Tužby divoké duše
Nasednu mladé slečně do auta, zjistím, že je už paní a během jízdy mi řekne příběh o svém manželovi. Má toulavé nohy, a že ho k smrti vyděsila cesta přes horu „The Twins“.
Tím pádem hora „Dvojčata“ byla zařazena do seznamu –
„Tužby divoké duše“.
Ve špitále mi rozřežou sádru. Přijde doktor Česnek. Trochu mi palec pomačká, zeptá se, kde to bolí a pak mi oznámí, že to bude dobré i bez sádry. Dostanu palcový futrál a odhopsám z ordinace. Vysmátý jak pětikoruna zmizím do supermarketu nakoupit jídlo na další výlet do hor. Podle obtížnosti největší technická výzva tohoto dobrodružného horského turnusu.
… v hřebenu najdi „Klíčovou dírku“. Prolez tudy…
Těchto pár slov se mi zaseklo do paměti po dobu čtyř let. Dva roky zpátky jsem přešel po dlouhém hřebenu a chystal jsem se najít „Klíčovou dírku“ a odemknout tak obrovské tajemství a další 80km dlouhý horský hřeben národního parku Kahurangi. Jenže počasí ten rok vůbec nepřálo a já jsem to musel zabalit. Jak spráskaný pes jsem odešel zkoumat jiné úžasné hory.
Na stopa celkem snadno dojedu na parkoviště „Flora saddle“. Vyběhnu 350m výškových k chatě. Je v ní ubytovaný William a musím říct, že se okamžitě staneme kamarády.
Děláme vtipy, probíráme filozofii a psychologii jako kdybychom se znali roky. On sám cestovatel veliký. Přešel celým Zélandem po „Te Ararora“ trailu. 3000km dlouhá štreka skrze celý Nový Zéland.
Další den úspěšně prší a já mám z toho ohromnou radost, protože si strašně rád odpočinu. Ze svých zásob si dovolím sníst naprosto cokoliv. Topíme si v kamnech, občas kecáme, jindy křepčíme na dešti a pronásledujeme Weky – zvědavé hladové nelétající ptáky.
Kolem páté večerní přestane pršet a my se hecneme a vyběhneme na horu Mt Arthur. Stihneme to za 53 minut (!) a věřte mi, Williamovi se huba nezastavila, celou cestu mluvil a mluvil a já naprosto nechápal, kde bere tu energii a kyslík.
Samo sebou nám začalo v půlce výstupu pršet a tak jsme trochu zmokli. Stejně celý mini výlet zabral hodinu a půl. Bylo to příjemné zpestření celého líného dne. Strašně rád bych vzal Wiliama na výstup na horu „The Twins“, ale věděl jsem, že by to na něj mohlo být moc.
Proto brzo ráno vstávám sám a vyrážím do tmy na kopec. Znovu musím vyjít na Mt Arthur.
Na vrcholu je nechutná zima a valí se mlhy. Vstupuji dovnitř, mizím…
Jdu hustou mlhou, přemýšlím nad dnešním výstupem. Jak to asi půjde? Jak dopadne ta pasáž, kde mám slaňovat. Najdu to? Najdu „Klíčovou dírku“?
Jedno je mi v tu chvíli jasné, že pokud bude takhle hustá mlha tak nepolezu nikam. A proto najdu vhodné místo pro stan a za chvíli si dávám druhou snídani napůl navlečený do spacáku. Klepu se zimou a ačkoliv je teprve 9 hodin ráno usínám.
Vzbudím se o hodinu později. Vítá mě naprosto slunečný den. Proberu se a dám si kafe. Koukám do kraje a říkám si: “Dneska by to šlo!“
Všechno bleskově sbalím a vyrážím špatným směrem, což zjistím až o hodinu později na vysoké špičaté kamenné věžičce. „Cože? Co říkal ten manuál cesty? Já jsem takové vemeno. Nejhorší navigátor hor na světě, anebo ten který to jediný přizná, cha chá!“
A tak jdu zase zpátky po hřebenu, než dojdu k průsmyku, kudy se prosmýknu. Tak od teď se budu řídit pokyny z psaníčka, které mám v plastovém pytlíku v kapse. Kolem oběda je vše opět v mlze. Ach jo, já se z toho zvencnu. Opět postavím stan. Natáhnu se dovnitř a začnu si vařit oběd. Občas vykouknu ven, jestli se počasí nějak neumoudřilo.
Všechno ve mně vibruje, jsem napnutý jak struna. Tak jak to dopadne? Až se vyjasní, zase popojdu pár metrů a opět postavím stan? Nebo mě to zakryje někde v tom bludišti metamorfovaného mramoru. Věděli jste, že pod horou „Arthur“ se nachází nejhlubší Novozélandská jeskyně? Pokud si pamatuji všechny chodby, měří úctyhodných 33km s převýšením 889m. Pode mnou tedy probíhají mužíčci s helmami a světélky!
Mlha mizí, začne svítit sluníčko a já se musím opět přinutit všechno sbalit a zase vyrazit. Nemůžu si dovolit plýtvat relativně dobrým počasím. Žádná lenost není přístupná, i když by bylo velice snadné, ležet ve stanu ve spacáku, poslouchat muziku a rozhlížet se po okolí.
Zase mi ten popis trasy nedává smysl. Cha chá. Nevadí, na vrcholový hřeben Severního summitu vylezu takřka vertikálním navlhlým žlebem. Podle obtížnosti to může být 3-4 jenže v přírodě, bez lana, bez jištění a s těžkým batohem. Opatrně a za plného vědomí to vylezu. Zkusím si to z vrchu vyfotit, jenže z fotky nic není, nedokážu se nahnout bezpečně přes okraj, aby to nějak vyniklo ta hrůza.
Dobře jsem na severním vrcholku. Naproti koukám na jižní vrchol. Sejdu po hřebenu a asi jsem u místa, kde bych měl slaňovat. Prý je to 20 metrů! Aha a já mám lano jen 30m. Když ho dám na dvojito slaním jen 15m! Nicméně abych si byl jistý, že je to špatné. Zaháknu lano za kámen a hodím ho dolů. Nahýbám se přes okraj a visí to tak do půlky. Takže to znamená, že ještě nejsem dostatečně nízko. Stejně by to nevyšlo. Vylezu zpět na vrchol a jdu na druhou stranu hřebene. Třeba to nějak vyjde tady. Ze začátku je krásně prostorný a postupně se ztenčuje, až nakonec jdu po tenké linii a přidržuji se i rukama. Z každé strany 40m parádních kotrmelců. Jdu po drolivé skále a říkám si: „Tohle je důvod, proč se občas nenávidím!“
Chtěl bych slanit, jenže zde není nic, za co by se dalo pověsit pomocné lano.
Pevné body chybí. Přede mnou je malé sedlo, odkud si dokážu představit, že se nějak dopravím těch 40m dolů na kamenné pole. Jenže v cestě na ostrém hřebenu mi stojí asi metrová věžička. Chytnu se jejího vršku a celá ta kamenná nádhera se začne kývat ze strany na stranu. Je mi z toho blbě. Zpátky už nemůžu, takže jedině kupředu. Myslím, že to řekl Churchill „zjistíte-li, že jste v pekle – pokračujte.“ Oběma rukama na tu věc zatlačím a pomaličku na to nastoupím nohama a malými krůčky se posouvám na druhou stranu. Soustředím se, myslím pouze na to, co dělám a nepřemítám nad tím, jaké to může mít důsledky když…
Uf, super už jen 40-50m směrem dolů. Vytáhnu z batohu pomocné lano, uříznu kus. Udělám uzel a zavěsím to za výčnělek, který dobře otestuji, že se nehne. Na laně sesunu batoh na sedlo. Pak se slaním na totéž místo. Následuje dlouhá lezecká sekce, kdy co nejopatrněji slézám níž a níž. Až se dostanu na širší římsu s drolivým kamenem. Opět najdu dobrý výčnělek a zase na něj umístím pomocné lano. Zase slaním nejdříve batoh, který se zasekne deset metrů nad zemí v nějaké skalní spáře. Cukám s tím a drží dobře. Ach jo. Podám si lano a opět slaňuji. Po dvou metrech smyčka sjede z kamene a já se musím vrátit a znovu ji umístit na to samé místo. Tentokrát se ale snažím lano nijak nezvedat a držet jej co nejvíc při zemi než se dostanu přes hranu útesu.
Musím podotknout, že nemám sedák, kyblík ani karabiny. Slaňuji Jihoafrickým stylem. No a k tomu chytnu velký strach se do toho naplno posadit. Pořád se držím za nějaký výčnělek a nedokážu se pustit. Vedu se sebou vnitřní rozhovor. „Musíš to pustit!“ – „Já ale nechci!“ – „Dělej!“ sešplhám pár dalších metrů. Vůbec to nejede, drhne to a já do toho musím několikrát dřepnout, aby se to povolilo a rozjelo. „Tak budeš tomu tam nahoře věřit nebo ne?“ „Ne!“ A jak si tam takhle vykládám, vrátí mě to zpátky do hry. Zasměji se vnitřnímu boji, tohle je důvod proč se občas do videí oslovuji jako „My“. A slaním si až k batohu. Nějak ho z té díry vytáhnu a podaří se mi ho nasadit na záda i přes ty všechny provazy co ze mě trčí. Slaním ke konci lana a zbytek slezu. Jsem na hromadě kamení, koukám směrem k dalšímu vrcholu Dvojčat. Vidím „Klíčovou dírku“!
Než k ní dojdu, najdu nějakou jeskyni se sběračem vody, rozmočeným časopisem National Geographic a pár instantními polévkami.
Odpočinu si, sním nějaké oříškové tyčinky a začnu lézt ke klíčové dírce. Zdá se to jako pohoda. Dokonce taková, že si natočím video. Prolezu skrz a lezu nad ní. Na kamenný podstavec, kde konečně vidím pokračování cesty a důležité rozhodnutí. Musím slanit asi pět metrů naprosto hladkého kamene a pak lézt buďto přímo nahoru, nebo po boku a pak přímo nahoru. Není to vysoko, jen tak 7m, jenže jakákoliv chyba a pád dolů strašně moc výškových. Stojím tam asi deset minut a zvažuji veškerá rozhodnutí. Jakmile se slaním, nebude cesty zpět. Takže na to kašlu.
Opatrně slezu dolů ke klíčové dírce a volím cestu B. Prudký, exponovaný strmý kopec s trsy trávy. Humus. Škoda, že sem si nevzal cepín. Hodil by se převelice. Nicméně to zvládnu a za chvíli stojím na vrcholu. Utřu si z čela adrenalin a lezu dolů. V tom se zastavím. Aha, musím přece udělat aspoň fotky a videa.
Sejdu dolů až k pasáži, kde se dá postavit stan. Odpočívám, udělám video Timelapse, navečeřím se a ulehnu do stanu. To budou krásné sny!
Dneska jsem přetraverzoval „The Twins“!
Přidat komentář