Autobusem, autem nebo letecky po Turecku?
Letenku do Istanbulu jsem si koupila téměř s ročním předstihem. Tu druhou, do Ankary, odkud jsme s kamarádem vyjížděli vstříc dalšímu dobrodružství, ten samý den, co jsem měla letět. Pegasus airlines jsou tureckou nízkonákladovou společností, která operuje téměř všechny lety po Turecku. Letenka z Istanbulu do Ankary vás může vyjít na pouhých 20 euro, což je cena srovnatelná- ne-li levnější, než zdejší výrazně pomalejší a méně komfortní autobusy.
Přílet do Ankary
Do Ankary jsem dorazila okolo půlnoci. V té době vás z letiště žádný linkový autobus do centra nedoveze. Naštěstí tu byl Serhart, můj kamarád a jak se ukázalo, moje záchrana na příštích šest dní. Nastoupili jsme do auta jeho sestry a vydali se směrem centrum Ankary. Byla noc a ankarská paneláková sídliště světélkovala různými barvami od červené, přes zelenou a modrou. Silnice s celkem rovným povrchem protínala vyschlou půdu okolních polí, na kterých se co chvíli objevila nová, ne příliš moderní zástavba nových paneláků. Sídliště zde stála bez ladu a skladu, o urbanistickém záměru zde nemůže být řeč. Projeli jsme centrum Ankary, hlavního města Turecka, o kterém bohužel musím napsat jediné: „Nejezděte sem, není tu nic zajímavého, co by stálo za návštěvu.“
Serghartův domov se nacházel v jednom z mnoha sídlišť uprostřed mírně zvlněné a zcela vyprahlé ankarské krajiny. I přesto, že jsme dojeli až okolo jedné hodiny ranní, jeho rodiče byli vzhůru, aby mě náležitě přivítali. Nechyběla samozřejmě ani večeře, která se skládala s tradičních tureckých pokrmů. Přestože normálně večeřím okolo šesté hodiny a černému čaji se raději vyhýbám, ze slušnosti jsem přeci jen nemohla odmítnout místní pohostinnost.
Autbusem do Kappadokie
Abychom se druhý den stihli včas dostat na autobusové nádraží do Ankary, museli jsme z domu vyrážet už v osm ráno. Serhartova maminka byla samozřejmě už vzhůru a zvala nás zase ke stolu, kde už ležely omelety a další pochutiny tvořící vydatnou snídani. Dokonce nám stihla i připravit a zabalit upečené slané pečivo na cestu. Po srdečném rozloučení jsme se vydali na cestu do velkoměsta. Ankarské nádraží je poměrně dobře pochopitelná budova, ve které nechybí několik anglických směrovek. Nenechte se ovšem zmýlit, anglicky zde nemluví ani pán v turistickém informačním stánku.
Lístky na autobus jsme si měli v plánu koupit až na nádraží. Bez Serharta bych byla ztracená. Z nepřeberného množství stánků prodávajících jízdenky si Serhart vybral jeden (do dnes nevím, proč zrovna tento), ve kterém koupil lístky na autobus směrem do Kappadokie, našeho dnešního cílového místa.
Pohodlné turecké autobusy se stevardy
Připadala jsem si zase jednou jako totálně hloupá turistka. Šla jsem slepě za Serhartem a plnila jeho pokyny, neboť mi vůbec nebylo jasné, z jakého nástupiště má náš autobus jet a hlavně v kolik vyjíždí. Došli jsme před luxusní autobus, který by hravě obstál mezi našimi tuzemskými autobusy. Dali stevardovi batohy (! ano- na zdejších linkách obsluhují autobusy řidič a stevard!) a usadili se v krásných pohodlných sedadlech, u kterých nechyběla soukromá obrazovka s velkým výběrem filmů, hudby a her. Nechybělo ani internetové vysílání televizních pořadů a USB zdířka, díky které jste si mohli pohodlně nabít mobil, nebo třeba fotoaparát.
Luxusní cestu za pár korun korunoval stevard, který nám několikrát přinesl občerstvení v podobě nápoje, nebo malého sladkého či slaného zobání. Na palubě samozřejmě nechybělo ani funkční internetové připojení. První půlhodinu jízdy jsem tak strávila s nevěřícným výrazem ve tváři a neustálým kroutěním hlavou ze strany na stranu.
Po dalších zkušenostech se zdejšími autobusy mi ale došlo, že se jedná o turecký standard. Pravda, občas na palubě chyběl internet, nebo zástrčka na USB, ale stevard a jeho občerstvovací služby, včetně obrazovek se zábavou na cestu byly přítomny vždy.
Letadlo nebo noční autobus
Pokud tedy jedete do Turecka a víte, že budete přejíždět dlouhé vzdálenosti. Doporučuji k tomu využít buď letadlovou dopravu anebo noční autobusy, které vám ušetří čas i náklady za ubytování a navíc vás pohodlně dopraví do všech větších měst.
Horší je to s dopravou lokálního charakteru. Na vesnicích sice celkem dobře funguje síť mikrobusů, které vás také dopraví, kam budete potřebovat, ale pokud budete chtít během jednoho dne vidět více míst, může se stát, že většinu dne strávíte hledáním místa odjezdu autobusu, případně jízdou samotnou.
Půjčení auta
Pokud tedy budete chtít cestovat více a nechcete být závislí na linkových autobusech, doporučuji si za pár korun pronajmout automobil. Levnější, méně výkonné auto, seženete ve zdejších autopůjčovnách celkem běžně za 40 TL (40 tureckých lyr = cca 400 Kč) na den. Zdejší cesty jsou celkem kvalitní a téměř bez aut. Tedy pokud se budete pohybovat mimo velká města. Představa, že bych měla řídit automobil ve věčně přeplněném Istanbulu, je moje noční můra.
Přidat komentář