzdaly a praktikovaly i nadále svůj řád tajně, za uzavřenými dveřmi. Konzervativní radní z Puebly trpěli toto dění až do r. 1934, pak se z kláštera stalo náboženské muzeum.

Capilla del Rosario, růžencová kaple v kostele Santo Domingo, je pravým barokním klenotem: stěny a kopule jsou plné mozaik, bohatě umělecky vypracovaných kachliček a pozlacených štukových ornamentů. Šikovně inscenovaný dopad světla dává této nádheře tajuplný lesk. Nikde jinde v Mexiku se neukazuje bohatství koloniální doby a marnotratně hýřivá hojnost barokních sakrálních staveb jako právě v této kapli.

Vrcholy barokní církevní architektury nejsou jedinými atrakcemi města ležícího uprostřed úrodné roviny mezi třemi vulkány – Popocatépetl, Ixtaccíhuatl a Malinche. Celé městské centrum (památka UNESCO) si uchovalo svoji koloniální atmosféru do současnosti. Kolem nádherného Plaza de Armas se seskupují elegantní budovy, jimž vévodí obrovská katedrála s kupolí pokrytou kachličkami.

Sedmdesát kostelů a přes tisíc koloniálních staveb lemuje ulice. Mnohé z nich jsou krásně rekonstruovány, jiné zůstaly ponechány svému osudu. Typické jsou kachličky na fasádách, jež dávají domům a starému městu zvláštní pestrost a živost. Čelní strana kostela San Francisco s obřími květinovými ornamenty je typickým příkladem umění výroby azulejos (kachliček), které Puebla proslavilo již v 16. století.

Sopky Popocatépetl, Ixtacíhuatl, Malintzin a Citlaltépetl

Moc jsem chtěla vidět čtyři sopky: Popocatépetl, Ixtacíhuatl, Malintzin a Citlaltépetl (Pico de Orizaba). 110 km východně od Puebla. Po skoro dvou hodinách bloudění, jsem je stejně neviděla a nakonec jsem to vzdala. Byly zřejmě v mlze. Šly jsme pak do muzea Amparo, překvapivě nádherné sbírky. Prošly jsme je po městě, vrátily se do hotelu pro bágly a jely taxíkem na nádraží, koupily lístky do Mexica City. Po cestě jsem vyfotila alespoň jednu sopku, ale nevím ale kterou a byla hodně velká mlha. V Mexiku city jsme byly za chvilku. Taxíkem jsme dojely do hotelu Buenos Aires. Pěkný velký pokoj za 280 pesos.

Mexico City

Mexico City, jenž se v originále jmenuje španělsky Ciudad de México, je anglický název hlavního města Mexika. Město leží ve velmi zajímavé krajině, v okolí se nachází několik vysokých hor. Samotné město se nachází ve výšce 2 tisíc metrů nad mořem. V jeho hornatém okolí nalezneme kupříkladu druhý nejvyšší vrchol Mexika, kterým je aktivní sopka Popocatepetl.

Počet obyvatel není zcela přesně určen, ale odhady stojící na hrubém počtu obyvatel z let minulých tvrdí, že v současné době Mexico City a jeho hustě obydlené okrajové oblasti obývá přes 20 milionů obyvatel, město má tak třetí největší aglomeraci ve světě. Rozloha města je 1,485 km2, tvoří tak největší metropolitní oblast na Americkém kontinentě.

Mexico City je po světě známé pro obrovské sociální rozdíly. Západ města je rájem boháčů, jež zde mají své vily, které jsou lemovány parky a příjemným prostředím, na druhé východní straně města lidé trpí hladem, nemají dostatek pitné vody a je zde enormní nezaměstnanost.

Mexiko je na jihu Severní Ameriky. Ciudad de México je v jižnější části republiky. Město leží v Mexickém údolí (jinak zvané též Mexické povodí) v centru Mexika. Toto údolí je součástí Trans-Mexického vulkanického pásu (údolí má minimální nadmořskou výšku – 2000 metrů nad mořem, kolem něj jsou ale vysoké hory o výšce až 5000 metrů). Základ města tvoří oblast, kde se nacházelo jezero Texcoco.

Vzhledem k velmi těžkým geografickým podmínkám je v této oblasti častá seismická aktivita. Vlivem jílnaté měkké půdy a její drolení následkem proudění podzemních vod je oblast kolem města často zaplavována.

Mexico City – Tenochtitlán

Město bylo založeno Aztéky roku 1325. Staré centrum Mexico City bylo kdysi nazýváno Tenochtitlán. Časem se ale město značně rozšiřovalo, především díky přistěhovalcům a urbanizaci, tedy mírou stěhování se vesničanů do měst. Lidé, kteří město založili, sem přišli po pádu Toltécké říše. Mezi roky 1325 až 1521 bylo tedy město budováno právě těmito Aztéky. Po roce 1519 se o Tenochtitlánu dozvěděl španělský conquistador Hernán Cortés, který sem táhl s vojskem, jež bylo sice malé, ale dokázalo si město podmanit. V roce 1520 se boj původních obyvatelů a Aztéků přiostřil. Aztékové Španěly částečně vyhnali a zvolili si nového krále Cuitláhuaca. Ten ale zemřel následkem neštovic.

Cortés celé nově dobyté město předělal a spravoval ho celé sám, ač zároveň spolupracoval se španělským královstvím. V roce 1525 bylo Ciudad de Mexico hlavním městem Nového Španělska, nového koloniálního místokrálovství. V období, kdy bylo Mexiko městských státem, se přestal používat název Tenochtitlán, stát byl přejmenován na Mexiko.

V 17. Až 19. století město poměrně prosperovalo, protože bylo jedním z hlavních obchodních uzlů. V Mexiku se začala v této souvislosti vytvářet šlechta – v tomto případě to nebyla politická, ale spíše sociální skupina bohatšího obyvatelstva. Tato sociální struktura ve velké míře pomohla rozvoji Mexika, šlechta zde budovala kostely, paláce a mnoho dalších obecně prospěšných zařízení. V roce 1821 do města přijel Agustin de Iturbide se svým vojskem a Mexiku byla deklarována nezávislost. O 3 roky později se stalo republikou. Důležitým mezníkem byla americko-mexická válka, kterou Mexiko prohrálo, a tak ztratilo rozlehlá území na severu.

Mexiko Puebla a Mexiko City (28)

Benito Juárez, první rezident Spojených států mexických

Zakladatelem skutečné nové republiky Mexiko je Benito Juárez, první rezident Spojených států mexických indiánského původu.V roce 1956 zde byl postaven první mrakodrap: Torre Latinoamericana. Jméno hlavního města, které se stalo i jménem země samotné, je odvozeno od kmene Aztéků, kterým se říkalo také Mexikové.

Aztékové

Aztékové – původně kočovný kmen, který přišel do údolí dnešního Mexico City ze severozápadní části Mexika, byli proslulí, řekněme, svoji udatností a živili se jako nájemní žoldáci ve službách ostatních kmenů. Postupně se stávali nechvalně známými svojí krutostí. Nebylo divu, neboť jejich kmenový bůh Huizilopochtli požadoval lidské oběti už jen proto, aby mohlo každý den vyjít Slunce. Traduje se příběh, kdy aztéčtí žoldáci ve službách kmenového vládce Coxcoxe porazili kmen Xochimilco (dodnes se tak jmenuje jedno z předměstí Mexico City) a na důkaz víťezství mu poslali 8000 lidských uší. Podobnost čistě náhodná s moravským Štramberkem, kde to byli pro změnu Turci, kteří poraženým odřezávali uši. Coxcox se chtěl Aztékům odměnit, daroval jim půdu a svolil, aby se jeho dcera stala aztéckou bohyní. Zřejmě předpokládal, že jeho dcera bude uctivána se všemi poctami, které bohyni přináleží. Aztékové ale s novou bohyní naložili po svém, princeznu zabili, stáhli z kůže a když Coxcox dorazil na oslavu na počest jeho dcery, přivítal jej tanečník oblečený do její kůže. Zhrozený Coxcox svolal armádu a barbary rozehnal. Aztékové se ale postupně stali nejmocnějším kmenem v údolí a někdy v první polovině 14. století zde založili centrum své říše a nazvali jej Tenochtitlán. Tehdejší Valle de Mexico si můžeme představit jako bezpočet menších ostrovů propojených vodními kanály. Jezero pojmenované Texcoco totiž v důsledku klimatických změn pomalu vysychalo již někdy od osmého tisíciletí před křesťanským letopočtem, jeho ostrovy byly postupně osídlovány a noví obyvatelé jezero dále vysušovali.

Centrum Tenochtitlánu leželo v místech dnešního Zócala – hlavního náměstí Mexico City, třetího největšího náměstí na světě (každá jeho strana má přes 200 metrů). Název Zócalo, což ve španělštině znamená „kamenný podstavec“, bylo přijato roku 1843, kdy zde byl položen podstavec k památníku nezávislosti. Podstavec dávno zmizel, jméno ale zůstalo a vžilo se jako obecné označení hlavních náměstí všech mexických měst. Podle legendy založili Aztékové Tenochtitlán na místě, kde uviděli na kaktusu stojícího orla, požírajícího hada. To prý bylo znamením, že mají zanechat kočovného života a usadit se natrvalo. Aztékové- Mexikové tak dali kromě svého jména zemi take státní symbol, neboť orel sedící na kaktusu a požírající hada nalezl své čestné místo na mexické vlajce.

Mexiko Puebla a Mexiko City (35)

Největší rozmach aztécké říše

V dobách největšího rozkvětu se aztécká říše rozprostírala přes většinu území současného středního Mexika, od tichomořského pobřeží až k pobřeží Mexického zálivu. Když v roce 1519 conquistador Hernard Cortés dorazil k branám Tenochtitlánu, přivítalo jej velkoměsto s přibližně 200 tisíci obyvateli, přičemž počet obyvatel celého Valle de Mexico byl odhadován na 1,5 miliónu. To z něj činilo jednu z největších a nejhustěji osídlených aglomerací tehdejšího světa. Aztékové Cortése a jeho vojáky skutečně přijali velmi vlídně a pohostinně. Jejich zbožný vládce Moctezuma spatřoval totiž v Cortésovi dávného dobrotivého boha Quetzalcoatla. Ten podle legendy odplul kamsi na východ v dobách, kdy se od něj lidé odvrátili a začali uctívat temného boha Magie a Noci Tezcatlipoca – Pána Kouřícího zrcadla. Nový bůh si liboval v lidských obětech, zejména srdcích obětovaných bojovníku. Když Quetzalcoatl opouštěl zemi na voru z hadů slíbil, že se jednoho dne vrátí a přinese zemi opět blahobyt. Údajné datum jeho návratu se shodou okolností krylo s příchodem španělských dobyvatelů a tato souhra okolností napomohla Cortésovi dobýt rozsáhlou říši Aztéků, byť v porovnání s protivníkem disponoval jen hrstkou mužů. Cortésovi vojáci téměř vymazali Tenochtitlán ze zemského povrchu a do dnešních dnů se zachovalo jen pár staveb, z nichž za zmínku stojí Templo Mayor – ruiny patrně největší pyramidy Tenochtitlánu v rohu dnešního Zócala. Ruiny, ze kterých mrazí, neboť při založení tohoto chrámu bylo v průběhu 4 dní obětováno 20 000 zajatců.

Po prohlídce Temlo Mayor jsme se podívaly ještě do muzea, které je v ceně prohlídky a pak na oběd do Kafe la Blanca. Ještě jsme se procházely po ulicích a domů. Chtěly jsme se vykoupat, ale netekla teplá voda, volala jsem správce a ten pustil vodu asi na 30 minut a pak začala téci. Já hned usnula, ale Petra nemohla usnout, prý byl všude slyšet fotbal z TV, já o ničem nevěděla.

Předchozí část cestopisu.

Dana Dajdulka

Více jak 15 let se pro mě stalo cestování drogou. Za tu dobu jsem mimo Evropu navštívila USA, Nový Zéland, Thajsko, Kambodžu, Velikonoční Ostrovy... poslední roky se mou láskou stala Jižní Amerika. Každá další cesta je pro mne nejenom výzvou, ale také uskutečněnými sny poznat místa , které tak dobře znám z knih a cestopisů.

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.