Směrem na průsmyk Grosse Scheidegg (1962 m).
I přesto, že si nepřeji, aby tento cestopis začal tak, jak za chvíli začne, něco ve mně mi hold nedá, a tak musím opět napsat: „Je nepsané pravidlo, že do hor se nemá chodit sám.“ Jenže, co uděláte, když nemáte nikoho, kdo by chtěl jít s vámi? Zůstanete doma? Abyste si poté vyčítali, že jste promarnili volné chvíle nudou? NE!
A tak kdykoli se rozhodnete toto pravidlo porušit, jednejte uváženě, s pokorou, věděním, kde jsou vaše limity. Nebraňte se přírodním zákonům a vězte, že když nastane jakákoli situace, musíte si umět pomoct sami. Pokud ne, může celý výlet dopadnout tragicky. Pozdější lítost vám na změnu situace stačit nebude.
Já mám naplánovaný pětidenní výlet přes Bernské Alpy z městečka Meiringen do Adelboden. Kupuji tedy mapu Bernských Alp, abych si vše pečlivě naplánovala. Na mapě s měřítkem 1: 120 000 (nechtěla jsem si kupovat 3 mapy v měřítku 1:50 000, které by mě vyšli na 80 franků (přibližně 1840 CZK)) se vzdálenost mezi těmito údolími jeví velmi zkresleně, a tak vymýšlím, jak si túru ještě prodloužit.
Při balení věcí se připravuji na všechny scénáře počasí. Letošní švýcarské léto je označováno za nejhorší za posledních 30 let, což dokazuje i rozvodněná řeka Aare v Bernu a fakt, že se na cestu vydávám po propršeném dni raději o jeden den později. I proto balím poměrně velký batoh, ve kterém nechybí zimní péřovka a rukavice a několik vrstev oblečení z merino vlny. Zase najíždím na osvědčený systém pytlíčků s naváženým jídlem na každý den, a když už je konečně všechno připraveno, balím batoh a vyjíždím z Bernu vlakem (36 franků za 1,5 hod jízdy) do Meiringenu (595 m), mého výchozího bodu pro přechod zdejších hor.
Něco okolo desáté hodiny už nastupuji na stezku dálkové trasy č. 1 slavné Alpské cesty, která vede přes hory a údolí Alp od Slovinska až bůh ví kam. První zajímavostí na trase je vodopád Reichenbachfall kousek nad městem. Právě zde umřel knižní hrdina Sherlock Holmes, když v poslední bitvě společně se svým úhlavním nepřítelem spadl do místního vodopádu. Většina návštěvníku končí svou cestu právě zde a tak pokračuji dál směrem na Rosenlaui (1328 m) téměř sama.
U Rosenlaui, horského hotýlku, mě čeká další atrakce. Výhled na první ledovec na trase, Rosenlauigletscher. Příliš se nezdržuji a pokračuji dál směrem na průsmyk Grosse Scheidegg (1962 m). Cestou stezku často křižuje zdejší silnice a tak mi mé několikahodinové pachtění do kopce občas přijde úplně marné. Tyto stavy nastanou většinou ve chvíli, když vidím autobusy plné turistů, kteří se nechají vyvézt až do průsmyku, kam přicházím okolo 5 odpolední. Je první den a sil mám ještě dost. Proto se vydávám na západ okolo hory Schwarzhorn. Poprvé lituji mé volby koupit si „neturistickou mapu s měřítkem 1:120 000. Dle topografie mi dochází, že jsem uhnula z cesty a tak se dnes výstup na mlhou obestřený vrchol hory Schwarzhorn nekoná. Místo toho se dostávám přes sviští louky, na kterých se v zimě lyžuje k chatě First (2167 m), kam se opět spoustu turistů dostalo místní lanovkou.
Přemýšlím, kde budu dnes spát. Po celodenní chůzi jsem už velmi unavená. Porovnávám tedy zdejší ukazatele s mapou a rozhoduji se jít ještě 1 hodinu k Bachsee (cca 2300 m). Naivně si myslím, že bych se zde mohla umýt v jednom z místních jezer. Cestou ale začíná padat mlha a do toho jemně poprchává. Začínám být opravdu velmi unavená, a tak si do pusy tlačím zbytky dnešního přídělu domácích sušenek. Konečně přicházím k jezerům. Turisté už dávno zmizeli. Objevuji ceduli zákaz stanování, která mi je v této situaci úplně jedno.
Za jedním z místních kopečků v rychlosti stavím stan, dobírám vodu a porušuji další pravidlo – vařím uvnitř stanu. Vybaluji věci, dávám si horký čaj a večeři a jdu spát. Na víc dnes už nemám síly. Je přibližně 20:30.
Přidat komentář