V hornickém městečku Ouro Preto – UNESCO
Tak nějak jsme přežili noční přejezd busem a konečně jsme zpět v Salvadoru de Bahia. Z hlavního nádraží si bereme černého taxíka za 70 BRL, oficiální chtěl 98 BRL, a uháníme na letiště Tancredo Neves (CNF) v Belo Horizonte. Protože je brzké ráno jsme na místě za 20 minut. Odbavíme se na let společnosti GOL (G3 1095) a odlétáme. Od 2. září 1986 je letiště pojmenováno po Tancredo Neves de Almeida, bývalém předsedovi vlády Brazílie. Nikdo tomuto letišti neřekne jinak než Confins, což je původní název. Let je narvaný do posledního místečka, sedíme každý jinde a Petr se rozvaluje na nouzáku. Letíme dvě hodiny a nedostaneme nic k jídlu ani k pití. Za vše se platí. Snad jen voda je zdarma, ale to jsem si neřekla.
Belo Horizonte
Za dvě hodiny jsme v Belo Horizonte (v portugalštině „Pěkná vyhlídka“), hlavním městě, státu Minas Gerais. Z letadla je to mega město a jsem ráda, že hned pokračujeme z letiště busem za 10,70 BRL na autobusové nádraží. Je tu docela pěkná jídelna a protože jsme nejedli skoro 24 hodin, najíme se v bufetu k prasknutí.
Pousada Horto dos Contos
Kupujeme si místenky za 32 BRL na autobus u společnosti Passaro verde a jedeme další dvě hodiny, do městečka Ouro Preto. Vybrala jsem ubytování kousek od autobusového nádraží a byla to dobrá volba. K městu se jde z prudkého kopce a po spatně schůdné dlažbě. My jdeme jen par minut a hned jsme u Pousada Horto dos Contos. http://www.pousadahortodoscontos.com.br/home/ Nikdo tu není ubytovaný a paní recepční se zdála překvapená, že vůbec někoho vidí. Chtěli jsme platit kartou, ale nějak se nedařilo a tak platíme 280 BRL za dvě noci. Nutně jsem potřebovala kávu a říkám paní kafe a ona mi vysvětluje, ze až zítra ráno a ukazuje mi cedulku v recepci. Já jí ukazuji na hodinky, že chci kafe hned a že jí zaplatím. Trvala na svém a nic sem nedostala. Pak mi došlo, že si myslela, že chceme snídani, protože snídaně se řekne „cafe da manha“. No musela si myslet, že jsem totálně šílená a chci snídani v poledne.
Hornické městečko Ouro Preto – Unesco
Petr šel spát a já dělala velké prádlo, všechno jsem si pěkně rozvěsila na verandě a taky si šla dát šlofíka. V podvečer jdeme na náměstí a dáme si kávu s něčím sladkým na zub. Rychle se zatáhlo a začalo pršet, spěchali jsme domů a já měla strach, že mi zmoknou venku vyprané věci. Nestalo se tak, recepční je posunula pod stříšku. Večer lije jako z konve, sedíme na lavičce před pokojem a pijeme pivo. Na silnici pod námi je docela provoz, ale v pokoji to není slyšet. V noci bylo docela chladno. Je to pochopitelné, jsme v horách Serra do Espinhaço s nejvyšším bodem Pico de Itacolomi s 1722metrů, v nadmořské výšce 1179 metrů a prší tu velice často. Jen se modlíme, aby bylo zítra pěkně, protože koloniální hornické městečko Ouro Preto (Černé zlato) je na seznamu UNESCO a je nádherné svoji barokní architekturou.
Zlatá prosperita
Výstavba Ouro Preto do dnešní podoby, začíná někdy v osmnáctém století, a to díky objevu zlata v Minas Gerais. Původní název však byl Villa Rica. Zlato z počátku přilákalo mnoho dobrodruhů a průkopníků, ale pro oblast se nedostávalo potravin. V roce 1700 zde vypukl hladomor a podle legendy zde lidé umírali hladem s valouny zlata v rukách. Postupem času město bohatlo, začínají se zde stavět honosné vily a barokní architektura náboženského charakteru, včetně kostela São Francisco z Assisi, který postavil Antonio Francisco Lisboa, Aleijadinho. Koncentrace výjimečných umělců vytváří nejvýznamnější díla brazilského baroka. Díky izolované oblasti a drsné krajině se zachovaly původní koloniální stavby a městské struktury. Po vyčerpání zlatých dolů v 19. století, vliv města klesal. Kostely, mosty a fontány zůstaly jako svědectví o jeho předchozí prosperitě.
Tiradentes
Ouro Preto bylo centrem hnutí za nezávislost Inconfidência Mineira, prvního pokusu Brazílie o osvobození se z portugalské nadvlády. Vůdcem byl Joaquim Jose da Silva Xavier, nazývaný Tiradentes (Trhač zubů). Spiknutí nakonec skončilo nezdarem a všichni byli zrazeni a zatčeni. Tiradentes byl popraven a ostatní spiklenci byli vyhnáni do exilu v Angole a Mosambiku. Jako připomínka této minulosti je monument Joaquim Jose da Silva Xavier a také mozaika na autobusovém nádraží.
Přidat komentář