• Menu
  • Menu

INDONÉSKÁ ČÁST BORNEA – BORNEO 11

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Asie » Borneo » Borneo - indonéská část » INDONÉSKÁ ČÁST BORNEA – BORNEO 11

PANKALAN BUN – BANJARMASIN – BUS RALLYE

Tak jak bylo krásné poslouchat zvuky kytary, budíček je přesným opakem… ráno nás probouzí motory nákladního jeřábu vedlejší lodi a rány neustávají ještě dalších pár hodin. Když se konečně vykopeme z pelechu, přijde další lodník, který umí anglicky, aby nám s námi domluvil, co dál. Říká nám, že jsme měly velké štěstí vidět orangutany, jelikož je období ovoce a oranguani mají dost vlastní potravy hluboko v džungli a nějaké krmení je vůbec nezajímá. To nám trochu Lucy zapomněla říct.  Domlouvá nám taxi do Pankalanbun,  na terminál autobusu jedoucího na  letiště a díky pomoci mastňáků,  to najednou nestojí 160, ale jen 100,000. K mému velkému překvapení přijíždí stejnej taxík a zase hraje úplně ta stejná šílenost jako předtím.

terminál autobusu Punkalan Bun
terminál autobusu Punkalan Bun

Autobusák

Taxikář najednou zastavuje a my si říkáme,  kam nás to jako odvezl – že je tohle autobusák, by nás ani ve snu nenapadlo. Začínáme si zvykat, že zde je úplně všechno jiné. Jdeme si koupit jízdenky – rukama nohama vysvělujem, že bychom rády ještě dnes odjely do Benjarmasinu. Zjišťujeme, že to nebude úplně jednoduché, budeme muset přestupovat, kde – to máme sice napssané na jízdence, ale rozpoznat tu, kde se nacházíme je stejně většinou skoro nemožný. Je ještě hodně málo hodin a nechce se nám strávit celý den na autobusáku. Od Kiki jsme dostaly zprávu, že je tu krásný žlutý palác. Ptáme se na autobusáku a oni nám chtějí zavolat taxík. Pěšky je tu všechno daleko, a stejně vůbec netušíme, kterým směrem se vydat. Nakonec se na autobusáku dohodli, že taxík je blbost a tak nás tam odváží jeden ze zaměstnanců dopravní společnosti a rukama nohama se s ním domlouváme, že nás za hodinu zase odveze zpátky.

Zavřené v  paláci – Kuning Place

Palác není zas tak zajímavý, a ještě ke všemu je zavřený. Tak si jdem koupit meloun a jen tak se projít po okolí.Hodinka je za námi a auto pořád nikde. Říkám Ifče, že asi nemyslel za hodinu, ale v jednu, máme tedy další hodinu k dobru. Sedáme si mezi školáky, co si zrovna nacvičují nějakou scénku ve  francouzštině a najednou zjišťujem, že u paláce jsou nějací lidé.  Že bychom se špatně koukly a jen nenašly vstup?  Ne, brána ke Kuning Palace , je opravdu otevřená. Vloupáme se dovnitř a prohlížíme si vše aspoň  zblízka. Po chvilce k nám přichází místnák, že palác je ted zavřený a že ho otevřou až v jednu, no nic tak smůla v jednu už budem zase pryč. Chvilku couráme aspoň v zahradě a protože jsme se tu dost zdržely a nikdo si nás nevšiml, areál je najednou zase zamčený a my nemáme kudy jít ven. Areál je spojen ještě s několika rodinnými domky – tak se domlouváme s jednou kojící paní, jestli můžeme  projít skrz její dům. Dostáváme povolení a dostáváme se zpět na ulici. Přes ulici objevujem  prodej kokosů a tak neváháme ani minutzu a jdem si dát náš oblíbený drink – čerstvý mladý kokos. Občas zastaví někdo na motorce a chce se tu s námi vyfotit, pořád nechápem, co je na tom tak baví, ale už jsme si zvykly.

Istana Kuning Pangkalan Bun
Istana Kuning Pangkalan Bun

Konečně pro nás přijíždí auto stejně jako vždycky neumí ani slovo anglicky a pokládá nám spoustu indonéských otázek – zkoušíme si typnout na co se ptá a odpovídáme mu buď indonésky nebo česky, stejně je to jedno.

Kouřící autobus

Konečně přijíždí náš autobus, vybrali jsme si třídu ekonomy. Usedáme do busu a jsme dost překvapené, každej si tu pálí cigarety jednu za druhou – vypadá to tu jak v největší čtyřce. No nic vybraly jsme si samy. Autobus je dost přeplněný, spousta lidí sedí i na zemi, i s malými dětmi. Cesta utíká celkem rychle, autobus občas zastaví na kafe nebo na véču, my nikdy nevíme, jestli jsme na zastávce nebo jestli máme jít ven –  naštěstí nám vždycky někdo ze spolucestujících poradí, když vidí naše zoufalé výrazy. Stejně jako pokaždé, jsme tu zase jediné dvě bílé kůže, široko daleko. Když autobus zastaví a všichni kouří, je tu celkem nedýchatelno a není vidět na krok, když je to možné jdeme se ven nadechnout čerstvého vzduchu. Pomalu usínáme, ale terén místních silnic je jak po výbuchu, stále si říkáme, že tu snad armáda nacvičovala kvalitu dynamitu. Řidiči to , ale stejně celkem mastí a my obdivujem, jejich řidičské umění.

Budí nás ticho. Autobus zastavil, jsme někde v džungli a před námi kolona velkých náklaďáků. Několik lidí vystupuje a všichni někam koukají a baví se o situaci. My sme zase jediné, kdo neví vůbec nic. Stojíme tu asi hodinu a pak si řidič usmyslí, že bychom s tím asi měli něco dělat. Nechává si navigovat a náklaďáky objíždí ještě horším terénem, jelikož sjel z cesty.

Okolo půlnoci nás vyhazují z autobusu, že zde budem muset přestoupit. Vyndaváme věci, které jsou po dešti úplně mokrý – člověk by nikdy neřekl, že batoh nejvíc zmokne v buse.. Vytahujem jízdenky a zjištujeme v kanceláři, kdy že nám to teda jede. Máme ještě čas a tak spolu s ostatními uleháme v čekárně na koberec a pomalu usínáme. Probudí mě hlasité BANJARMASIN. Asi bychom měli vstávat konečně nám jede bus. Přesedáme do dalšího busu a ted už celkembez problému se pomalu sunem k naší cílové zastávce.

V Banjarmasinu nás má vyzvednout Kiki kamarád Koko. Autobus staví snad na každém rohu a postupně vykládá cestující spolu s jejich velkými zavazadly, pytle a krabice jsou zde běžnými příručními zavazadly. Konečně vystupujem po dlouhé noci a kontaktujem Koko. Přijede až za půl hodinky, tak zatím zajdem na kávu.

Po půl hodině nás vyzvedávají dva sypaťáci a nakládají nás do auta…

benjarmasin (15)

BANJARMASIN

Rychle se jedeme ubytovat do hotelu Cahaya /Jalan Kapt Tendean No.22/64, Banjarmasin Tengah, Kota Banjarmasin, Kalimantan Selatan 70122, Indonésie/,  který nám zařídili kluci a jsou tu taky ubytovaný, je to jejich oblíbený při pracovních návštěvách města. Cena se snídaní  byla 200 000, IRP /400Kč/. Jedem se podívat na most Jembatan Barito, už jsme přes něj sice jeli busem, ale proč se sem nevrátit, tak jak to tu dělá každý.  Není problém uprostřed mostu prostě jen tak zastavit, ať si nás objedou. Chvilku pozorujem řeku a nákladní lodě, fotíme a jede se dál. Další zastávkou je oběd u řeky s živou hudbou. Pro změnu si dáváme kuře a rýži. Konečně vidíme i bílou tvář. Objevuje se zde jeden Američan, který tu už dlouhou dobu pracuje a my se s ním dáváme do řeči. Po obědě si jedem odpočinout a dát si šlofíka a navečer vyrážíme do města. Kluci nás berou do velkého obchoďáku, chtěli jsme sice radši na trh, ale zase civilizace je civilizace. Probíhá kontrola vozu i šacování před vstupem. Couráme obchodem a moc nás to nebaví, tak jdem aspoň na terásku kochat se výhledem na město. Prej moc velký není, má jen 700,000 obyvatel. Je zajímavý koukat na kontrast dřevěných domů chudé části obyvatel mezi vilami.

most Jambatan Barito
most Jambatan Barito

Pak už radši jdeme spát. Ráno musíme vstát okolo třetí abychom stihly plovoucí trhy.

cestopis následující den

cestopis  předcházející den

Andy
Andy

Ve 12. letech mě rodiče poslali samotnou do Kanady a USA. Poznamenalo mě to a tak jsem asi cestovatel. Hodně jsem od té doby viděla a poznala a hodně ještě poznat chci.Tak uvidíme !

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *