Konečně Machu Picchu !
23.5.Nemohla jsem dospat, tak jsem se těšila. Vstala jsem ve 4 ráno, koukala na CNN, seběhla na snídani a zdálo se, že se všichni taky moc těší, plno lidí už snídat začalo. Náš vlak měl vyjíždět z nádraží v 6, 15. Lístky se objednávaly dlouho dopředu a pokud by propadly, máme dost problém. Asi 5 minut před odjezdem vlaku přiběhnul náš dočasný průvodce. Moc se omlouval, že to nestíhá a fofrem nás naložil do auta a odvezl na zastávku, nechali nás projet nějakým zadním vchodem až na nástupiště, vlak na nás čekal.
Cesta trvala asi 2 hodiny. Bylo to hodně do kopce a vlak jezdil cik-cak. Jednou dopředu, jednou po zadu. Měnila jsem si s Unou místo, když jela pozpátku, dělalo se jí špatně. Z okna bylo možné koukat na orchideje.
Ubytovali jsme se v hotelu a zašli na lehký oběd. V ruce už jsem svírala lístek na autobus a lístek na vstup na Machu Picchu. Měli jsme naplánováno se podívat na západ slunce. Od toho okamžiku už mě dělí jen 30 minut do strmého kopce, tak ať se práší za kočáry… Za bránou vstupu jsem se oddělila od naší skupinky, chtěla jsem být sama. Cestou do prudkého kopce jsem viděla kolibříky, jak nasávají z orchidejí. Vylezla jsem až nahoru a s úžasem pozorovala div světa, který nemá obdoby. Je to pro mě nejkrásnější místo na zemi!
Aguas Calientes
S úžasem jsem pozorovala západ slunce a pak se rozhodla projít labyrintem uliček. To jsem si dala. Bylo to opravdové bludiště a trochu jsem bloudila. Dole jsme se všichni sešli, hupsli do autobusu a radil se co dál. Nakonec jsme se domluvili, že půjdeme do restaurace před hotelem, kde jsme čekali na skupinu, která se měla vrátit z Inca trail. V pokoji jsem nechtěla být, nějak divně to tam zapáchalo.
Skupinka dorazila ve zdraví, měli jsme opravdu radost, že jsme se všichni našli a šli jsme na pivo do místní restaurace. Tady jsme si povídali, hodovali, a všechny nás poštípali komáři a ráno jsme měli bolestivé veliké zarudlé skvrny, hlavně po nohách. Hoger nám vyprávěl, že ve vesničce, kde jsme ubytovaní Aguas Calientes, žili hippies.
Východ Slunce nad Machu Picchu
Jedeme se podívat na východ slunce nad Machu Picchu. Budíček po probdělé noci je v 5 ráno, ale všichni se těšíme a ani nám to nepřijde. Nejlepší datum na pozorování východu slunce je 21. června, no jsme tu trochu dříve, ale alespoň tu není narváno. Dostali jsme podrobný 3. hodinový výklad. Cestou jsem narazila na lamu.
Město Machu Picchu bylo vystavěno z bílé žuly před zhruba 700 lety, přibližně 400 metrů nad údolím řeky Urubamba. Tato incká citadela je situována vysoko v peruánských Andách, mezi dvěma špičatými vrcholky. Leží v nadmořské výšce 2430 metrů, která z netrénovaných Evropanů doslova vysává veškerou energii. Je obklopeno tmavě zelenými kopci porostlými bujnou vegetací a v dálce je možné pozorovat zasněžené vrcholky ledovců, které dotvářejí unikátní kulisu tohoto architektonického skvostu Inků..
Proč bylo město vystavěno v tak nepřístupném terénu a právě na tomto místě zůstává pro vědce a archeology stále záhadou. Inkové uctívali Boha Slunce jménem Inti a tak se historici domnívají, že lidé chtěli být blíže svému božstvu. Jednou z teorií je, že se vládce Inka Pachacutec nechal ovlivnit astronomickými a geografickými zajímavostmi, které jsou s místem spojeny a v polovině 15. století zde nechal vybudovat město. Kromě toho tady byla i půda vhodná pro pěstování nejrůznějších plodin, tudíž se dalo místo považovat za ideální pro život. Díky úrodné půdě i okolní rozmanité krajině se z Machu Picchu začalo postupně stávat důležité hospodářské centrum. Velmi rychle zde vyrůstaly nové chrámy, paláce a v dobách největšího rozkvětu žilo ve městě kolem tisíce lidí. Byli však značně izolovaní od okolního světa, proto vše, co potřebovali k životu, si museli obstarat sami.
Žula
Incké dílo je o to pozoruhodnější, když si uvědomíme, že veškerý materiál na jeho výstavbu sem musel být dopraven z horských vrcholků. Žula byla opracována bronzovými nástroji a vyhlazena pískem, aby do sebe jednotlivé kusy dobře zapadaly bez jakýchkoliv pojiv. Ani dnes, po tolika staletích není na stavbě patrné působení povětrnostních vlivů ani nijak výrazné opotřebení. Mezi kameny se vám nepodaří zasunout ani list papíru – tím jsou známé všechny incké stavby na území Peru.
Machu Picchu, znovuobjevení v roce 1911
Machu Picchu bylo opuštěno někdy v 16. století a od té doby jen chátralo, až jej nakonec úplně pohltila okolní džungle. Světlo světa znovu spatřilo až 24. července roku 1911, kdy jej objevil americký vědec Hiram Bingham. Do té doby o městě vědělo jen několik místních indiánů a osadníků žijících v jeho okolí. Bingham tehdy učinil nevídaný objev, který se navždy zapsal do historie i archeologie. Paradoxem však je, že vědec vůbec nehledal Machu Picchu, ale ztracené incké město Vilcabamba, které bylo v minulosti posledním útočištěm Inků před nájezdy španělských dobyvatel. Bingham byl však přesvědčen, že se jeho expedice podařila a slavil úspěch s teorií o městě Vilcabamba. Teprve ve 40. letech 20. století byla jeho teorie vyvrácena vědci, kteří v Machu Picchu prováděli rozsáhlý archeologický výzkum. Nalezené artefakty a odkryté stavby vyloučily, že by se jednalo o ztracenou Vilcabambu.
O Machu Picchu se tak začalo hovořit jako o nejzachovalejším inckém městě a zemědělském centru, jehož úkolem bylo zásobování města Cusco kukuřicí a mnoha dalšími plodinami. Machu Picchu mělo to štěstí, že bylo po mnoho let ukryto pod vrstvou kamení, hlíny a okolní rozmanité flóry, proto uniklo pozornosti španělských kolonizátorů.
Významné místa a stavby na Machu Picchu
Mezi nejvýznamnější stavby města patří Chrám slunce – jde o půlkruhovitou věž, před kterou se nachází veliký balvan. Ten sloužil jako oltář a zároveň označoval vchod do posvátné jeskyně známé jako Královská hrobka. Když nastane slunovrat, procházejí oknem sluneční paprsky a na noční obloze je vidět souhvězdí Plejád, které jsou v incké astrologii důležitým prvkem. Uprostřed zřícenin se nachází velká stavba Chrámu se třemi okny, jenž je součástí obrovského komplexu rozkládajícího se v okolí Posvátného nádvoří.
Jedním ze šperků Machu Picchu je kámen Intihuatana, jehož název by se dal přeložit jako „Místo, kde je připoutáno slunce“. Kámen sloužil k náboženskému obřadu konanému při zimním slunovratu, kdy se Inkové snažili zastavit slunce na jeho dráze a zabránit mu, aby zmizelo z oblohy. Intihuatana je obrácen čelem k Posvátnému nádvoří, řece Urubamba a posvátnému vrcholku Huayana Picchu. Na něj se můžete jako turista vypravit po úzké pěší stezce, kterou jde zdolat vytrvalou chůzí přibližně za hodinu. Jedinečný panoramatický výhled na celou oblast, včetně řeky Urubamba a vrcholků okolních hor se vám rovněž naskytne, když vyšplháte na vrcholek hory Wayna Picchu dominující městu.
Asi 400 metrů pod vrcholkem Huayana Pichcu odbočuje cestička k tajemnému Chrámu měsíce. Pokud byste se k němu chtěli vydat, je dobré si najmout průvodce. Jde totiž o jeskyni, kam nevedou obvyklé turistické trasy a musíte počítat s tím, že v tak vysoké nadmořské výšce nejsou výstupy ničím jednoduchým. Pokud vytrváte, budete odměněni jedněmi z nejkrásnějších a nejpracnějších inckých reliéfů na Machu Picchu, které poskytují jasné svědectví o významu tohoto chrámu. Ve městě najdete ještě mnoho dalších zajímavých staveb, z nichž každá měla v minulosti svůj význam a účel. Vyplatí se proto si Machu Picchu projít beze spěchu a vychutnat si každé jeho zákoutí. Hiram Binghamovo prvenství před časem ve své knize zpochybnila peruánská historička Marian Mouldová. Podle ní lze město nalézt přinejmenším na dvou mapách ze 70. let 19. století. Byly to mapy, vypracované odborníky kvůli hledání a podpoře investic do důlního průmyslu v oblasti. Dalším člověkem, který Machu Picchu navštívil před Binghamem, byl podle Mouldové Peruánec Agustín Lizárraga; právě on prý také začal provádět očistné práce v komplexu a zbavovat město staletého porostu. V roce 1912 se však Lizárraga utopil v řece Vilcanotě a tak Hiram Bingham mohl o rok později na stránkách magazínu National Geographic vystoupit jako objevitel Machu Picchu, uvádí Mouldová.
Další zajímavé skutečnosti zveřejnil letos v červnu kartograf Paolo Greer. Při studiu starých dokumentů zjistil, že pozemky v okolí Machu Picchu skoupil už v roce 1867 německý inženýr Augusto Berns. O dvacet let později prý podle Greera založil Berns společnost, která se zabývala systematickým pleněním inckého města a své aktivity maskovala údajnou těžbou zlata. V archivech americké Yaleské univerzity, kde se nachází tisíce archeologických artefaktů dovezených z Machu Picchu Hiramem Binghamem, narazila Marian Mouldová na dopis, který dokonce potvrzuje existenci dohody mezi Bernsem a tehdejším peruánským prezidentem. Plenění Machu Picchu bylo povoleno s podmínkou, že vláda Peru dostane desetinu zisku. Podílela se snad i Yaleská univerzita na organizované loupeži? Byl Hiram Bingham jen nastrčená figurka, jejíž objev měl zamaskovat mnohaleté „kšeftování“ se vzácnými starožitnostmi? Zdá se to být nemyslitelné…
V roce 2006 požádalo Peru Yaleskou univerzitu o navrácení odvezených artefaktů, které i řada odborníků považuje jednoduše za kořist lupičů. Činitelé univerzity souhlasili s vrácením 4000 předmětů, o dalších stovkách se dál vyjednává. A co na to všechno říkají archeologové? Tiskové agentury citují například Davida Ugarte Vegu z univerzity v peruánském Cuzcu, který Machu Picchu studuje už 30 let. Podle jeho mínění je Greerova teorie přijatelná. Je prý více než jisté, že tajemné město v džungli navštívilo před Binghamem hned několik zahraničních badatelů.
Jak to tak vypadá, slavný výzkumník se chlubil cizím peřím. Ale dokázal s ním seznámit celý svět. A to je rozhodně zásluha, kterou mu nikdo neupře.
Aguas Calientes
Odpoledne jsem se rozhodla odejít od skupiny a jistě se podívat po Aguas Calientes. Pečlivě jsem si prohlédla městečko, udělala pár fotek a hledala nádraží, odkud jme měli jet zpět do Cusca. Sešli jsme se na večeři na nádraží, kde hrála muzika a všichni jsme byli v báječné náladě. Jako by nestačilo, že nás pokousali komáři, některé z nás pokousaly i blechy ve vlaku. Cesta zpět se zdála nekonečná, asi že už byla tma a nebylo na co koukat. Mám po těle tak 25 štípanců, kulhám, ale jsem moc šťastná. Spíme zase ve stejném hotelu, už jsem tu jako doma. Jen bohužel ne sama, ale to je jen malý kaz na dokonalosti.
Přidat komentář