Když jsem se minulý rok dozvěděla o univerzitním projektu Nikazam, v rámci kterého má jeden ze studentů naší fakulty možnost vyjet na praktickou stáž do Zambie nebo Nikaragui, neváhala jsem a okamžitě jsem se přihlásila. Šance, že bych se do jedné z těchto zemí dostala, byla mizivá, ale já nepřestala doufat. Nakonec jsem byla vybrána jako náhradnice do Nikaragui. Po několika měsících, kdy si říkáte, že to asi nevyjde, vám najednou přijde e-mail od vybrané studentky, že: „Ahoj, rozhodla jsem se, že do té Nikaragui nejedu. Myslím, že jsi první náhradnice, takže jestli chceš, tak si to zařiď.“ „Jooooo!!!“ mým tělem projela vlna emocí.
A tak jsem tady. V jedné z nechudších zemí Střední Ameriky, kdesi uprostřed džungle měřím kvantitativní vlastnosti stromů na týkové plantáži. Jestli to ještě nevíte, Nikaragua je zem plná nebezpečných živočichů a nejen pro arachnofobika celkem nevhodnou destinací, což mi ale došlo až příliš pozdě na to, abych celou stáž mohla (a popravdě chtěla) zrušit. Téměř na každém kroku se zde totiž můžete setkat s obrovskými tarantulami, sklípkany, hady, proti kterým nejsou dostupná séra, mravenci, jejichž kousnutí bolí a nateče jako od vosy a samozřejmě i s lesními vosami, jejichž bodnutí způsobí selhání dýchacího ústrojí. A to jsme teprve u výčtu nebezpečných zvířat. Pak jsou tady samozřejmě i typické tropické a subtropické nemoci, jako je malárie, různé bakteriální a virová onemocnění nebo třeba všudypřítomní parazité.
Jsme sice ubytovaní v luxusních pokojíčcích s elektrickým proudem a s vlastní sprchou, ale už první den jsme se dostali do konfrontace s „reálnými“ místními poměry. Sedíme si pohodlně u venkovního stolu, když k nám přijde jedem z místních zaměstnanců – v jedné ruce obrovskou nabroušenou mačetu a v druhé provaz, na kterém táhne obrovského chřestýše. Čtyřletý, minimálně 130 centimetrů dlouhý plaz má okolo hlavy obmotanou smyčku z místní liány. Tělo se ještě stále zmítá v posmrtných křečích, takže se co chvíli zkroutí nebo napne. Jediná známka jeho smrti jsou otevřená ústa, ve kterých se lesknou kapičky krve. „Je opravdu mrtvý?“ napadne asi každého, když se kolem hada, proti kterému nemáme v lékárničce sérum, utvoří kruh zvědavců.
Druhý den jdeme opět měřit týkové porosty. Zastavím se právě včas, deset centimetrů od vosího hnízda. Pud sebezáchovy mi radí pomalu ustupovat od života nebezpečných vos, které se rojí všude okolo. Moji kamarádi jsou jiného názoru, a tak vytahují fotoaparáty a přibližují se k hnízdu až na nepříjemnou hranici několika centimetrů. Jeden z místních na nás nechápajíc třeští oči a nepřibližuje se na víc než několik metrů. Asi si říká, že jsme blázni. Nedivím se mu. Informaci o tom, jak moc jsou vosy nebezpečné, jsme dostali až po několika minutách.
Co den to nové nebezpečné zvíře a s ním nové ponaučení. „Vidíte ten keř s obrovskými trny? Tak toho se nedotýkejte. Jsou na něm malincí mravenci, kteří vás dokážou hodně potrápit,“ ukazuje jiný zaměstnanec na trnitý keř, po kterém běhají mravenci sem a tam. V listech pak objevíte škorpióny a o pár centimetrů níž v dírách v zemi sklípkany a tarantule.
V Nikaragui budeme ještě několik týdnů, a tak jsem sama zvědavá, jaká zvířata a do jakých situací se během této doby dostaneme. Přeci jenom, v lese jsme téměř každý den, takže pravděpodobnost, že ještě nějaká ta nebezpečná zvířata uvidíme na vlastní oči, je opravdu vysoká.
Přidat komentář