NP PANKALANBUN– omylem v Tanjung Puting
Ráno jsme domluveni s naším security, že nás okolo sedmé vyzvedne na úbytku. Sice máme Check-in v 6: 30, ale na to tady prej nikdo nehraje. Náš security je jako vždy více než dochvilný a tak nám klepe už v 6:30 na dveře, ještě nemáme ani pořádně sbaleno a tak rychle dobalujem, abychom ho dlouho nezdržovali z práce. Nejdřív odváží mě i s batohem a pak se vrací pro Ifču. Je to opravdu dálka, celých 150 m na letiště, asi bychom to nedošly nebo co. Dáváme čaj s mlékem a čekáme, kdy si aspoň budem moci odbavit zavazadla. V klidu procházíme přes kontrolu a díky našemu doprovodu ignorujem veškeré pípání kapes a podobně. Doprovod máme samozřejmě až k letadlu, jen chek – in probíhá asi tak 15 minut po plánovaném odletu. Z repráků leze nesrozumitelné informování o letech, ničemu nerozumíme, ale jsme si jisti že nás ostraha doprovodí kam má. Není to tak těžké, ráno odlétají asi 3 letadla a většina má i několik zastávek. Takže letadlo tu většinou stojí jen jedno… Konečně vzlítáme a hele na letištní ploše se pasou krávy, tak to sem ještě neviděla.
Konečně v Pankalanbunu
Ani ne po hodině letu konečně přistáváme v Pankalanbun. Chvíli čekáme na zavazadla a jsme tu zase úplně samy. Letiště je tu ještě menší než v Katapangu. Všude okolo si všímáme billboardů o orangutánech, proč zrovna tady? Při odchodu z letiště si ještě kontrolují zavazadlové lístky, jestli si opravdu odnášíme to, co nám patří. Venku se na nás zase vrhají taxikáři a chtějí nás odvést do Kumai. Marně se snažíme vysvětlit, že do žádnýho Kumai nejedem, že chcem jen hodit do města k terminálu autobusu do Benjarmasinu. Koukaj na nás jak na mimozemšťany a jen kroutěj hlavou. Začíná nám to být dost divné, a tak otvíráme mapu.
Jé, hele tady je Tanjung Puting
To je ten NP s největší orangutání stanicí na světě a jezdí se tu za nimi pronajatým housboatem, tam sme přeci chtěly a to je jako tady? Docela se bavíme naší neznalostí místní geografie, protože si celou dobu myslíme, že jsme, ale úplně někde jinde. No nic tím líp. Bereme taxíka do preferovaného Kumai za 160,000 IR. Taxík nás vyhazuje přímo před jednou agenturou nabízející námi tak oblíbené balíčky. Jsme moc rádi, že už je cesta za námi, ta příšerná zremixovaná tucárna se fakt nedá poslouchat… V agentuře se nás ujímá Lucy, velice sympatická a angličtiny dobře znalá. Jaké tedy máme možnosti, ideálně si vzít jeden z mnoha balíčků a a zůstat minimálně 3 dny v ideálním případě 4. Vysvětluje nám, co je všechno součástí balíčku (strava, doprava lodí 2,5 hodiny, krmení orangutánů v kempu 1, plavba lodí, krmení orangutánů v kempu 2, plavba, přespání, krmení orangutánů v kempu….9, výlety, noční procházka džunglí a ubytování na lodi…).
Balíčky výletů a Kumai je pěkná díra
Lucy nám tam začíná solit ceny : malá lod 6,5 milionu, střední lod 7 mega a velká lod 9,5 mega. Jen se nám protáčí panenky a říkáme si, že tohle jako fakt platit nebudeme. Zkoušíme smlouvat a všemožně osekat balíčky, ale moc se nám to nedaří. Při dotaz, co všechno můžem v následujících dnech zažít se dovídáme, že nás celkem čeká asi 9 krmení a jinak kromě noční procházky džunglí nic a to už jsme zažili v Bako. Vymýšlíme náhradní plán. Co takhle jednodenní balíček bez přespání na lodi? Ano, najednou to možné je, ale cena je stejně stále vysoká 2, 250,000 ! Vosekáváme znovu balíček aspon o jídlo a domlouváme se na 2 milionech. Okamžitě platíme a najednou se objeví další turisti. Škoda, že nepřišli dřív, mohli jsme se domluvit společně. Lucy tuší naše plány a zavírá se s turisy na balkoně, aby zamezila společnému kontaktu.
Nad cenou protáčíme panenky my, i jiní turisté
Turisti za chvilku protáčí panenky jako my a pak se jim daří se s námi zkontaktovat. Společně nadáváme na přemrštěné ceny a podáváme jim Info, co jsme vymysleli. Ochotně si také zakupují jednodenní balíček. Zajímavé je, že ted jsme čtyři na jednu lod a cena je stále stejná, ale s tím se už nedá níc dělat. Máme ještě hodinku do odjezdu, tak couráme městem – dle Lonely Planet, zde má být krásná promenáda okolo řeky, ať hledáme jak hledáme, město je celkem hnusné a promenáda nikde. Vracíme se k Lucy, zde už na nás čeká část naší lodní posádky, usmějí se a vedou nás na Klokot (něco jako housboat). Lod je velice útulná, jsou zde matrace, polštáře, je tu připravené občerstvení a vypadá to na moc příjemnou plavbu. Postupně se seznamujem s celou tříčlennou posádkou. Kluci vypadají tak na 15 let, docela se divim, že je někdo nechává řídit loď.
Klokot/ hausbód/ a naše cesta po řece
Nejdříve plujeme po široké řece se spousty nákladních lodí a pak odbočíme na nenápadnou říčku lemovanou džunglí. Je krásné počasí, pozorujem okolí a hele ledňáček… Australani, co jedou s námi nám děkují za náš nápad jednodenního výletu – 3 dny by byly opravdu trochu moc. Cestou pozorujem opice, popíjíme čaj a kávu, dostáváme prostý oběd, i když jídlo jsme si z balíčku nechali vyškrtnout a relaxujem.
Orangutaní stanice
Asi po dvou hodinách cesty kotvíme v jedné z orangutáních stanic. Vystupujem z lodi a valíme za našim guidem do džungle natěšení na orangutány. Asi po dvaceti minutách zastavuje na rozcestí a ukazuje nám cestu dál: „když půjdete tudy – 3 dny půjdete stále džunglí,“ otáčí se na druhou stranu a ukazuje další cestu: „a tady tudy se dostanete k řece, chcete se tam jít podívat? Všichni na sebe koukneme jako proč k řece: „ A jsou tam orangutáni“ ne nejsou je tam řeka…Dost nechápeme a začínáme být naštvaní, co to na nás ušili za boudu. Po chvíli se vše vysvětluje, guide má hodně mizernou angličtinu, tak není domluva úplně jednoduchá. Orangutání jsou kousek zpátky, jen jsme se šli projít, protože je ještě na krmení brzo, tak abychom zabili čas. Oddechnem si a pomalu jdeme na místo činu. Ocitáme se u pódia a několika laviček. Aha, tak tady se to divadlo odehrává. Sedíme a čekáme. Najednou se začínají ozývat divné zvuky, jako vábení orangutánů. Rozhlížíme se okolo, ale nic nevidíme. Zvuky se stále přibližují a najednou jsou tu…
Krmení orangutanů
Krmiči orangutánů s obrovskými batohy na zádech plnými samých dobrot, banány, kokosy a další pamlsky. Vše vysypou na pódiu a vábí dál. Mezitím přicházejí stále další a další turisti. Až jsou skoro všechny lavičky plný. Tolik turistů jsme zatím nikde nepotkali. Turistů je tu dost, to je pravda, ale kde jsou nějací ty orangutání, krmiči stále vábí. Už je skoro půl čtvrté a krmení přeci mělo být ve tři, vypadá to, že orangutani už nepřijdou. To je teda pech, tolik peněz to stálo a ani jeden zaručenej orangutan? S Ifčou si říkáme, že tu lavičku neopustím, dokud nepřijdou. Najednou někdo ukáže za nás a ve větvích stromu si to velmi pomalu a tiše štráduje první orangutan. Udiveně si ho prohlížíme, jak se pomalu nad našimi hlavami přesouvá k pódiu. Podium je celkem daleko, aby byl zachován nějaký odstup od divokých zvířat, ale pohled na krmícího orangutana je nádherný. Různě si zavěšuje ruce a nohy na lijínu a cpe se ovocem. Po nějaké době přichází druhý orangutan a my jsme spoojení, oba se stále cpou. Prvního orangutana už to nebaví a vesele si odkráčí dál. Krmiči ještě stále vábí další.
King Kong
A najednou se ozve strašné zapraskání a lámání větví, napjatě čekáme,co přijde ted. Že by King Kong? A je to tu, přiburácí se ohromný orangutání samec, opravdu velkej jak hovado a ten nás dostává nejvíc. Bez přestání fotíme a všechno si to pěkně vychutnáváme. Krmiči stále vábí, ale teď už zbytečné, žádné jiné zvíře nepřijde…
Pomalu se vracíme na lod a k našemu údivu loď pokračuje dál. Ptám se kapitána kam jedem a dostávám informacoi, že se ještě mrknem na další opice – makaky a nosatky, neprotestujem. Čím déle tu budeme, tím lépe. Po chvilce stavíme stejně jako další Klokoty a pozorujem opice, pak už se loď opravdu otáčí a my se vydáváme vstříc krásnému západu slunce nad řekou a cestu zpět. Lehám si na palubu a pozoruju všechnu tu nádheru okolo, najednou se vedle mě zjeví kapitánova hlava a já se opravdu leknu.
Jsem pasována na kapitána lodi
Už ho nebaví řídit loď rukama a tak si sedá vedle mě a řídí nohama. Povídáme si velmi jednoduchou angličtinou a já dostávám nápad. Na dnešní noc nemáme kde spát, Lucy nám nabízela pokoj za 35USD a to nám přišlo trochu moc. Ptám se kapitána, jestli o nějakém super úbytku neví a on jen kroutí hlavou, že ne. A pak to jednoho z nás napadne už nevím koho, co takhle nás nechat přespat na Lucyině lodi? Chvilku smlouváme o ceně (spíš o nenápadném přivýdělku pro kapitána, ale proč ne) ukecáváme to na 200,000 pro obě za noc. Na nebi už řádí pěkná tma a kapitán mi nabízí své kapitánské křeslo. Proč ne, na klidné řece to asi nebude takovej problém, jen úplně nevim,kam to vlastně mám jet. Ale pohoda, jsem pasována na novou kapitánku lodi a kormidlo pouštím až při parkování v přístavu, to si výžně netroufnu parkovat 10metrovou loď.
Noční výlet na pláž
Kluci nám v agentuře vyzvedávají naše batohy a stěhují nás na loď. Domlouváme, že se půjdem večer někam mrknout a dlouho čekáme na „něco“, těžko říct na co, to vědí jenom kluci. Pak přijíždí půjčená motorka a všichni společně vyrážíme na pláž. Asi bysme jinak nejely, kdybychom to tušily, že to bude tak daleko. Pláž je vzdálená hodinu cesty a už je asi 22hod. No nic, už jsme na to kejvly, tak to přeci nebudeme rušit. Pláž je asi krásná, jen není moc vidět.
Za zvuků kytary usínáme na lodi až ráno
Chvilku tiu všichni zevlíme a pak se pomalu vracíme zpátky. Kapitán je zmrzlej jak rampouch a tak mu půjčuju svojí mikinu, stejně to nepomáhá a tak si vyměnujem místa a já dostávám na starosti motorku, aby on zůstal pěkně v závětří. Druhá motorka i s Ifčou nám mezitím ujela a já neznám cestu, no nic, valíme si to tmou zpět do civilizace. Když jsme všichni konečně na lodi, kluci nám připravují nocleh – krásná postel na palubě s moskytiérou, dokonale ustlaná – tak jako se to dělá platícím hostům, kteří přespávají někde mezi orangutány. Kapitán Inul jde domů pro kytaru a pak nám krásně hraje. Nemůžu přestat poslouchat tu nádheru a usínám až někdy kolem čtvrté.
Přidat komentář