Sníh do pasu
Ještě stále foukal studený vítr a slunce bylo schováno za hranou hory, když jsem se probudila a otevřela stan. Přímo proti mně se se svýma dvěma vrcholy objevila biblická hora Ararat. „Nádhera,“ pomyslela jsem si. A zase rychle zavřela stan. Po snídani, focení a balení stanu jsme se konečně vypravili na cestu. Naše mapa v knížce o Arménii byla úplně nepoužitelná. Zachránil nás ale Petr se svým chytrým telefonem a off-line mapou, bez které bychom byli i za slunečného dne, jakým byl ten dnešní, úplně nahraní.
Ranní sluneční paprsky nám zpříjemňovaly cestu vzhůru natolik, že jsme se velmi rychle začali potit. Dolů šly všechny vrstvy- péřovka, rukavice, čepice a mikina. Zbylo jen tričko a kraťasy. Ve výšce 2700 mnm se k oblečení přidaly ještě návleky. Začala totiž souvislá vrstva sněhu a s ní se i výrazně zpomalil postup vzhůru. V závislosti na míře propadání se do sněhu se zvýšila i frekvence sprostých slov. Odbyla desátá hodina a naše cesta se úplně ztratila pod sněhovou vrstvou. Před námi vládlo bílé sněhové království. Nádhera.
Pod palbou slunečních paprsků nám začal tát sníh pod nohama. Prvních sto výškových metrů to nebylo tak zlé. Sněhová vrstva totiž nebyla tak mocná, abychom se bořili až po pás. Jenže pak jsme se dostali do suťového pole. Tmavé kameny, které občas vykukovaly nad povrch sněhové pokrývky, přitahovaly svou tmavou barvou sluneční paprsky víc než bílý sníh. Jak se kameny zahřívaly, odtávaly od svého okolí sníh, takže se pod zdánlivě souvislou sněhovou vrstvou vyskytovaly nepříjemné mezery. A právě do těch jsme úspěšně co chvíli zapadávali. Mé sprosté slovní obraty nabraly na intenzitě. A to zvlášť ve chvíli, kdy jsem se třeba probořila po pás a za žádnou cenu se nemohla dostat zpátky na nohy. V takových chvílích mě prostě musel přijít Petr vytáhnout. Sama bych to možná nezvládla.
Jedna hodina. Slunce pálí tak, že se neskutečně potíme a co chvíli mažeme. Bez slunečních brýlí bychom byli za chvíli úplně slepí. Nevzali jsme si s sebou vařič, a tak se snažíme rozpustit sníh v plastových lahvích, které máme připevněné zvenku z batohu. Pauza. Vytahujeme sušené maso, sýr a místní chleba. Vše extrémně slané a tak pijeme polorozpuštěnou ledovou tříšť. Kontrolujeme stav naší cesty a přemýšlíme, zda nepočkat do pozdního odpoledne, kdy bude sníh zase utuhnutý, abychom se nemuseli brodit. Nakonec vyrážíme vzhůru dál. Většinu cesty nám produpává Ifča- nejzdatnější člen výpravy. I v jejích šlépějích se ale boříme o další centimetry hlouběji.
Jsme ve výšce 3 100 m
Slunce konečně zmírňuje na své intenzitě a my se dostáváme ze suťového pole na hřebínek. Před námi se objevuje zdejší nejvyšší vrchol: Ajdahak [:aždahak:] 3597 m. A já nemůžu věřit svým očím- hnědý plácek bez sněhu! Čekám na ostatní. Je zhruba 5 hodin odpoledne. „Tady by se dalo přespat,“ navrhuji ostatním a dodávám, že: „Lepší místo neseženeme.“ Vyčerpaný Petr s Ifčou usedají na obnažené kameny a přikyvují. „Jo, zůstaneme tady,“ domlouváme se a já sundávám úplně mokré boty, ze kterých vylívám vodu. Ponožky ždímu a vše nechávám vyschnout opřené o kámen na slunci. „Jsme 3100 mnm,“ oznamuje nám Petr zjištěné údaje z chytrého telefonu.
Po celodenním brodění se ve sněhu máme dost. Stavíme stan, fotíme, večeříme a s posledními slunečními paprsky se jdeme schovat do spacáku. „Zítra musíme vstát daleko dřív a přejít tu pláň nad ránem, kdy bude ještě zmrzlý sníh. Ušetří nám to spoustu času,“ analyzujeme zítřejší cestu. A současně navrhujeme vyjít jen na nedaleký vrchol (přibližně 3400 mnm a nejít na nejvyšší vrchol (Ajdahak), který je mimo naši stanovenou trať.
Venku je úplně jasno a teplota neustále klesá. „Dnešní noc bude chladná,“ pomyslím si a děkuji za péřový spacák, rukavice, čepici, péřové botičky i veškeré další vrstvy, co mám na sobě.
Přidat komentář