Tenzing-Hillary Airport
Ráno už jen házíme věci do batohu a valíme zas na letiště. Tentokrát je let úspěšný i když teda trochu nebezpečně dost foukal vítr. A v tom pidiletadle to je teda celkem znát. Ti hoši piloti nepálský teda mají pořádný koule. Letiště Lukla ‘s Tenzing Hillary v Nepálu je známé jako vstupní brána na Everest. Kromě toho nese také přezdívku nejnebezpečnějšího letiště na světě. Řidší vzduch a vyšší nadmořská výška způsobují potíže s motorem. Zároveň snížený odpor způsobuje problémy se zpomalením letadla. To ve zkratce znamená, že čím delší přistávací dráha, tím lépe.
Letiště Lukla ale není v tomto ohledu přizpůsobeno zcela vhodně. Je umístěno na hoře a jeho přistávací dráha neměří více než 527 metrů. Dráha je tak krátká, že na jejím konci vytvořili 12% navýšení, které má pomáhat přistávajícím letadlům. Vzhledem k hornatému povrchu nepřipouští letiště žádné objízdné postupy. Jakmile pilot letadla zahájí přiblížení musí se přistát. Nejsou zde žádné navigační ani radarové systémy. Piloti se tedy musí spolehnout na to, co vidí z kokpitu. Kvůli těmto podmínkám mohou na letišti Lukla přistávat jen helikoptéry a turbovrtulová letadla jako Pilatus PC-6 Porters, Dornier Do-228s, L-410 Turbolets a de Havilland Canada DHC-6 Twin Otter. Počasí je zde velmi nepředvídatelné, o čemž dobře vědí všichni, kteří navštívili Himaláje. Během monzunového období je zrušených až 50 procent letů z důvodu špatné viditelnosti. Kvůli bočnímu větru letiště zase často letiště zavírají, a to ráno i dopoledne.
V Lukle se konečně seznamujeme s našimi nosiči Kančou a Čangou, kteří si přišli pro práci až z vesnice vzdálené dva dny chůze, aby měly jejich rodiny na živobytí. Jejich jména jsem si přestala plést asi až po týdnu :-). Je brzy ráno a tak ještě dáváme snídani s výhledem na letištní plochu. Ten hukot motorů, odrážející se mezi horami, když letadlo startuje, je ohlušující a nezapomenutelný!
Cestou potkáváme turisty, nosiče, krávy i koně. Je tu celkem rušno a pomalu si zvykám na nepálský styl. Učíme se první nepálská slova, procházíme modlitební brány a točíme mlýnky a každý modlitební kámen „mani“ obcházíme zleva. To vše za zpěvu budhistické mantry Ohm mání patmi hum. Cesta se vine krásným údolím řeky Dudh Koshi. Cesta je taková na pohodu nahoru a dolů. V jedné z vesnic dáváme oběd a Dawu jsme asi trochu zmohli a tak normálně u stolu usne :-).
Chtělo by to mu provést nějakou tu lumpárnu. Několikrát překračujeme visuté mosty plné modlitebních vlajek a šál až nakonec dojdeme do klidně vesničky Phading. Jdeme ještě kousek za město, kde na nás už čekají naši kluci nosiči. Tam si dám ještě pár dřepů i s nákladem nosičů ať se všichni pobaví.
Můžete se ubytovat v neklidném centru vesnice a dojit si třeba do irského baru na kulečník, poslouchat hudbu celou noc. My ale volíme poslední Lodge, ta původní před několika lety vyhořela a tahle ještě voní novotou a je v klidu až na konci vesnice.
Víta nás usměvavá rodinka a výborný čaj. Ještě se jdeme projít do nedalekého kláštera na kopci ať nabereme výšku na lepší aklimatizaci a pak už jen společně tlachání ve společně místnosti. Nosiči nám mezitím odnesli zavazadla do pokojů a po brzké večeři se jde na kutě. Samozřejmě nechybí parádní výhled z okna směrem naší budoucí cesty údolím.
Foto: Jan Vrzal
Přidat komentář