Vzhledem k tomu, že jsme šly celkem brzy spát, budím se brzy. Tak akorát na východ slunce. Ptám se Ifči jestli jde taky, ale nereaguje, tak jí nechávám spát. Obcházím budovu na druhou stranu a na obloze se začínají míchat barvy a malovat nádherné obrazy. Nad vrcholky protějších hor se valí obrovský nadýchaný mrak nasvícený oranžovo růžovým světlem. Přecházím z jedné strany na druhou a pořizuji pár fotek. Je to nádherná podívaná, škoda, že jsem nevzbudila Ifču. Nějaká skupina stoupá po značení nahoru nad chatu, odkud budou mít určitě ještě hezčí výhled.
Všude kolem nádherný ledovec nasvícený vycházejícím sluncem. Je mi líto, že se už dnes musíme vracet. Z představy nesnesitelného horka v Praze si příjemný vzduch na terásce užívám o to víc. Jdu nahoru pro Ifču, ta už je ale oblečená a zrovna míří dolů.
Z Branderburger Hausu zpět do Ventu
Po východu čistíme zuby a rychle balíme. Loučíme se s nádherným místem a vyrážíme přes ledovec na dále červeně značenou cestu, která by nás měla dovést až do Ventu k autu. Pod chatou nandáváme helmy, mačky, vyndáváme cepíny a navazujeme se. Nevíme přesně, kam máme jít, jen přibližný směr podle mapy.
Ledovec i trhliny
Traversujeme tedy přes ledovec. Užíváme si krásného počasí a okolních pohledů. Vyhýbáme se celkem velkým trhlinám, ale led je zde hezky zmrzlý, a tak se pohybujeme bez problémů. Prosím Ifču, aby mi udělala fotku, jak přeskakuju trhlinu. Několikrát tedy zastavujeme a hrajeme si se sekvenčním focením.
Asi po 20 minutách chůze vidím v dálce na zemi spadlou ceduli. Míříme tedy k ní. Je to větrem sfouknuté značení cesty. Zvedám ceduli a co nejlépe (ikdyž to teda moc nejde) jí zarážím do země. Hned u cedule už je viditelná cesta, takže víme kudy pokračovat dál. Potkáváme ještě jednu spadlou ceduli a celý proces se opakuje.
Snídaně u ledovce
Posledních pár kroků po ledovci a jsme u skály, na které už začíná značená cesta. Sundáváme mačky, odvazujeme se a hledáme místečko, kde se nasnídáme. Je tu skupinka asi 5 lidí, zdravíme a přejeme si krásný den. Vybalujeme z batohů vařič a já nabírám vodu z tajícího ledovce. Vaříme si čaj a polévky. Krásná snídaně přímo u ledovce. Povídáme si a užíváme si poslední chvilky s vysokohorským vzduchem. Pak balíme a vyrážíme dolů do údolí na chatu Hochjoch Hospitz. Cesta se táhne po skalisku a nám se postupně otvírají krásné pohledy na pohoří, které jsme okruhem přešly. Ledovec se valí dolů do údolí a dole je podmílán divokou řekou. Proti nám stoupá pár skupinek turistů. Vzhledem k nenáročnosti výletu z této strany potkáváme i spoustu rodinek s malými dětmi. Vzpomínám na moje dětská dobrodružství a jsem těm rodičům vděčná, že své děti vezmou na tak krásné místo.
Hochjoch Hospitz
Skaliska se pomalu proměňují v louky, čím sestupujeme níže, vykukují z trávy i květiny. Nad chatou pod námi se pasou ovce. Počasí nám opravdu přeje. Zastavujeme na terásce a objednáváme radlera. Převlékáme se do krátkého oblečení a já si beru sandále. Mezitím, co jsem na záchodě, objednává Ifča tajně překvapení. Prkýnko s nakrájenými sýry, špekem a salámem. Hrozný žrádlo! Asi hodinku se cpeme rakouskýma dobrotama a odpočíváme a pak vyrážíme dál. Všem, které míjíme a míří nahoru vůbec to stoupání nezávidím, ještě v tom horku. Pokračujeme směr Vent. S Ifčou se těšíme, až odhodíme bágly do auta a v klidu si pojedeme, jak se nám chce. Občas je fajn nebýt vázaný na hromadnou dopravu…
Krajina se proměňuje před očima. Z ledovce přes skaliska a louky se pomalu začínají objevovat první křoviny a borůvčí. Překračujeme lávku nad rozbouřenou řekou, které si vymlela cestu ve skalách. Nádhera. Cesta chvilku pokračuje s jištěním, ale lana v tomhle počasí skoro nevyužíváme. Nad kaňonem, kterým se řeka valí dolů do údolí, jsou po obou stranách hloučky krásných borovic. Všude kolem to voní květinami a čerstvým vzduchem. Jde se nám lehce a pokračujeme velmi rychle.
Zastavujeme na chatě v Rofenu, těsně nad Ventem a dáváme si posledního radlera. Kolem jezdí děti majitelky a blbnou na kole. Malá Emily si s námi povídá a vyzvídá, kde jsme byly. Když odcházíme, oznamujeme jí, že příště jde s námi. Do Ventu sestupujeme po silnici. Poslední fotky a míříme k autu. Ifča musí být další den brzy v Praze, a tak jsme rády, že jsme sestup zvládly tak rychle a minimálně se stihneme hodně přiblížit Praze. Je asi 16h a my jdeme na parkoviště.
Píchlá pneumatika 🙁
Paráda. Ifče ukazuji prstem na vyfouklou pneumatiku. „Ne, to ne, co budeme dělat?“ ptám se zoufale Ifči. „No, vyndej rezervu a prostě to vyměníme.“ V hlavě přemýšlím, kde mám v autě rezervu. Hledáme všude možně, ale rezerva nikde. Ach jo!. Přes zelenou kartu voláme asistenční službu a oznamujeme jim náš problém. Milá paní nám zařizuje odtahovou službu. Přijedou tak do 2 hodin. Zoufale sedíme na parkovišti a čekáme. Oslovujeme mě milá paní a ptá se, jestli tu můžou parkovat. Radím jí, kde mají zaparkovat, aby nemuseli platit. Pak si všímá našeho problému. Přichází ještě její manžel. Snaží se nám pomoci, nabízejí stan, kdyby náhodou, že ho máme nechat pod jejich kolem… S moc milými Poláky se bavíme asi hodinu. Cestují asi měsíc v autě a právě přijeli z Itálie. Před odchodem nám dávají nějaké sušenky, že by se jim roztekly v autě. Přejeme jim šťastnou cestu, vyměňujeme si kontakty a loučíme se. Jdu koupit něco k pití do místního obchůdku. Ifča sbírá magnetky na ledničku, a tak kupuju jednu pěknou magnetku na památku.
Hlavně, že je super být svým autem… Jsme nervní, ale kolem 18 hodiny konečně přijíždí odtahovka. Řešíme problém s milým pánem, který vzhledem k tomu, že je kolo pouze propíchnuté hřebíkem zařizuje, že nám to opraví za 10 minut, abychom mohly jet domů. V obrovském autě projíždíme úzkými serpentinami až do Soldenu. Tam nám během několika minut opravují pneumatiku, platíme 30 euro a konečně vyrážíme!
Domů
Kolem 7 hodiny zastavujeme v obchodě a kupujeme si zeleninu na salát. Ještě beru půlku nádrže a jedem! Plán je takový, že pojedeme, dokud to půjde, a pak někde zastavíme, uděláme si večeři, přespíme a brzy ráno dojedeme do Prahy. Jsem celkem unavená, ale jsem ráda, že jedeme. Nakonec zastavujeme asi 20 km před Mnichovem na nějakém odpočívadle. Jsou tu záchody a sezení. K večeři vaříme bramborovou kaši s krůtím masem na cibulce a k tomu konečně čerstvý salátek s olivama. Prší, takže nemůžeme spát venku, jak jsme původně plánovaly. Náhradním plánem nakonec volíme přespat v autě. Není to nic pohodlného, ale musím se trochu vyspat. Ifča spí v kufru já na předních sedačkách. U záchodů svítí ostré světlo a po dálnici jezdí hlučná auta. Navíc mi u hlavy pořád bzučí otravný komár. Spíme asi do 3, pak startuji a vyrážíme. Cesta ubíhá příjemně rychle a v Mnichově konečně ladíme i naše oblíbené rádio Arabela.
Na Rozvadově stavíme v mekáči, a pak přes Plzeň jedeme do Prahy. Ifču vyhazuju doma kolem 8 hodiny. Pak se jen rychle loučíme, protože se ještě večer uvidíme a já jedu rychle domů, protože je čas, kdy všichni jedou do práce. Večer jdeme na skvělou večeři a pak až do 10 sedíme na pivku a vyprávíme rodince naše zážitky.
Zase to hrozně uteklo a já se moc těším na další výlet.
Přidat komentář