Památník Nelsonské tragédie

Památník Nelsonské tragédie.

Ve středu 3. ledna 1934 v 16 Hodin 45 minut , výbuchem uhelného prachu na hlubinném dole Nelson III, začala tragédie mnoha rodin horníků. Nedodržováním základních bezpečnostních předpisů, jako důsledku úsporných režimů hospodářské krize, byla zapříčiněna smrt vcelku 142 horníků pracujících na dole Nelson a jeho pobočkách. Neštěstí mělo pokračování dne 28. června při otevírání dolu, kdy nahromaděné plyny usmrtily další dva havíře.

Autorem pískovcového sousoší z roku 1925 je Karel Pokorný. Památník, který je symbolem největší hornické tragédie v Čechách, byl vládním usnesením z roku 1978zařazen mezi národní kulturní památky.Důsledkem katastrofy bylo zjištění vážných nedostatků při dodržování  bezpečnosti důlních provozů, pracovních podmínek i nedostatek účinné kontroly. Nelsonská  tragédie vedla i ke změnám zákonných opatření a ke zvýšení ochrany pracujících v hornictví.

EXPLOZE

      Za soumraku středečního dne 3. ledna 1934 nastal těsně před 16:45 hodinou na dole Nelson III u Oseka mohutný výbuch. Detonace byla slyšet v širokém okolí a záchvěvy půdy byly zaznamenány v Oseku, Duchcově, v Hrdlovce a na dalších místech. Plameny vyšlehly do výše několika desítek metrů a utvořily ohnivý sloup, na jehož konci byla viditelná koule. Na několik sekund jimi bylo ozářeno celé okolí. Plameny s kouřem vyšlehly i z větrné jámy VII. Také z jam VI a IX začaly postupně vystupovat sloupy hustého černavého dýmu jako důsledek požáru vzniklého v dole na mnoha místech. Dým obsahoval vločky sazí se značným množstvím dehtových kapek jako následek nedokonalého spalování a nedostatku kyslíku. Při této suché destilaci uhlí se tvořilo množství vyšších uhlovodíků a kysličníku uhelnatého.

V okamžiku exploze byla na dole Nelson v podzemí plná odpolední směna – 142 horníků. Při výbuchu většina z nich ihned zahynula, zbytek zemřel na pracovištích nebo v jejich blízkosti krátce poté. Jen málo jednotlivců a několik skupin mužů bylo nalezeno mrtvých na místech, kam se chtěli uchýlit před ohněm nebo před mračny prachu, např. v revíru Salesius. Neunikli však daleko pro překážky nahromaděné výbuchem a pro usmrcující účinky nedýchatelného ovzduší, zbaveného kyslíku a prosyceného požárními plyny a prachem. Tato tragédie v podzemí dolu Nelson trvala jen několik minut. Z osazenstva se ze Starého revíru výdušnou jamou VII zachránili – a to jen zvláštní náhodou – jen čtyři horníci. Následkem exploze a následujícího podtlaku ovzduší v dole se právě tato jáma stala asi na jednu hodinu jamou vtažnou a proud čerstvého větru umožnil únik těchto několika mužů. Dva další jejich druzi pro slabost zahynuli při výstupu pod posledními žebříky.

Explozí byl postižen důl Nelson v celém dobývacím prostoru o ploše téměř 5 km2. Účinky zachvátily skoro 30 km chodeb. Až na úsek Staré jámy, části revíru Salesius a jiné menší výjimky byla zničena všechna díla a zařízení v dole.Síla výbuchu byla dodatečně vyčtena na 229.664 kg výbušniny. Exploze trvala jen asi 0,1 sekundy. Její rychlost na výjezdním patře těžní jámy dolu Nelson III byla asi 655 m/s, tedy přesáhla hranici rychlosti zvuku. Pravděpodobně byla však větší, snad až 878 m/s, na nárazišti dokonce ještě vyšší. Na vodní jámě dolu Nelson III byla rychlost tlakové vlny o něco nižší než na těžní jámě, ale i tak dosáhla kolem 400 m/s. Ničivá údernost exploze byla zesílena skutečností, že prudké tlakové vlny poškozující chodby i požární hráze otevíraly dříve uzavřená ohniště a tak byl umožněn vznik dalších požárů. Směs požárních zplodin a uhelného prachu se pak stala zdrojem dalších výbuchů. Tato situace nastala na dole Nelson i potom, kdy během prvních dvou dnů po hlavní explozi nastala zejména dne 5. ledna 1934 další série dílčích explozí v kratších intervalech po sobě následujících. Jejich příčinou byl přísun čerstvých větrů po obnovení činnosti ventilátorů, které se v okamžiku výbuchu vinou poruchy elektrického vedení zastavily.

Po hlavní explozi 3. ledna 1934 byl v dole z větší části absorbován vzdušný kyslík (až na výjimku Staré jámy a snad i revíru Salesius II). Ovzduší bylo v té době nehořlavé, neboť obsahovalo asi 6 % CO2, 2-3 % CO, menší množství metanu a vyšších uhlovodíků a asi 90 % dusíku. Jakmile však byl ventilací k provaleným ohňům přiveden vzduch, docházelo opět k recidivě. Pokud koncentrace požárních zplodin dostoupila hodnot 5-6 %, následovaly další exploze. Jediným řešením bylo uzavření ohlubní jam dolu Nelson, aby byla docílena izolace od vzdušného kyslíku a tak zamezena tvorba explozivní směsi. Pokusy o uzavření dílčích úseků v dole se totiž ukázaly neúčinné a navíc při dalších explozích došlo k několika zraněním. Ve dnech 5. a 6. ledna 1934 bylo proto postupně provedeno uzavření všech jam. Důl Nelson se na dlouhou dobu stal masovým hrobem téměř půl druhého sta obětí.

Uzavírce dolu Nelson ovšem předcházely usilovné záchranné práce, i když záhy bylo zřejmé, že naděje na přežití lidí v dole je nepatrná. V prvních hodinách po havárii totiž vycházely ze všech výdušných jam dolu Nelson větry obsahující vodní páry promísené kouřem. Záchranné práce mohly začít jedině na vtažné větrní jámě VIII. První záchranné čety, vybavené záchrannými přístroji typu Dräger 1924, které sjely krátce po explozi v 17:10 a v 17:32 hodin, se však musily vrátit pro přemíru kouře, tedy pro neviditelnost. První den 3. ledna 1934 bylo učiněno celkem 7 pokusů sjet do revíru Salesius a byli vyneseni první mrtví. Příčinou jejich smrti byla otrava kysličníkem uhelnatým. I další záchranné pokusy pokračovaly zatím jen touto jamou i v následujících dnech. Po půlnoci ze 3. na 4. ledna sjely i čety elektrikářů, aby se pokusily obnovit přerušené elektrické vedení. Pro hrozící nebezpečí nových výbuchů musily však být jámy VIII a IX v revíru Salesius na ohlubních již dne 4. ledna 1934 v 15 hodin uzavřeny.

Zpočátku nebylo možné pro záchranné práce užít těžní a vodní jámy dolu Nelson III pro značné demolice po explozi, obdobně ani jámy IV a VI, které byly zataraseny řadou překážek. V prvních hodinách po havárii proto probíhaly zmáhací práce a pokusy učinit je sjízdné, což se v časných ranních hodinách 4. ledna 1934 podařilo na vodní jámě dolu Nelson III. Jeho těžní jáma, výbuchem nejvíc poškozená, však zůstala i nadále nepřístupná. Vodní jamou byli tedy od ranních hodin druhého dne vyváženi další zahynulí havíři. Po zmíněných detonacích během 5. ledna a po zjištění, že záchranné čety nemohou proniknout do důlních chodeb pro četné překážky způsobené hlavní explozí i následnými výbuchy, bylo zřejmé, že v dole nemohl už zůstat nikdo naživu. Revírní báňský úřad v Mostě na návrh odborné vyšetřující komise, ustavené krátce po katastrofě ministerstvem veřejných prací, dal proto souhlas k zastavení záchranných prací a k uzavření všech jam na ohlubních. Dne 5. ledna 1934 byl zazděním požární hráze uzavřen přístup do spojovací chodby mezi jamou VIII a IX, poté byly povrchovými uzávěry zavřeny obě jámy dolu Nelson III a konečně jámy IV a VII. V dopoledních hodinách 6. ledna byla uzavřena i poslední jáma VI. Úplná uzavírka dolu Nelson byla tedy tohoto dne v 10:18 hodin.

Průběh záchranných a zmáhacích prací byl sledován a komentován vším českým i německým tiskem, s odezvou v celém státě. Vždyť po obětech zůstalo 128 vdov a 266 sirotků. Výnos veřejné peněžní sbírky, zahájené ihned po katastrofě, jim ovšem ztrátu živitele nahradit nemohl. Pohřeb prvních 13 obětí na oseckém hřbitově 8. ledna 1934 se proto stal smuteční manifestací všeho československého hornictva.

 Škody způsobené explozí 3. ledna 1934 byly tak rozsáhlé, že provoz na dole Nelson mohl být obnoven až roku 1941. /Jiří Majer.. příloha STUDIE Z DĚJIN HORNICTVÍ 15, www.members.upc.cz/.

 Památník  Nelsonské katastrofy je jedním  z bodů Naučné stezky přírodou a dějinami Oseka .