Zajímá vás pravěké umění a kultura? Pak byste si rozhodně neměli nechat ujít návštěvu v archeologickém parku v údolí řeky Côa. Právě zde se totiž nachází obrovské množství skalních rytin a kreseb, které jsou až do dnešních dnů stále ještě zahaleny rouškou tajemství. Většina kreseb je datována mezi období 22 000 – 10 000 př. Kr. a nebýt rychlé spolupráce se zástupci UNESCO, byla by tato jedinečná památka lidstva v 90.tých letech navždy zničena. Právě v tomto období byl totiž vypracován a začal se realizovat plán na místní vodní elektrárnu. Samozřejmě, že se zvedla rychlá vlna nevole, ale na námitky a protesty organizací bojujících za záchranu archeologického parku nikdo nebral zřetel. Práce na elektrárně se zastavily až ve chvíli, kdy bylo místo roku 1998 zapsáno na světový seznam dědictví UNESCO. Roku 2010 byl zápis rozšířen o Siega Verde, lokalitu v španělské provincii Salamanca, jejíž kresby mají stejný původ jako ty v Portugalsku.
My jsme místo navštívili v létě. Jako vždy jsme netušili, že se na návštěvu musíme předem objednat. V návštěvnickém centru se na nás tak koukali jako na blázny: „Vy chcete navštívit rytiny? Ještě dnes?“. Došlo nám, že místo, které jsme si vybrali k návštěvě, dnes není možné navštívit. Hmm, co teď? „No, ve dvě hodiny tady mám dvě volná místa, ale je to jiná část údolí, než jakou jste si vybrali.“ Lístky jsme hned brali, přestože nebylo ještě ani poledne, a na návštěvu jsme museli čekat 2,5 hodiny. Rozhodli jsme se, že si ve volném čase uvaříme oběd v místním parku, abychom se pak dále nemuseli zdržovat.
Autem jsme se dostali až nad údolí do dalšího návštěvnického centra, kde měla začít naše prohlídka. Zde jsme se dozvěděli, že jako studenti máme vstup zdarma. Super, právě každý z nás ušetřil 8,5 euro. Právě zde nás také varovali před vysokými teplotami, dehydratací a úpalem, které v údolí hrozí.
Byli jsme čtyři, postarší pár a já s Richardem. Jako průvodce jsme dostali velmi milou mladou slečnu, která uměla skvěle anglicky. Byli jsme překvapeni, že má na sobě dlouhé kalhoty, tričko s dlouhým rukávem, pohorky, v ruce lahev s pitím a na hlavě klobouk. Uf, začalo mi být teplo i za ní, a to přesto, že jsem na sobě měla jen tílko a sukni. Nasedli jsme do džípu a nechali se odvézt do údolí. I přes otevřená okénka a proudící vzduch jsme cítili postupnou změnu mikroklimatu. V údolí nás přivítala zavřená brána a strážní dům s ozbrojeným hlídačem. Při pohledu na nekompromisního strážce mi blesklo hlavou, že to asi bude stát za to. Pak jsme konečně vystoupili. Na sedadlech po nás zůstaly mokré zpocené fleky. Obloha stále bez mráčku. „Dnes tu není ani tak moc teplo, jako obvykle.“ informovala nás naše průvodkyně. Vysvětlili jsme jí, že 40 °C ve stínu se v Čechách jen tak nevidí, a že je to pro nás opravdu teplé počasí. Pak nám ukázala první kresbu. Na skále před námi byly vyryté různé čáry. „V tomto obrazu můžete vidět více než deset zvířat“. „Cože?“ neviděla jsem ani jedno. „Musíte se na to koukat ale jinýma očima. Ne tím, co už znáte, ale bez předsudků a tak, jako by tam mohlo být úplně cokoli. Nesmíte nic očekávat.“ Najednou se nám začala zvířata ukazovat. Byla nakreslena jedno přes druhé a tak, že nebylo lehké uhodnout, co jaká čára znamená. Nenašli jsme všechny, ale podle naší průvodkyně jsme jako skupina nebyli úplně nejhorší.
Postupně jsme tímto mrtvým údolím procházeli od jedné skály ke druhé. Návštěvnici z druhého páru se udělalo trochu nevolno a tak si musela na chvíli sednout. Když jsme obešli všechno, co se dalo, nasedli jsme do džípu a odjeli zpět do současnosti.
Přidat komentář