Cape Reinga a písečné duny Te Paki
V Northlandu platí, že čím více na sever, tím méně aut. Chceme se dostat na Cape Reinga, kam vede slepá silnice a mimo sezónu tam moc lidí nejezdí. V nejturističtějších měsících, tedy zhruba od prosince do února (zélandské léto) navštíví nejsevernější výběžek Severního ostrova zhruba 1300 aut denně, my jsme tu ale v září a tak se nám stopuje horko těžko. Naštěstí nám ale pár dobroduchů zastavuje a dostáváme se až k písečným dunám Te Paki. Odtud vede zhruba 20 km trek na Cape Reinga, který si rozdělujeme na dvě části.
Přespáváme v Twillight Campu na útesech s krásným výhledem. V noci nás navštívil smrdutý oposum a tak jsme podstatnou část doby mezi druhou a pátou hodinou ranní strávili odháněním toho docela roztomilého zvířátka, které je pro Australany téměř posvátné a Zélanďané ho v rámci svého plánu vyvraždit všechny nepůvodní druhy do roku 2050 tvrdě likvidují. Chudinky Kusu liščí. Na Cape Reinga se dostáváme cestou, která vede po pláži a téměř měsíční krajinou na útesech. Kocháme se fotogenickým majákem a s dobrým pocitem, že jsme dobyli nejsevernější bod míříme zpět na jih.
Druhá tvář Nového Zélandu – město Kaikohe
Přes Kerikeri a Paihia se dostáváme až do města Kaikohe. Cestou nás všichni varují, že se jedná o jedno z nejnebezpečnějších míst Zélandu, ať jsme ostražití. Když se řekne Nový Zéland, většina lidí si pravděpodobně vybaví nekonečné louky, na kterých se pasou stáda spokojených oveček, v popředí usměvavého farmáře a za kopci zasněžené vrcholky hor. Na některých místech to tak doopravdy je, ale Kaikohe má k tomuto ideálu hodně daleko. Hned při příjezdu nás pohltila zvláštní atmosféra. Město je o poznání chudší než zbytek severu, na špinavých ulicích jsou převážně Maoři. Podivné artové krámky (v jednom z nich mě nadšená prodavačka navlékla do prazvláštních šatů z klobouků) a dollarshopy jen dokreslují obrázek, který na zélandských propagačních letácích rozhodně nenajdete. Přespáváme přes Couchsurfing u herce Willyho, který nám vypráví o maorské kultuře a učí nás maorský pozdrav Hongi, při kterém k sobě dva lidé při setkání přitisknou nos a čelo. Další den vyrážíme do Waima Forest.
Panenská příroda ve Waima Forest
Stopem se dostáváme na začátek treku, který vede k Frampton’s Hut. Poprvé se setkáváme s proslulým zélandským bahínkem, kterého je na “cestě” požehnaně. Cesta je v uvozovkách, protože se jedná spíš o bahnité koryto, které se klikatí zarostlým pralesem. Svačíme rostliny Kareao, posloucháme zpěv ptáků Tui a papoušků Rosel a připadáme si jako dobrodruzi uprostřed deštného pralesa. Ve Frempton ´s Hut si zatápíme v kamínkách, z okna pozorujeme divoké koně a užíváme si večerní idylku na loučce uprostřed lesa.
Další úsek treku vede náročným terénem, odměnou je nám ale pohled na několikasetleté chráněné stromy Kauri, kvůli jejichž ochraně stavějí Novozélanďané v lesích stanice na dezinfekci bot a zavádějí ta nejpřísnější opatření. Dostáváme se zpět na silnici, kde nás shodou nejšťastnějších náhod zahlédne slečna, která nás vezla před dvěma dny. Nabízí nám, abychom dnes přespali u nich. “Of course, thank you so much!”
Puha and Pakeha, aneb naštěstí nás nesnědli
Maminka naší zachránkyně nám vaří k večeři typické maorské jídlo Kai. Máme jeho novodobou verzi, tedy vařené vepřové kosti, potočnici a brambory připravované v jednom hrnci. Jak nám ale naše “mamina lidožroutka” vysvětluje, ne vždy se jedlo prase a potočnice. “We used to eat white people with Puha”. (Puha je jiný druh rostliny, potočnice je její náhradou). Zaskočilo nám. Mamina se rozesmála na celé kolo a bratrsky nás poplácala. “Takže vy jste v bezpečí, vás nesníme, když nemáme Puhu ale potočnici!” A tak jsme a snad i budeme nadále v bezpečí.
Přidat komentář