Je listopad, sobota dopoledne. Nad nikaragujskou krajinou je opět obloha bez mráčku a slunce začíná nepříjemně pálit. Stojíme v zadní části dvorečku u typického vesnického stavení střední Ameriky. U stromu se líně povaluje jeden z černo-štětinatých vepříků. Jeho kamarád už to má za sebou. Šel na řadu jako první a nyní už visí za nohy na háku a je stahován z kůže. Ocitli jsme se na nikaragujské zabijačce.
První vepř je už vyvrhnut. Maso je odřezáno a umístěno ve kbelíku. Druhý vepř je nyní odvázán od stromu a vláčen směrem k „popravišti“. „Ví to? Ví, že už za chvíli ho jeden z místních klepne přes hlavu sekyrkou a následně mu podřízne hrdlo?“ ptám se sama sebe a hned si odpovídám: „Určitě!“ Prase kvičí a snaží se vykroutit ze zkušených pevných paží. Je v posledním tažení. Jeden úder tupou hranou topůrka do hlavy. Zvuk pukající lebky a čuník už leží v kaluži krve.
Je mi zle a klepou se mi ruce. Musím si sednout. Uf. Tak tohle bylo hnusné. Právě jsem se zúčastnila popravy a viděla, jak jedna z duší odchází z těla. Přemýšlím nad tím, že bych byla vegetariánkou. „Dej si panáka,“ nabízí mi kamarádi okolo. „Jo, to je přesně to, co teď potřebuju,“ říkám si a rovnou si nalévám tři panáky místního kvalitního rumu.
Čuník je nejdříve přenesen na stůl, kde je poléván vroucí vodou za účelem odštětinění, a pak pověšen za nožičky hlavou dolů. Stejně jako předchozí vepř je i tento nejdříve stažen z kůže a až následně vyvržen a rozsekán. Můj citový vztah k praseti se zřejmě i díky pátému panáku požitému během 15 minut výrazně změnil. Nyní nemám problém pomoct při stahování kůže a podkožního tuku, který se následně vysmaží do křupavých (pro někoho chutných) „čičarónů“.
Ještě není ani poledne a většina z nás už posedává okolo zmožena rumem. Ne, nikaragujská zabíjačka se od té české příliš neliší. Snad až na takové ty detaily, jako je čistota práce, která se tady opravdu moc neřeší. Voda se ohřívá v kotlíku nad ohněm, odstraněné štětiny jsou pouze odhrnuty ze stolu do bláta, výsledné maso a špek je uschován pouze v nezakrytém kbelíku a hladoví, vychrtlí psi loudí všude okolo.
Dalším rozdílem je počasí. V Čechách je zabíjačka obvykle spojena s chladným počasím nastávající zimy, které se doma nejčastěji překonává slivovicí. To zde, v tropickém klimatu střední Ameriky, nemůže nikdy nastat. Tady se pije pivo a rum a kouří doutníky asi hlavně proto, že jsou zde tyto produkty na rozdíl od zbytku světa opravdu levné. (1,7 litrů sedmiletého rumu z místní třtiny v přepočtu za 400 Kč.)
Největší nepříjemností, která vás může potkat, je místní období dešťů, kdy se výrazně zvýší vzdušná vlhkost a vám se tak ani během několika dní nepovede usušit vyprané prádlo. To ale v našem případě neplatí, a tak se spíš denně potýkáme s nepříjemně horkým a slunečným klimatem, které mírní pouze neustávající vítr a občasně přicházející mraky.
Přidat komentář