Jak se píše povídka? Já, nevím. Nejsem spisovatel, natož tak povídkář. Prostě si sedněte a pište. Někdy z toho něco vyleze.
Jako tenkrát, když se Nadchalee vrátila z návštěvy své rodiny v Thajsku a nadšeně povídá: „Vidíš, koupila jsem si obchodní vízum u nás. Na tři měsíce a jen za patnáct set báthů. No, nekup to. Tady bych zaplatila nejmíň tři tisíce.“ Byla z toho zjevně v dobré náladě a já taky. „To je paráda,“ utrousil jsem spokojeně.
Abyste věděli, v Kambodži můžete dostat dva druhy víz, turistické a obchodní. Turistické platí pouze na jeden měsíc a nelze změnit na obchodní, pokud byste si to rozmysleli a chtěli zůstat déle. Musíte odjet do některé ze sousedních zemí, na hranici se otočit a požádat kambodžské úřady o nové. Obchodní vízum dostanete při prvním vstupu do země také jen na měsíc, ale pak si jej můžete libovolně prodlužovat až na rok pobytu.
Po třech měsících jsme šli do cestovky pro nové vízum. Zpozdili jsme se o dva dny, a tak říkám: „Ha, zaplatíme o deset dolarů víc.“ Kambodža je pohodová země. Pro vízum nemusíte na úřad. Zajdete do nejbližší cestovní kanceláře, zaplatíte příslušnou sumu dolarů, přidáte fotku a za tři dny si přijdete pro pas s novým vízem.
Paní v cestovce otevřela Nadchalee pas a vykulila oči: „Jé, vy máte turistické vízum a ne obchodní. A přešvihli jste to o dva měsíce a dva dny. S tím nemůžu nic dělat. Musíte do Thajska, na hranicích zaplatíte tři sta sedmdesátdva dolarů a pokutu pět set. Potom přejdete hranici, vrátíte se zpátky a dostanete nové obchodní vízum na měsíc za dvacet pět. No a pak už jen příjdete k nám a jako obvykle si jej prodloužíte.“
Nadchalee zmrzl úsměv na rtech, a mě jakbysmet. Začal jsem koktat něco o omylu a vysvětloval, jak si Nadchalee pořídila vízum v Thajsku za patnáct set, no nekup to, ale paní znovu otevřela pas a otočila jej vízem ke mně. „Vidíte, má tam být E, jako economy, ale je tam T jako tourist. A kromě toho, nikdo v Thajsku vám nemůže prodat obchodní vízum, jedině na kambodžské ambasádě. Podvedli vás, je mi líto.“ Nasadil jsem si na nos brýle a opravdu. Z nálepky s vízem na mě výhružně civělo velikánské T jako tourist.
Vyšli jsme na ulici a Nadchalee se tvářila, jako kdyby právě spolkla živého švába. „Kde vezmeme devět set dolarů,“ hlesla skoro se slzou v oku. „Hm, nevím,“ zamyslel jsem se. „Turistická sezóna minula, obchod nic moc. Myslím, že dáme dohromady tak šest, sedm set a budem rádi.“ Ploužili jsme se ulicí a já dumal, jak z toho ven. Pak mě napadla spásná myšlenka: „Musíme do Phnom Penhu. Máme tam přece kamaráda. Jeho táta je hodně vysoko ve vládě, snad pomůže. Víš přece, že za peníze a s příslušnou tlačenkou se tady dá koupit všechno.“
Druhý den jsme nasedli do autobusu a jeli do hlavního města pro tu vysokou tlačenku. Cesta se jako obvykle příšerně táhla. Řidič autobusu jel pomalu a opatrně a v jednom kuse zuřivě troubil na krávy, na psy, na děti, na motocyklisty a cyklisty a další lidské i zvířecí účastníky kambodžského silničního provozu. V Phnom Penhu jsme se ubytovali, já zavolal kamarádovi a smluvil si schůzku na příští den.
Sešli jsme se po ránu u snídaně v restauraci a já vyprávěl, jaká rána osudu nás postihla. Kamarád usrkával horkou kávu, vraštil rozmrzele obočí, krabatil čelo, přemýšlivě kroutil rty a netvářil se vůbec nadšeně. „No, to je průser,“ zhodnotil potom uvážlivě situaci. „To není sranda a já fakt nevím, jestli se s tím podaří něco udělat. Oni jsou na to jako psi.“ dodal s významným důrazem na oni.
Znal jsem oni. Oni se vždycky tváří jako ředitelé zeměkoule, jako když vy jste tady pro ně a ne naopak. Oni mohou skoro všechno, zejména v Kambodži. Oni se rozhodují podle toho, jak se zrovna vyspali, a když se nevyspali, dají vám to sežrat. Oni se starají jen o to jak nedělat a vydělat. S oni není sranda, nemáte-li v kapse dostatečný obnos, který by obměkčil jejich zkamenělá srdce a vyvolal úsměv na úřední tváři.
Kamarád slíbil, že se s oni zkusí domluvit a dá vědět. Co dělat? Před námi dlouhý horký den v ulicích asijského velkoměsta, přecpaného hustou dopravou, dvěma a půl miliony znuděných lidí a odpadky. Žádné kino, divadlo, nebo snad plavecký bazén. Jediné, co můžete dělat, je vydat se na prohlídku místních pamětihodností, jichž je v Phnom Penhu poskrovnu, anebo sedět v nějaké hospodě a pít jedno pivo za druhým. Využil jsem nečekaného volna a vydal se do ulic lovit fotky lidí, tuktuků a situací, které v maloměstě Siem Reapu nenajdu.
Druhý den ráno telefon: „Sejdeme se v jedenáct.“ Ve smluvený čas jsme byli na dohodnutém místě a hned jsem viděl, že se kamarád netváří optimisticky. „Zkoušel jsem, co se dalo, ale nevím. Pojedeme na úřad a uvidíme,“ ucedil bez úsměvu. Nasedli jsme do auta a vyrazili dusnými ulicemi směrem k příslušnému úřadu. Kancelář byla plná oni v uniformách se zlatými a stříbrnými hvězdičkami, a tu a tam s metály na místě, kde je normálně srdce. Všichni se tvářili velmi zaměstnaně. Posadili jsme se na židle v rohu kanceláře a čekali, až si na nás udělají čas.
Po půl hodině se přikolébal obtloustlý, ometálovaný oficír a dal se s kamarádem do řeči. Kamarád stál před ním uctivě a s respektem, mluvil tiše a nedělal rychlá gesta. Nerozuměl jsem přesně, o čem je řeč, ale vycítil jsem, že to nevypadá příliš nadějně a stejně tak Nadchalee. Po chvíli se přítel s úředníkem rozloučil, spojil dlaně v pozdravu před tváří, a popřál mu hezký den. „Nejde to,“ prohlásil rozmrzele. „Bude vás to stát devět set. Ví, že nemáte na vybranou. Máte vlastně štěstí, že vám nezabavili pas,“ dodal, a já věděl, že má pravdu a že to je opravdu štěstí.
Zajeli jsme na oběd do restaurace na nábřeží, bez nálady jedli a mlčeli. Pak se kamarádův obličej přece jen trochu rozjasnil. „Mám nápad,“ prohlásil. „Je to trošku riskantní, ale ne moc,“ tvářil se poněkud tajemně, ale přece jen optimističtěji než na úřadě. Pak, když viděl otazníky v našich posmutnělých obličejích, začal vysvětlovat. Nápad spočíval v tom, že pojedeme na sever Kambodži, kde na hranici s Thajskem leží na vrcholku kopce osm set let starý chrám Preah Vihear .
Po Angkor Vatu je Preah Vihear nejposvátnějším místem v Kambodži a se stejnou vážností a úctou k němu vzhlížejí i Thajci. Proto se už léta oba národy přou o místní hranici, a to, komu chrám vlastně náleží, což je trochu úsměvné, víte-li, že chrám nechal zbudovat nejslavnější khmérský král Džajavarman VII., a že v době jeho vlády před osmi sty lety patřila ke Kambodži většina území dnešního Thajska. Samozřejmě, Khmérům se otvírá kudla v kapse. Asi jako kdyby Čechům tvrdili Němci, že Karlův most je jejich a požadovali jej začlenit do čtvrté říše.
„Uděláte to takhle,“ dostalo se nám potřebných instrukcí. „Z thajské strany vede na kopec asfaltka a není tam celnice. Thajci si tam jen koupí vstupenky do chrámu a mohou volně projít bez pasu. Ty po nich nikdo nechce. Takže Nadchalee požádá někoho z místních kambodžských průvodců, aby jí koupil lístek, později se připojí k nějaké skupině vracejících se Thajců a projde přes hranici,“ tvářil se vítězoslavně.
„Bude to v pohodě,“ dodal už docela vesele a nám, s hlasitým žuchnutím spadl přetěžký balvan ze srdce. A pokračoval: „Samozřejmě, potom musí ztratit pas, změnit si jméno a požádat o nový s novým jménem. No a pak se v klidu vrátí do zpátky Kambodži.“ Vypadalo to vskutku schůdně. Poděkovali jsme za všechnu pomoc a rady a rozloučili se.
Vrátili jsme se do Siem Reapu a další den ráno naložili zavazada na nosič naší motorky. Ne moc, Thajci nenavštěvují chrám s kufry, a tak si Nadchalee vzala jen malý baťůžek s nejpotřebnějšími věcmi a peníze na cestu. Nasedli jsme a vyrazili na dvě sta třicet kilometrů dlouhou a zcela neznámou cestu.
Neznámou, protože v Kambodži spojují zmapované a asfaltované silnice jen velká města. Zbytek obydlených míst je propojen pavučinou křivolakých polňaček proplétajících se nepřehlednou džunglí a ospalými vesničkami. Cesty jsou občas širší a jindy úzké a někdy se náhle změní v pouhé písčité stezky, ve kterých se nesmírně snadno ztratíte, ale najdete jen zatraceně těžko. A vzpomněl jsem si na den, kdy jsem hledal jeden ze starých chrámů, pouhých několik kilometrů od Siem Reapu. Zabralo to čtyři hodiny a nebýt laskavého domorodce, který se za drobný peníz uvolil udělat mi průvodce, nikdy bych tam netrefil.
Po stotřiceti kilometrech, bez zvláštních a záznamuhodných příhod, jsme minuli tisíc let staré město Koh Ker a odbočili z asfaltky do vyjetých kolejí rudé polňačky. Nevím, proč jsou polní cesty v Kambodži červené, ale usoudil jsem, že v nich bude hodně železa. A tak jsme projížděli nikoli polňačkou, ale železňačkou mezi malými vesnicemi ztracenými ve vyprahlé džungli a já držel „pohodlnou“ cestovní rychlost. S každou hodinou jsme se tak přibližovali o třicet drncavých kilometrů blíž k cíli a spáse.
Posledních čtyřicet kilometrů se cesta náhle proměnila v tankodrom, jestli víte, co tím myslím. Představte si cosi jako šest metrů široký pás půdy, poseté výmoly a hlubokými dírami o průměru dva až pět metrů, a máte to jak v televizním dokumentu o lovecké výpravě ztracené někde v pustinách Afriky.
Kličkoval jsem mezi těmi propastmi jako vyděšený zajíc s krvelačným ohařem za zadkem. Naše putovní rychlost se rapidně snížila a občas se téměř vyrovnala procházkovému tempu. Nadchalee nadskakovala na zadním sedadle, křečovitě se držíc mých ramenou a jak jsme drncali přes výmoly a kameny, hekala jako když ji někdo buší pěstí do zad. Já jen svíral řidítka a všemi zbylými silami se snažil udržet těžkou motorku na úzké stezce mezi obřími muldami. Díky bohu, ještě nezačal monzun.
Zastavil jsem, protože jestli jsem něco potřeboval, byl to odpočinek a několik šluků blahodárného kouře z kambodžské cigarety značky Ara. Netušil jsem, co mají cigarety společného s papouškem a netuším to dodnes. Seděli jsme u cesty a hulili papoušky. Nadchalee ze zelené krabičky, protože má ráda chuť mentolu a já ze zlaté, protože to je něco extra.
A najednou přifrčel po tankodromu snědý domorodec na skůtru a hned začaly padat obvyklé kambodžské otázky. Jak se jmenujeme, kolik máme dětí a kolik je nám let a odkud jsme, a jestli jsme manželé a proč ne…
Vždycky, když někde cestou potkám Khméra, připadám si trochu jako u výslechu. Khmér si s vámi nepovídá tak, jak je to obvyklé v Evropě. Neřekne: „Ahoj, já jsem Pepa Novák a bydlím se svou ženou támhle ve vesnici. Máme tam pole s rýží a nějakou tu kravku, a devět dětí, a nejstaršímu je dvanáct, a tak se tam lopotíme a žijeme. A co vy?“ Khmér klade zvědavé otázky, které cizozemcům připadají drzé a dotěrné a najednou ví o vás všechno, a vy, pokud se přímo nezeptáte, nevíte nic; Khmér o sobě neřekne ani slovo. Inu jiný kraj, jiný mrav.
S touto zkušeností jsem se namísto odpovědí začal vyptávat. Tak jsme zjistili, že se jmenuje Mr. Thy, stejně jako když anglicky řeknete čaj. Pan Čaj nám prozradil, že je původně z Phnom Penhu, ale že se usadil i s rodinou v malé vesnici pod Preah Vihearem a vyváží občasné turisty na motorce nahoru na kopec s chrámem. Ale že, kvůli té příšerné cestě pro tanky, je turistů velmi málo, a že chrám navštěvují hlavně Thajci z druhé strany hranice, protože tam mají pěknou asfaltku, ale na tom on nic nevydělá. Proto jeho žena má na plácku hned vedle chrámu malý stánek se suvenýry, a to je hlavní zdroj jejich příjmů, který je udržuje naživu. A že nám ukáže guesthouse, kde se můžeme ubytovat a zítra nás vyveze na kopec.
Nasedli jsme opět na motorku a následovali Čaj do cíle naší cesty, vzdáleného ještě asi třicet kilometrů. Pan Čaj bravurně kličkoval na svém lehoučkém skutru mezi dírami, důvěrně obeznámen s každou z nich a brzy naší těžké mašině zmizel z dohledu. Když jsme po další hodině polního slalomu a divokého kodrcáni dorazili na okraj vesnice, čekal na nás postávaje u okraje cesty ve stínu košatého stromu a hulíc papouška z červené krabičky, což není vůbec nic extra.
Guesthouse, který nám Čaj doporučil, vypadal jako dlouhá prkenná kůlna stojící na nízkých muřích nožkách z dřevěných kůlů. Uvnitř se po stranách tmavé chodbičky táhly dvě řady malých kurníků s postelí, větrákem a zamřížovaným otvorem ve stěně, postrádajícím okno. Koupelna, dá-li se to tak nazvat, byla rovněž kurník, ale bez postele a okna, zato s velkou plastovou nádrží na vodu a velkou naběračkou, společná pro všechny případné ubytované. Záchod, také pro všechny, byl přesnou kopií koupelny, jenom s menší nádrží na vodu a s dírou v podlaze.
„A není tady ještě něco jiného?“ zeptal jsem se Čaje s kapičkou naděje. „Ale je,“ odpověděl Čaj, „Ale vypadá to úplně stejně jako tady.“ Pro jistotu jsme to přece jen omrkli, protože v Kambodži je dobré všechno kontrolovat třikrát a raději ještě jednou. Čaj měl pravdu, byla to přesná kopie první ubytovny, a tak jsme se zase vrátili, poněvadž to bylo o pět set metrů blíž kopci s chrámem, a protože to byla karma.
Vybalili jsme zavazadla, Nadchalee pověsila svoji malou tašku na věšák vedle okna a já zastrčil brašnu s foťákem do nejzaššího a nejtmavějšího kouta pod postelí s moskytiérou. Bylo k šesté večer a pomalu sa začalo stmívat. „Měli bychom něco sníst, než bude tma,“ povídám, „Divil bych se, kdyby tady byla elektřina.“ Nadchalee uzamkla kurník a já jen pro jistotu poznamenal: „Nejde zavřít okno. Máš všechno sebou,?“ „Jo, jo. Jen klid, všechno jsem vzala a tady se stejně nekrade,“ opáčila s klidem, a tak jsme vyrazili objevovat kulinářské umění vesnice.
Na ulici bylo docela živo a s rychle padajícím soumrakem začaly tu a tam monotónně hučet benzínové motory elektrických generátorů, s jejichž pomocí si ti bohatší osvětlovali večerní život. Nebylo toho moc na výběr, pečené banány, smažená rýže a všechno dvojnásob dražší než ve městě. Usadili jsme se nakonec hned vedle našeho kurníku v malé otevřené restauraci a objednali smaženou rýži a pivo.
Když jsme naplnili prázdné žaludky jídlem, které postrádalo jakoukoli chuť kromě chuti rýže, byli jsme poněkud spokojenější, upíjeli pivo a já se zeptal: „Chceš vědět, jak to zítra dopadne?“ „To bych ráda,“ usmála se Nadchalee. Vytáhl jsem tedy pytlík s kartami, zamíchal a navršil dvě hromádky. Nadchalee se zeptala: „Co se stane, jestli zítra překročím hranici v Preah Vihearu? Jaký bude výsledek?“ a vybrala z každé hromádky jednu kartu.
Otočil jsem je lícem nahoru, položil na stůl a vyložil proroctví: „Karty říkají, že když se rozhodneš přejít hranici, projdeš jednou z nejtěžších karmických zkoušek ve svém životě. Budeš muset vynaložit všechny své síly a rozvahu a využít svých nejlepších zkušeností, abys obstála. Když se nevzdáš a projdeš tím, na oplátku se naučíš něco, co ti už nikdo v životě nevezme a výsledkem toho všeho bude úspěch. Je tam ale také jisté varování. Nevím přesně, čeho se týká, ale měla bys prostě být hodně opatrná.“ Dopili jsme pivo, zaplatili a vydali se zpět do kurníku.
Svítil jsem na cestu baterkou, protože generátory už byly vypnuty a Nadchalee odemkla visací zámek na dveřích pokoje. Její taška už nevisela na věšáku vedle okna, ale válela se na podlaze pod ním a všechen její obsah byl vysypán kolem. Zvenčí se o stěnu kůlny opírala dlouhá bambusová tyč. „Mo mo mo moje peněženka,“ zoufale vykoktala Nadchalee. Peněženka tam naštěstí byla, jenže bohužel beznadějně prázdná. Vrhnul jsem se po hlavě pod postel. Brašna s foťákem stála na místě, kam jsem ji uložil a bohudíky plná.
„Zkouška začala. Kolik tam bylo peněz?“ optal jsem se a deprese se mě pokoušela srazit na kolena vedle rozsypané tašky. „Tři sta padesát dolarů. Všechny peníze, které jsme vzali na cestu,“ zklesle odvětila Nadchalee, sedíc na podlaze. Vyprázdnil jsem kapsy na postel a ve světle baterky spočítal naše finance. Třicetdva dolarů, pár drobných navíc a nejbližší spásný bankomat nedosažitelně daleko.
„Můžu ti dát dvacet, za zbytek musím koupit benzín a nějaké jídlo na zpáteční cestu,“ uvažoval jsem nahlas. „A jak zaplatíme za ubytování a za co koupíme vstupenku do chrámu? A nahoru nás taky nesvezou zadarmo,“ hlesla prázdným hlasem. „Za ubytování v tomhle zatraceném, špinavém a odporném kurníku nezaplatíme, protože nám vykradli zamčený pokoj, kde nemůžeš zavřít okno. Platit by měli oni nám,“ prohlásil jsem hodně rozlobeně, „Ostatní se uvidí zítra.“
Po zbytek noci jsme toho příliš nenaspali a ráno jsme vstali brzy, unavení a netušící, jaká další kalamita nás ještě potká. Nahlásili jsme krádež na místní policejní stanici, s vědomím, že je to k ničemu a policajt po vyplnění jakýchsi papírů požádal o deset dolarů za pátrání, které se nikdy neuskuteční. „Nemám, miláčku,“ řekl jsem roztomile česky a anglicky dodal, „No.“
Seděli jsme nad chudou snídaní, ze které Nadchalee nepozřela ani sousto. Jen pomalu usrkávala z pytlíčku uvařenou, slabou horkou kávu bez kofeinu a bez chuti a z jejích očí ukapávala pustá beznaděj smíchaná se slzami. Přijel pan Čaj, přisedl, vyposlechl si tu tragegii a prohodil: „Svezu Nadchalee nahoru zadarmo. Ty můžeš jet na své motorce, ale je to drsná cesta.“ „Jak drsná?“ optal jsem se. „Hodně, uvidíš sám.“ Vysvětlil jsem mu jaká je naše situace a proč jsme vlastně do Preah Vihearu přijeli. „Mám tam nahoře známé průvodce. Bude to v pohodě, žádný strach,“ řekl na to Čaj.
Pokoušel jsem se Nadchalee bezvýsledně utěšit: „Zkus se na to podívat jinak, Je to jen zkouška. Těžká, ale jen zkouška, od které se na oplátku můžeš něco naučit“ Jenže Nadchalee nepotřebovala slova útěchy, nýbrž normální lidské pohlazení, což jsem v tu chvíli nepochopil. „Všechno zlé je nakonec pro něco dobré,“ povídám. „Například, kromě peněz ti ukradli i pas.“ „Neukradli, mám ho v tašce,“ špitla smutně. „Ale ukradli. Žádný pas nemáš,“ prohlásil jsem rezolutně. „A to je dobře, protože až to v Thajsku řekneš na policii, budou tě litovat a všechno půjde snadněji.“ „Myslíš?“ podívala se na mě přece jen s troškou naděje.
Dojedli jsme snídani, sbalili svých pár švestek a vyrazili na kopec. Za chvíli jsme byli na jeho úpatí, vjeli na lesní cestu a já pochopil, co Čaj mínil tím, že je to drsná cesta. Nebyla drsná, ale zatraceně kurevsky svinská. Proplétala se jako had mezi vysokými stromy a křovím džungle, plná ostrých balvanů a hlubokých děr ve vyjetých kolejích. Na to můj nízký chopper vážně nebyl stavěný.
Zastavil se a zíral na tu hrůzu. „A tohle mám projet?“ zeptal jsem se. „Ach, to nic není. To je jen začátek. To horší přijde později,“ usmál se Čaj a dodal, „Jeď pomalu a opatrně.“ Ech, a mohu snad jinak, pomyslel jsem si a hlemýždím tempem se jal zdolávat tu motokrosovou dráhu v závěsu za Čajem.
Hned za první zatáčkou jsem zjistil, co myslel tím horším. Přede mnou se najednou vztyčil krkolomný sráz končící kdesi v nebi. V duchu bych se snad pokřižoval být křesťanem, ačkoli nevím, jestli by to k něčemu bylo. „Vyjedeš to,“ zeptal se s trochou pochyb Čaj. „Eh, uh, chm, a mám na výběr?“ zablekotal jsem s respektem při pohledu na tu stěnu, vzpínající se do ztracena.
Čaj se znovu rozjel. Zařadil jsem jedničku, otočil rukojetí plynu skoro naplno a poručil duši místním božstvům. Motorka zařvala a rozjela se s ječivým vytím smečky vlků vzhůru do nebes. Silnička byla kdysi dávno zjevně pokryta betonem. Příroda si ale vždycky vezme své po čase zpět, a tak z kdysi pevného koberce, nyní rozemletého prudkými monzunovými dešti, zbyly jen ostré kusy úlomků betonu, drť a písek.
Motorka ječela v plných obrátkách, tancovala po kamení a výmolech, ale statečně se drala metr za metrem kupředu. Já s vytřeštěnýma očima křečovitě svíral řidítka a snažil se neupadnout, protože to by byl nejspíš můj poslední pád v životě.
Pak se cesta náhle zhoupla do krátké rovinky, zatáčka a následoval další sráz, stejný, ne-li horší než ten první a za ním se tyčil další a další. Kousek před vrcholem js
Přidat komentář