Portugalská dovolená

Portugalská dovolená. O tom přece není co psát, říkáte si. Jenže od babičky s dědou už se začaly ozývat věty typu ,,Už se těšíme na přednášku!“ a jestli je tu možnost se tomu vyhnout, jdu do toho, páč mnohem radši píšu než mluvím. Takže babi, tady to je. Pohodlně se usaď, vem si teplý ponožky, uvař si kafíčko a neboj, bude to krátký a žádný zbraně jsem neviděla.

Úplně na úvod bych začala tím, že můj život má tendenci mi tak trochu házet klacky pod nohy. Neustále. Nejsou to žádný vyvrácený sekvoje, který by mi nějak zásadně ztrpčovaly život, to vůbec. Spíš to jsou takový ty lehce otravný trnitý šlahouny, když omylem sejdete ze značený stezky v lese, který vás trochu štvou, občas máte chuť na to naházet bílej fosfor, ale naprostou většinu času se tváříte, že je to spíš hrozná bžunda a že si to děsně užíváte. Ne, ale vážně. Nevím, jestli je to silou zvyku nebo mojí povahou, ale spíš tyhle životní legrácky beru jako vítaný oživení svojí existence a beztak mi nezbývá nic jinýho než se tomu upřímně zasmát. Jako třeba teď, když jsem si byla vyzvedávat z Alza boxu zásilku, kterou mi kurýr zlomyslně zastrčil až úplně co nejvíc dozadu do nejvyššího boxu. To jsem se těch deset minut lítýho boje za zásilku v totálním ceďáku smála hodně. Jak říkám, tyhle malý legrácky jsou zkrátka báječný.

Dovolená s velkym D

Portugalsko jsem si vybrala proto, že jsem chtěla na Dovolenou s velkym D. Chtěla jsem vidět oceán a zároveň se aspoň jednou na dovolený nestrachovat, že mě někdo zavraždí ve spánku. Portugalsko, jakožto šestá nejbezpečnější země na světě, k tomu měla všechny předpoklady. Dokonce jsem, v opojení ze všeho toho bezpečí, který tam na mě čekalo, chtěla pokořit 150 kilometrový Fisherman´s trail za 3 dny. Jen tak pro srandu a abych si dokázala, že nejsem sračka, protože mi bylo asi měsíc a půl bez ustátní blbě a nanic. To určitě proto, že se dost nehýbu, říkala jsem si.

Mononukleóza

Jak jsem tři dny před odletem zjistila, tahle konstantní únava, která mě provázela celý podzim, byla zapříčiněna mononukleózou, kterou jsem si přinesla bůhví odkud. Z líbačky to bohužel nebylo, to vím dost jistě. Nevadí, říkám si. Na rekordní přechod Fisherman´s trailu to sice nebude, ale udělám si z toho prostě flákačku u oceánu. Budu stopovat, vařit si nízkotučná jídla a usínat ve spacáku za zvuků rozbouřeného Atlantiku. Prostě krása, to půjde! Jak mi záhy rychle došlo, jaterní dieta zas taková krása nebyla. Vystříhat se smažených a tučných jídel, alkoholu a kofeinu znamenalo, že z portugalské kuchyně ochutnám velký kulový. Tuhle mrzutost nerozjasňoval ani fakt, že moje doktorka svůj desetiminutový výčet potravin, který následující dva měsíce nemůžu, zakončila povzbudivým závěrem, že pacienti takhle obvykle zhubnou aspoň 4 kila. To je super, odpovídám s křečovitym úsměvem. Zrovna když poprvé v životě nechci hubnout a žiju s Milanem ve vzájemný oboustranně milující symbióze.

Odlet začal slibně. Moje „úsporný“ kabinový zavazadlo, 40l batoh, do kterýho jsem si s hrdostí narvala pár merino triček, svou milovanou plachtu z Hornbachu, která se mnou držela basu už šestým rokem, a celou spací výbavu, byl sice trochu nepohodlný, ale aspoň nebudu mít myšlenky na nějaký dlouhý přesuny a nebudu ho muset draze odbavovat.

Hostel v Lisabonu

Noc na hostelu v centru Lisabonu patřila k těm, na který pravděpodobně už nikdy nezapomenu. Hlavně proto, že jsem za ty dvě noci naspala asi tak 4 hodiny, neboť vedle mě nocoval někdo, kdo buď pomalou a bolestivou smrtí umíral na nějakej strašlivej kolaps dýchacích cest, anebo v mučivě pravidelných intervalech startoval porouchanou F-35. Možná bych i vykonala nějakou drastickou vraždu, ale byla jsem tak fascinovaná tím, jak je ten otravnej zvuk strašlivě nahlas, že jsem se nezmohla vůbec na nic.

Po dni a půl v Lisabonu, kde jsem hlavně a především uslintaně chodila kolem všudypřítomných Pastel de Nata, marně se snažila nemluvit s Jehovisty, který se vyskytovali doslova úplně všude, a překládala jsem si v supermarketech co vlastně můžu sníst, jsem cítila, že města bylo až až, a že je konečně čas nabrat písek do bot. Třetí den po příletu jsem se proto rozhodla vyrazit na autobus, který mě měl dopravit na jih. Ještě předtím jsem se v hlubinách Lisabonu sháněla po plynové kartuši na vaření, abych následně zjistila, že plynové kartuše mají, ovšem ne šroubovací, což samozřejmě byla přesně ta, kterou jsem potřebovala. Tahle výprava tedy skončila nezdarem a málem taky katastrofou, protože mi vlivem mého bídného orientačního smyslu autobus na jih málem ujel.

Autobusem do vesnice Porto Covo

A máme tu další trnité šlahouny, tentokrát v podobě 3 hodinové zácpy a následné objížďky, která dvouhodinovou cestu do vesnice Porto Covo protáhla na příjemných 6 hodin jízdy. Naštěstí vedle mě seděl kluk z Brazílie, se kterým jsme i přes jazykovou bariéru probrali spoustu zásadních i méně zásadních témat.

Do Porto Covo jsem samozřejmě dorazila za tmy. Dorazit někam za tmy a hledat venku nocleh obyčejně z hloubi duše nenávidím, ale tady mi to nevadilo. A už vůbec mi to nevadilo ve chvíli, kdy jsem si v místní samoobsluze nakoupila večeři a snídani v podobě polystyrenových sucharů a family balení nízkotučného sýru. Mňam.

Noc pod plachtou jako dřevo na chatě

Noc byla při veškerý dobrý vůli zábavná. Jakmile jsem se slastným povzdechnutím rozkošnicky natáhla na svojí milovanou plachtu, zababušila se do spacáku, vytáhla knížku a zaposlouchala se do zvuků tříštících se vln, obloha nad nekonečnou vodní plochou se začala kabonit. O hodinu později už nejen, že nebyla vidět slabá světla nákladních lodí v dálce, ale taky se zvednul vítr a na obličej mi dopadly první kapky. Zkontrolovala jsem tedy předpověď a po zjištění, že mě čeká čtyřhodinový déšť a možná bouřka okolo půlnoci, jsem se nouzově zabalila pod plachtu jako dřevo na chatě. Na jiný zařizování nebyl čas. Byla jsem uprostřed holý mokrý placky, všechny věci vykrámovaný ze stoprocentně promokavýho batohu a zabalený do pláštěnky, unavená jak už dlouho ne a přesouvat se jinam, abych našla kousek sucha, bylo úplně to poslední, co se mi chtělo. Svůj názor jsem pak v průběhu večera přehodnocovala ještě asi 8x, ale stejně se už nedalo svítit, neb se z nebe spustil ceďák a společně s vichrem mi kazili snahy o spánek i myšlenky na přesun. Sranda musí bejt, říkala jsem si, když mi skrz děravý plast plachty kapalo na obličej.

Vila Nova de Milfontes

Ráno jsem se probudila s výhledem na azuro, v nose mě šimrala sůl a specifická vůně oceánu a na kůži mě hladily teplé ranní paprsky. Probouzející se sluníčko halilo Atlantik a útesy kolem do zlatavého oparu a já byla nadšená. Ach! Do dvanácti jsem schla na sluníčku, četla a odpočívala, a jakmile jsem měla všechno suché, vyrazila jsem zpátky do Porto Covo stopovat dál na jih. Za vesnicí jsem se takticky postavila za kruháč k silnici vedoucí do malého městečka Vila Nova de Milfontes asi 14 kilometrů daleko, nasadila „nikde bych teď nebyla radši“ úsměv a zvedla palec. Chvíli to trvalo, ale nakonec mi zastavila portugalská rodinka sestávající z manželů ve věku asi mých rodičů a maminky pana řidiče, které se pod bundou schovávala uštěbetaná andulka. Cesta se nesla v přátelském duchu, řidič uměl skvěle anglicky a ochotně naše vtípky překládal i zbytku auta. Nakonec mě rodina přemluvila i na oběd. Byla jsem z toho trochu nervózní, protože s jaterní dietou si v restauraci můžu bezpečně objednat tak akorát vodu, nakonec jsem ale souhlasila a dala si pečenou rybu, která údajně měla být superdietní. Ryba sama o sobě sice mastná opravdu nebyla, nicméně plavala v čemsi, co nápadně připomínalo rozpuštěné máslo. I tak to ale byl báječnej oběd, hlavně proto, že jsem díky absenci propanbutanové bomby na vaření nejedla nic teplýho už třetí den.

Mýtinka

Z oběda jsem zamířila rovnou do infocentra, kde jsem se dozvěděla, že trajekt, který by mě převezl přes řeku vlévající se do oceánu a která mě dělila od místa přespání na pláži, v zimních měsících nejede, a tudíž musím oklikou po svých. Normálně bych se na trajekt ani neptala, ale měla jsem dost. Kombinace otravnýho neforemnýho a po poslední šev narvanýho batohu, konstantní únavy a neustálýho hladu ze mě udělala královnu všech salátů. Co mi ale zbývalo, někde jsem přespat musela a frekventovaný městský parčík mě tak docela neoslnil. Rychle jsem si konečně nakoupila bombu na vaření (měli samozřejmě jenom tu obrovskou, která vážila asi kilo) a pak jsem se odevzdaně šinula po silnici směr pláž. Zhruba po kiláku chůze mi došla energie úplně, a to tak, že jsem zhroucená na batohu zvažovala přespání na mýtince nad rušnou dvouproudou silnicí. Od tohohle záměru mě nejdřív napůl odradily poházené stříkačky v místě, kde jsem si chtěla lehnout, a o zbytek odrazování se postaral starý velký mrazák, který se uprostřed mýtiny tyčil jako oltář a evokoval mi dojem, že jsem se právě ocitla v nějakym béčkovym hororovym filmu.

Pohodová snídaně

Noc na pláži byla klidná a mokrá. 89% vlhkost vzduchu na mě nenechala nit suchou a já se ráno děsně těšila na teplou ovesnou kaši k snídani. Ovesný kaše patří k mým nejmíň oblíbeným jídlům, neboť mi konzistencí i chutí připomínají cement. A je úplně jedno, jestli do toho nahážu tabulku čokolády a jestli tu hmotu zhltnu ještě nevystydlou. Tohle ráno jsem se ale těšila, protože jsem si sem odtáhla svou zbrusu novou kilovou bombu a nic jinýho než se těšit mi nezbývalo. Ještě v teple spacáku jsem si připravila vše potřebné, s mírnými obtížemi našroubovala vařič, následně si půlku bomby vylila na žďárák a… pak zjistila, že to nemám čím zapálit.

Ten den jsem se rozhodla, že se na všechno můžu tak akorát… vykašlat. Bylo mi prachbídně a ze všeho nejvíc jsem chtěla jet domů. Na stopování jsem neměla ani energii ani náladu, a tak jsem se dovlekla zpátky do města, zaplatila si bus na jih a pak jsem až do odjezdu otráveně seděla na zastávce. Byla jsem naštvaná na svoje pitomý játra, že si vymyslely takovou hovadinu, nesnášela jsem se za svůj negativismus, který mi obyčejně není vlastní, i za to, že mi můj pitomej mozek nedovolí chvíli vypnout to neustálý nutkání, že musim něco dělat, místo toho abych si konečně sedla na zadek a odpočívala, a bylo mi děsně líto, že z tak krásnejch míst nevidim skoro nic.

Městečko Lagos a plešatej stařík

V městečku Lagos, do kterého jsem dorazila ten den v poledne, jsem si zbaběle našla krásný ubytování, nakoupila pohledy a pak na pokoji spala jak zabitá. Druhý den jsem se chtěla posunout ještě o kus dál do městečka Sagres, kde jsem měla v plánu další tři dny hypnotizovaně zírat na oceán, číst si a ideálně se nehýbat až do odletu. K přesunu jsem opět využila bus, který ale měl odjíždět až ve tři odpoledne, proto jsem se s narvanou krosnou a plátěnkou plnou jídla šinula k pláži, kde jsem se až do odjezdu chtěla usadit. Neušla jsem ani půl kiláku, když u mě zastavilo auto, a z okýnka na mě vehementně mával plešatej stařík.

„Hello! HELLO! Do you want my company??“ (Jesli chci společnost, babi.)

„Oukej, why not…“ krčím rameny a hlavou mi táhne, že tohle bude buď hrozně dobrý nebo hrozně blbý. Moudří už vědí, B bylo správně.

Do auta jsem nasedala bez obav, stařík ve mně žádnej respekt nebudil, neb ve mně jeho pivní pupek, tlusté dioptrické brýle a výška skřeta vyvolávaly dojem, že bych ho přeprala bez větších obtíží. Anglicky docela uměl, prý pracuje jako recepční v nedalekém hotelu a dneska má volno. Taky má prý dnes narozeniny, a protože má rodinu v Lisabonu, je mu smutno. Věrná svojí bezelstný a naprosto nepraktický povaze chápavě pokyvuju hlavou a srdnatě s chlápkem rozvíjím konverzaci. Budí to ve mně dojem docela milýho setkání. Týpeček pak dokonce velkomyslně navrhuje, že nás popoveze k jiné pláži, která je mnohem hezčí.

O deset minut jízdy později opravdu zastavujeme na krásné pláži a míříme k opuštěným lehátkům. No a je to tady. V podstatě jsme ani nedosedli a týpeček začal poplácávat na lehátko vedle sebe v mezinárodním gestu „pojď si sednout ke mně“. Křečovitě se snažim předstírat, že se situace nevyvíjí tak, jak si právě začínám myslet, že se vyvíjí, a s úsměvem a razantím NO nabídku odmítám. Týpeček ovšem neztrácí čas ani naději a ptá se, jestli bych mu nechtěla dát pusu. Zhluboka se nadechnu ve snaze koncentrovat se a nehodit mu písek do očí a jakmile opět nacházím svůj obvyklý balanc, odpovídám, že díky za lukrativní nabídku, ale že pusu raději oželím. Pak se týpeček vytasí s esem.

„I have birthday today. I wish something…“ říká mi a větu nechává lascivně nedokončenou. Odsedávám si, kam až mi lehátko dovolí, a říkám, že teda všechno nejlepší a se vším sebezapřením mu bodře radím, že si má něco hezkýho koupit. Dostává se mi odpovědi, že si nechce nic koupit, protože by si přál něco jinýho. Jeho tupej výraz mi napovídá, co jinýho má asi na mysli, a mně definitivně dochází trpělivost. Dostává céres a rozkaz, aby mě okamžitě dopravil zpátky tam, kde mě vyzvednul (chápej, byla to fakt štreka, co já zas budu shánět jinej odvoz), a pak až do cílový destinace výmluvně mlčím a útrpně poslouchám kecy o tom, že to nemyslel špatně, že to tak chlapi prostě maj. Jasně, vole.

Městečko Sagres

Jakmile jsem ten den odpoledne dorazila do Sagres a se zatajeným dechem a houskou v ruce shlídla ten nepůsobivější západ slunce, jaký jsem kdy viděla, vydala jsem se přímo do hostelu. Fakt to není moje oblíbený přenocování, ale představa, že ještě hledám místo na přespání, byla skoro nesnesitelná.

Hostel byl fascinující místo. Byla to Mekka surfařské komunity, plná nahajpovaných společenských aktivit v podobě filmových večerů a komunitních večeří, ekologických opatření v podobě košů na použitý toaletní papír, vystavených surfařských prken a neuvěřitelných módních retro stylů, jejichž hlavní inspirací byly období Woodstock a osmdesátky. Vážně, pár lidí tam vypadalo, jako kdyby přišli před 50 lety a už nikdy neodešli. Věděli jste třeba, že se pořád nosí „vpředu byznys vzadu párty“? Já to nevěděla a zaskočilo mě to naprosto nepřipravenou.

No, a protože je svět malej a protože jsme fakt všude, potkala jsem tam taky dva Čechy. Děsně sympatický Čechy! Jestli tohle čtete tak zdravím, díky za báječnej pokec a nezapomeňte, že příští rok jedeme surfovat. Rozhodně tam nebudou ŽÁDNÝ odpočinkový dny. A poslední den před odletem jdeme surfovat TAKY.

Vzhledem k momentální sabotáži mýho organismu jsem se taky rozhodla, že na hostelu zůstanu ještě další dva dny. Podíl na tom měla samozřejmě částečně celková kondice a s tím související rozpoložení, nejvíc mě ale přesvědčila snídaně v ceně, kde měli kukuřičný lupínky. A ty já miluju. Další důvod taky byl ten, že ve stojanu čekaly na zapůjčení tři nejvíc zrezlý kola, který jsem kdy viděla, a který mě přímo prosily o vyjížďku. S tím nejstarším, nejhlasitějším a nejrozhrkanějším jsem pak hrdě dojela až k majáku na Cabo de Sao Vicente.

Fatima

Poslední portugalskou noc jsem se rozhodla strávit o 300 kilometrů dál na sever ve Fatimě, která byla jen hodinu a půl od Lisabonu, tedy v příjemné vzdálenosti od letiště. Místo to bylo vskutku pozoruhodné, ani ne tak kvůli sněhobílému kostelu a rozlehlému náměstí, jako spíše díky neuvěřitelnému množství obchodů s křesťanskými suvenýry. Přísahám, že jsem v životě neviděla víc křížů a svatých na metru čtverečním.

No, a tím končila moje dovolená, malá portugalská jednohubka, jejíž nezdary jsem završila čestným místem u exitových dveří v letadle, což v praxi znamenalo čtyřhodinové koukání do plastu místo do okna. Ne, ale teď vážně. Portugalsko je děsně krásná země, kam se dřív nebo později vrátím, a vynahradím si všechny nesnězený Pastel de Nata. Taky jsem, byť tohle psaní vyznívá sebenegativnějc, si to vlastně i moc užila a jsem zase o pár zážitků bohatší, což nikdy není na škodu. Takže díky, Portugalsko. A díky, oceáne. Vrátím se.