Everest, Lhotse a Ama Dablam
Po snídani vyrážíme nad Namche na aklimatizační procházku, směr Hotel Everest view, který je na sociálních sítích obrovským lákadlem těch, kteří nechtějí moc chodit, ale prostě si jen chtějí odškrtnout „ to do list“ – viděli jsme Everest, dá se sem v pohodě i doletět vrtulníkem na kávičku a hurá zpátky do Káthmándú.
Cesta celkem stoupá nahoru, už jsme někde okolo 4000 moje poprvé a to nás odmění prvním pohledem na Everest, Lhotse a Ama Dablam. Everest je hodně daleko a vůbec si nedovedu představit, že za pár dní budu stát pod ním, hrnou se mi slzy do očí z té nádhery.
Kdyby to tak viděl táta. Cítím, že je tu se mnou a že si tenhle vejlet opravdu užijem. Nad Everestem hrůzostrašně fouká, kdykoliv se tam podívám. Neumím si ani ve snu představit, jak je možné na jeho vrchol vylézt. Mé oči ale mnohem víc upoutává Ama Dablam, v překladu Matka s perlovým náhrdelníkem. Ta hora je úchvatná a své krásné jméno si opravdu zaslouží. Tyčí se do výšky 6 812m a na rozdíl od Everestu vypadá tak nějak na dosah a přívětivěji. Ne nadarmo si mezi horolezci vysloužila status nejkrásnější hory světa. Ten výhled je dechberoucí a nemůžeme od hor odtrhnout oči.
Letiště
Ještě nám Dawa cestou ukazuje donedávna nejvýše položené letišťátko na světě. Teď už je v Tibetu, který ho v roce 2013 trumfnul Tao-čcheng Ja-ting (v anglické transkripci Daocheng Yading), které se nachází na jihozápadě provincie S‘-čchuan. Leží ve výšce 4 411 metrů nad mořem.
Je nádherný den, čistá obloha s neuvěřitelným výhledy a tak pokračujeme ještě kousek výše pryč od davu, nepotřebujeme dojít k hotelu, my máme mnohem hezčí výhled a máme ho sami pro sebe. Jen tak se válíme na vyhřátém trávníku a nemůžeme se nabažit toho pohledu. Jo někam tam mezi ty kopce za 14 dni dojdeme.
Cestou dolů se zastavujeme na čaj s výhledem a zastavujeme se v místním ekocentru, kde jsou různé skulptury vyrobené z nalezených věcí od horolezců, vraků vrtulníků a podobně. Prohlídnem muzeum a ještě vyzkoušíme parádní VR, které nás dovede až na samotný Everest. Jupí tak se tam přeci jenom podívám. Realita mě tak , že málem spadnu ze židle.
Odpoledne ještě dokupujeme posledni chybějící kusy výbavy, třeba takový toaleťák, který si všude musíte nosit svůj. A protože Dawa má nevhodné boty, rozhodli jsme se, že mu uděláme radost s koupíme mu nové. Chudák z toho měl z toho takovou radost, že si ani nevyzkoušel druhou, čehož pak dost litoval. Naštěstí jsem měla náhradní stélky od Sidas, které celý problém vyřešili. Ještě kupujeme modlitební vlajky neboli praporky, které jdeme posvětit do klášter aj. Je sice smutné, že i za tuto službu je třeba zaplatit, ale to se nedá nic dělat. Prej podpora místích. Už se moc teším jak je v sedle pěkně rozvěsíme, je to totiž krásný rituál. Modlitební praporky jsou hustě popsanými mantrami a Buddhovým učením. Rozvěšují se na významných místech, v horských průsmycích a na vrcholcích hor. Tibeťané věří, že proudící vzduch mantry a posvátné texty na praporcích čte a odnáší je dál.
Cestou na úbytko ještě kupujeme tradiční vlněné čepice z yaka s nápisem Island peak, když už na ni lezem a jdeme za našima nosičema na rum a pivko. Dneska je poslední den na malou párty, pak už žádný alkohol. Proč sedět v nějakém luxusním podniku, když můžeme sedět v místní putyce pro nosiče, tam je mně nejlíp. Pochutnáváme si na dalších momo knedlíčcích, poprvé ochutnáváme i smažené mňam, dáváme si pár pivek a rumů a samozřejmě všechny okolo zveme, parádní večer to byl. Pak už se vracíme zpátky do Lodge, kde si ještě musíme dát večeři, není totiž možné se ubytovat a jíst jinde, to co je živí je hlavně naše strava a ubytování stojí pár rupek. Zítra to všechno vypukne už jdeme opravdu do hor.
Foto : Jan Vrzal
Přidat komentář