• Menu
  • Menu

Nemrut Dagi (2150 m), Turecko

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Asie » Turecko » Nemrut Dagi (2150 m), Turecko

Národní park Nemrut Dagi

Možná že jste to už také někdy zažili. Podíváte se do průvodce a jednoduše víte, že tohle místo MUSÍTE ZA KAŽDOU CENU VIDĚT. Tak začal příběh spojený s návštěvou hory Nemrut Dagi (2150 m), která se nachází ve stejnojmenném Národním parku. A proč je tahle hora tak zajímavá, že jsme jen kvůli ní absolvovali 800 km dlouhou noční jízdu autobusem? Jsou to předřímské gigantické sochy, které na vrcholu hory nechal vystavět megalomanský místní král. Dvě terasy, na kterých se nachází obrovské sochy zpodobňující bohy a krále jsou překryty rozdrceným kamenivem do výšky až 50 metrů. Archeologové se domnívají, že hrobky tohoto krále a jeho příbuzenstva by mohly být ukryty přímo pod kamenivem. Bohužel jsou kvůli zemětřesení hlavy všech soch odděleny od těl a nyní stojí ve spodní řadě, odkud již několik století pozorují okolní hornatou krajinu.

Předřímské gigantické sochy

Sochy byly celkem náhodně objeveny až v roce 1881 německým inženýrem, který zde pro Osmany zaměřoval cestní síť. První archeologické práce začali ale až v roce 1953. V dnešní době je místo jedním z nejnavštěvovanějších v Turecku. Národním parkem vede dokonce příjemná asfaltka, kterou se návštěvník může dostat až k parkovišti pod vrcholem, není-li zrovna období, kdy je asfaltka zapadaná sněhem.

konec nebo začátek cesty? :(
konec nebo začátek cesty? 🙁

Linkový autobus na Nemrut jen v sezóně

Opustili jsme oblast Kappadocie a vydali se nočním autobusem do Kathy, kam jsme přijeli druhý den zhruba v sedm ráno. Kromě několika žebrajících dětí bylo nádraží celkem prázdné. Co teď? Věděli jsme, že na Nemrut jezdí z Kathy během sezóny linkový autobus. „Bude ale jezdit i na začátku března?,“ napadlo mě, a hned jsem raději začala listovat v průvodci. Mé temné myšlenky mi vzápětí potvrdil jak náš průvodce, tak Serhart, který se mezitím šel zeptat do zdejší prodejny autobusových lístků.

a jsme "doma"
a jsme “doma

Na horu s průvodcem

Měli jsme jen dvě možnosti. Buď si půjčit na jeden den auto, nebo vyrazit na kopec s průvodcem. Při výpočtů všech pro a proti jsme se nakonec (i přes negativní doporučení v knižním průvodci na zdejší průvodce), rozhodli pro druhou variantu. V ceně 150TL (které jsme samozřejmě zkusili usmlouvat) byla zahrnuta i snídaně, doprava na vrchol a cesta zpět přes další zajímavosti v okolí. Přesto, že do hor chodím celkem často, vůbec mě nenapadlo, že ve dvou tisících bude začátkem března ještě poměrně hodně sněhu. „Je tu takový problém. Cesta na vrchol je zapadaná sněhem, takže vás mohu vyvézt pouze pod vrchol a zbylých 7 km budete muset jít pěšky. Na vrcholu je přibližně 2 metry sněhu, takže těžko říct, jestli budou sochy vůbec vidět,“ oznámil nám náš průvodce a mě najednou došlo, že tohle nebude jen tak obyčejný turistický výlet k sochám. „A ten sníh je prachový, nebo firnový? Musíme si cestu prošlapávat, nebo je tam nějaká prošlapaná cestička?,“ vyslovila jsem své první myšlenky, jak vyřešit problém se sněhem a v hlavě mi začaly přibývat další: „Sakra, jeli jsme až sem, jen kvůli té hoře! Přeci se teď neotočíme a nepojedeme zpátky jen kvůli troše sněhu.“

Sochy jsem chtěla vidět za každou cenu. Věděla jsem, že já cestu zvládnu v pohodě. Co ale Serhart? Na náš výlet si nepochopitelně koupil nové kanady(?!), které se snažil rozchodit do takové míry, že měl paty jeden velký puchýř (nic takového jsem před tím neviděla). Podívala jsem se na něho s tím, že je to na něm. Přikývl, že když cestu zvládnu já, on ji zvládne taky. „Ach jo, tahle mužská ega,“ pomyslela jsem si a odsouhlasila průvodci naši cestu. Nastoupili jsme tedy do soukromého transportéru a vyrazili směrem k hoře.

Byl tu ovšem ještě jeden problém. V šest hodin odpoledne nám jel poslední autobus zpět do Ankary, který jsme za každou cenu museli stihnout. Začal se nám krátit čas. Na konec cesty, do míst, kde začínal sníh, jsme dorazili v 10:00. Abychom stihli autobus, museli jsme se zpátky k autu dostat v nejpozději v 16:30.

vrchol na dohled
vrchol na dohled

Cesta zavátá sněhem

Byl krásný slunečný den, obloha bez mráčku a my, dva totální trotlové, jsme se vydali skrz sníh vzhůru. Kolem nás nikdo! Na cestě, kterou normálně denně projede stovka i více turistů, jsme si to šlapali úplně sami.

Asi to znáte. První dva kilometry, kdy se snažíte zachránit tenisky před sněhem, takže co chvíli zastavujete a snažíte se vyklepat sníh, co vám do nich seshora napadal. Pak uvidíte ceduli „Nemrut Dagi 5 km“, asfaltka je postupně více a více zapadaná sněhem, až jediná známka nějaké cesty jsou sloupy elektrického vedení. V té chvíli vzdáváte veškerou snahu o záchranu suchých bot a jediné, o co se ještě snažíte, je jednou za půl hodiny vyždímat totálně mokré ponožky.

Bylo poledne, kdy mi došlo, že to Serhart prostě nemůže dát. Zastavili jsme se na oběd a já začala mluvit: „Takhle to nejde. Jsme strašně daleko a čeká nás ještě cesta zpět. Jak jsi na tom? Ve dvě hodiny, ať už budeme na cestě kdekoli klidně přímo pod vrcholem, se musíme za každou cenu otočit, jinak ten autobus nestihneme.“ Serhart se dostal do módu „je mi to jedno“, takže mi všechno odsouhlasil. Najedli jsme se a pokračovali dál. Voda, kterou jsme na túře velmi podcenili (já měla pouze lahvičku o objemu 0,7 litrů) pomalu docházela, Serhartovi došla úplně a tak pil rozpuštěný sníh.

sochy
sochy

Nasadila jsem tempo a nechala svého kamaráda za sebou. „Sakra, vždyť on už na hoře byl, proč se takto přeceňuje?,“ byla jsem naštvaná a nechápala, že nemá víc soudnosti. V půl druhé jsem se dostala až na vrchol. Můj kamarád byl v nedohledu. Rozhodla jsem se, že počkám. Stejně by se neotočil. Ve dvě hodiny dorazil k sochám i on. Fotografie sem, fotografie tam. „Musíme jít zpátky. Máš zákaz focení, jinak to prostě nestihneme,“ zavelela jsem a opět nasadila tempo. „Dokážeme to stihnout za 2,5 hodiny zpátky k autu?,“ přemítala jsem a viděla, jak můj kamarád pomalu kulhá cestou zpět.

K autu jsem nakonec doběhla v 16:15. Převlékla se a vyzula totálně mokré boty. V té chvíli mi došlo, že mám kůži červenou jako rak. „Tohle bude ještě bolet,“ pomyslela jsem si a začala se alespoň trochu mazat nějakým krémem. Mezitím dorazil i Serhart. Náš průvodce nám cestou zpět do Kathy, během které jsme už bohužel nestihli objet jedinou zajímavost v okolí, objednal 2 místa v autobuse a dovezl přímo před obchod se suvenýry a restauraci, kde jsme se ještě před cestou stihli v rychlosti najíst tradičního tureckého döneru.

Výsledek naší „expedice“? Serhartovou jedinou nositelnou obuví pro následujících několik týdnů se staly žabky a já jsem vydržela rudá a spálená několik dní do chvíle, než jsem se nakonec celá sloupala.

Klára Skuhravá
Klára Skuhravá

Nadšení, vášeň a droga. Kdo jednou okusil, pochopí, jak snadné je koupit levnou letenku, zabalit batoh a vyrazit! Pocit naprosté svobody, boření hranic a mýtů...Otevřít svou mysl a se srdcem na dlani se rozběhnout. Cestováním žiji. V současné době i výlety na webu www.justwalkit.cz.

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *