Konečně do sedla Renjo La!
Ráno v Lungden stáváme hodně brzy, je třeba se zabalit a jsme dost nervózní. Bude zima? Bude sněžit? Bude mi blbě? Balím se a na sebe házím spousty vrstev oblečení včetně nepromokavých kalhot, které jsem si ale blbec před odletem nevyzkoušela a už se do nich nevejdu. Zapínám je jen tak tak, ale teda pohodlný to úplně není a všude to tlačí. No, nedá se nic dělat, jiné nemám. Zabalená jsem všemožně, dneska mi vůbec nic nevychází podle plánu. Dawa i kluci už na nás čekají v jídelně. Usedám k snídani, na dnešek jsme si objednala parádní sherpa chléb, takovej nepálskej langoš, který se většinou jí nasladko s nějakou marmeládou, já si ale vystačím s máslem. Do pusy dávám první voňavé sousto a zjišťuju, že to prostě nepozřu, prostě mi není úplně nejlíp, ale doteď to nebylo tak hrozné. Ne, nemůžu vůbec jíst nic! Říkám to Dawovi a ten mi balí jídlo na později ať se tím teď netrápím. Nojo, ale jak se mám neptrápit, když vím, co mě dneska čeká a já se nemůžu ani nasnídat? Jak tohle všechno vůbec můžu zvládnout a někam vylézt? Vždyť nebudu mít žádnou energii. Kromě toho moje šílená rýma se přesunula na průdušky a mám takový kašel, že mi snad vyskočí plíce z těla.
No nic, Dawa se dívá na můj prapodivně zabalený batoh, kontroluje mi co v něm vlastně mám, že se mi tam už nic nevejde a polovinu věcí mi přehazuje k sobě do batohu. Kluci na nás dnes čekají. Hlavní důvod proč máme dva nosiče jsou náročná sedla. Kluci půjdou dnes s námi, kdyby se cokoliv pokazilo, budou nám nápomocni.
Pomalu vyrážíme s čelovkami nahoru, je pěkná zima, ale je lepší nevědět kam se to šplháme. Jdu strašně pomalu a každou chvíli musím odpočívat. Když mě kluci vidí v jakém jsem stavu, berou mi batoh a já můžu jít pěkně nalehko jen s hůlkama.
Aby toho nebylo málo, po chvíli se k mé nevolnosti přidává nepříjemné motání hlavy, jako bych vypila flašku vodky. Podpírám se hůlkama a pomalu stoupám. Kdykoliv zastavím, kluci přiběhnou s mým batohem a dávají mi napít. Díky jejich péči se cítím celkem v bezpečí, že se o mě případně určitě postarají. Krůček po krůčku stoupáme, potkáváme naší kámošku z Kanady a ještě skupinku Francouzů a zjišťujeme, že už jsme ve výšce nejvyšší hory Evropy MT Blanc 4809 metrů. Ty jo to jsme dobrý. Pomalu stoupáme krok po krůčku nahoru, je to teda v mém stavu hodně nepříjemné a náročné, ale přeci to nevzdám. Ptám se Dawy, jestli to není nebezpečné, ujišťuje mě, že to bude dobrý ať to vydržím.
Sedlo Renjo La
Oukej, míjíme malá jezírka a pořád stoupáme a stoupáme. Když dáváme pauzičku na oběd dostávám od kluků pár popkornů. Cože? Kde se tady bere můj milovaný popkorn?. Je to oblíbené zobání nosičů, na cesty si ho nesou většinou z domova. Pár kousků zvládnu pozřít. Pořád se motám a pořád stoupám. Sedlo už je na dohled, ale dojít k němu je nekonečné. Kluci už jsou nahoře a povzbuzují mě. Když se konečně vyšplhám a rozhlídnu se do dáli, jsem zase dojatá. Já to dokázala. Sedlo Renjo La ve výšce 5417 m a já na něm stojím. Usedám se slzami v očích a kochám se tou nádherou a myslím na tátu, jak by se mu tady líbilo. Když si trochu odpočineme a nacvakáme pár foteček, je čas na připevnění našich velkých motlitebních praporů, která se v sedlech tradičně zanechávají, aby mohli krásně vlát ve větru. Je to krásný rituál a protože Chandra je i budhistickým lamou, samozřejmě při tom zpívá krásné modlitby. Ach, to je pocit, pozorujeme okolní vrcholky. Cho oju, Taboche, Lobuche, Everest, Lhotse a nedaleký Gokio Ri..
Prostě nádhera, je mi trochu lépe, dávám si sušené maso a suché nudle z čínské polívky a kochám se. Teď už půjdeme dolů, tak to bude v pohodě, kluci mi chtějí vzít batoh, ale já frajerka, že už to je dobrý ať klidně jdou. Za chvilku už je ani nevidím. My jdeme s Dawou pomaleji a já po chvilce chůze zjišťuju, že se můj stav vůbec nezlepšil a motám se úplně stejně. Pod námi je vidět jezero Gokyo s přilehlou vesničkou. To je cíl naší cesty, ten je dnes už zase trochu víc turistický. Cesta dolů je nekonečná a chudák Dawa mi musí ještě kromě svého nést i můj batoh, protože já jsem úplně marná. Bojuji se sebou jako nikdy, ale síly mi docházejí každým krokem. Snad nikdy v životě pro mne sestup dolů nebyl tak vyčerpávající jako dnes. Stále doufám, že jakmile budu v nižších výškách, bude mi líp, ale zatím tomu nic nenasvědčuje. Klesáme a já mám pocit, že tam snad nikdy nedojdu, každých pár kroků odpočívám. Konečně jsme dole a k našemu úbytku je to již jen pár kroků. Stejně si musím na chvilku sednout. Jakmile se usadím ve vyhřáté místnosti jsem vděčná za to kde jsem, ještě minutu venku a snad by bylo po mně.
Večeři si odpouštím, ten žaludek to stále nedává. Zítra máme aklimatizační pauzičku a Dawa rozhoduje, že já budu muset zítra vynechat výstup na krásný Gokyo Ri 5357. Nacházíme se ve výšce 4700m v útulné, ale dost velké lodgi Gokyo namasté Lodge. Plán na zítra je teda jasný, Honza půjde s klukama na Gokyo Ri, a já zůstanu s Dawou v Gokyo a nebudu dělat raději nic.
foto Jan Vrzal
Přidat komentář