Ikonická Mt. Taranaki kolem dokola
Pokud bych měla jmenovat nejikoničtější místo Nového Zélandu, pravděpodobně by mě jako první napadlo říct Mt.Taranaki (2518 m n. m.). Dokonale symetrická hora, podobně jako japonská Fudži má pravidelný kuželovitý tvar. Jedinou překážkou focení a kochání se její nádherou je počasí. To popsal pán, který nás vezl stopem u přilehlého městečka New Plymouth, nad kterým se hora tyčí, asi takto: “Pokud je tady hezky, bude nahoře hrozně. Pokud je tady ošklivě, bude nahoře ještě hůř.” Ani tak jsme se nenechali odradit a vydali se vzhůru i přes to, že hora nebyla v mlze vidět.
Dvoudenní čekání na zázrak
Jak místní obyvatel předpověděl, bylo nahoře (nahoře znamená na výchozím bodě pro trek okolo hory – v zimě/na jaře se na vrchol nechodí kvůli sněhu, v létě tam vede příjemná cesta) opravdu ještě hůř. Vichřice, viditelnost zhruba dva metry, slejvák se sněhem. Nad kávičkou v infocentru vymýšlíme, co dál. Plán je jasný – nevzdáme se! Sbíráme všechny síly a vyrážíme do prvního hutu, Matekawa Hut.
Ten se nakonec stane naším útočištěm na další 3 dny, protože kvůli počasí (hlavně vichru) vůbec nejde vyjít ven. Ještě teď je mi úzko, když někomu vyprávíme: “The hut was literally shaking by the wind!” Po dvou dnech odpočívání u kamínek, čtení, hraní her a čekání na zázrak, nastal okamžik, o kterém jsme celou dobu snili. Na chvíli jsme JI uviděli. Krásnou, sluncem osvícenou, pravidelnou a zasněženou horu, která je ještě krásnější než na fotkách. Odhalila se asi jen na 5 minut a potom zase zaplula do mlhy. Nalákala nás natolik, že jsme se rozhodli čekat na ni dál.
Z druhé strany
Začalo nám pomalu docházet jídlo, proto jsme se rozhodli sestoupit zpět do New Plymouth (stále v apokalyptickém počasí). Zde jsme načerpali síly, doplnili zásoby a vydali se zpět nahoru, tentokrát jinou přístupovou cestou – přes severozápadní stranu hory, kde by mělo být lepší počasí. A opravdu. Bylo tak krásně, že jsme přeskočili první hut, Pouakai Hut, a pokračovali dál až na Holly Hut. Celou dobu jsme měli nádherný výhled a zastavovali se každou chvilku, abychom ji vyfotili, pochválili nebo se prostě jen nechali unést. Čekání se vyplatilo! U Holly Hut jsme si udělali při západu slunce krátkou procházku na Bells Falls, které taky stojí za vidění.
A tak se s dobrým pocitem, že jsme nečekali pro nic za nic, vracíme zpět, užíváme si poslední pohledy na místní Fudži, než zase zmizí na několik dní do mlhy a deště.
Foto: Zdeněk Žižka
Přidat komentář