Na vrchol a k jezeru Sevan
„Vstávejte! Je 5:15. Zaspali jsme,“ ozve se vedle mě Petrův hlas. A nikdo nechápe, jak je možné, že nám nezazvonil budík. „Tak dnes ten východ slunce na vrcholu už nestihneme,“ smutně doplním a začnu každodenní kolečko: balení spacáku, karimatky, převlékání, čištění zubů, snídaně a balení batohu a stanu.
„Sníh je úplně zmrzlý,“ reportuji nadšeným hlasem ostatním. „Super!“ ozve se od mých kamarádů, ale to už vyrážíme po křupající vrstvě sněhu směrem k vrcholu jedné z místních vyhaslých sopek. Jde se krásně. Žádné namáhavé boření. Necháváme věci pod vrcholem a dalších 300 m výškových jdeme pouze s hůlkami v ruce. Konečně jsme nahoře. Gratulujeme si, fotíme sebe i okolní výhledy. Na vrcholu zdejší nejvyšší hory Ajdahak se usídlil mráček. „Ještěže jsme se na to vykašlali,“ myslím si a jsem ráda, že jsme si vybrali ke zdolání nižší kopec. Před námi je obrovská třpytící se vodní hladina jezera Sevan. Vidíme i vesnici pod námi, kam máme namířeno a pohoří nad jezerem. Je opět den jako z pohádky. Všímáme si i ostatních částečně erodovaných sopečných vrcholků, které jsou pro Geghamské hory typické. Poslední fotka a jde se dolů.
Nahazujeme batohy a podle GPS pokračujeme dál. Trochu se ztrácíme, ale nevadí. Je jasná obloha, slunce zase pálí a my se začínáme opět bořit. „Ať už jsme mimo ten sníh,“ postesknu si, když se až po stehno propadnu do těžkého, mokrého sněhu.
Kvůli silnému větru krátíme obědovou pauzu na minimum. A už zase jdeme dál. Jako včera, i dnes tavíme sníh v pet-lahvích. Voda nám postupně dochází a tak jsme rádi i za tu částečně rozmraženou. Konečně pramínek vody a první nezasněžené místo. Nabíráme několik lahví a hned pijeme. Další místo bez sněhu. „Co si dát pauzu? Vždyť už stejně nikam nespěcháme,“ navrhujeme a sedáme k dalšímu odpočinku. Sundávám opět úplně mokré boty. Ponožky se dají výborně ždímat. Slunce začínají zastiňovat příchozí mraky. Po čase se tedy chtě nechtě zvedáme a pokračujeme v cestě.
Párty, pivo a šašlík v kapličce
Konečně mizí souvislá vrstva sněhu a já se přezouvám do tenisek. „Aááách, to je úleva,“ libuji si v suchých pohodlných botách. Jdeme po cestě stále dolů. „Ty jo, já bych si dal pivo a šašlík (pozn. Arménský špíz),“ informuje nás zasněný Petr a Ifča přitakává. Těšíme se tedy do vesnice, ale když uvidíme krásnou kapličku s posezením a tekoucí vodou, rozhodujeme se zůstat ještě na chvíli v horách.
Stavíme stan, pereme oblečení a myjeme se. Okolo kapličky je spoustu odpadků a prázdných lahví od vodky a jiného alkoholu. „No, tak tady to bude asi dobré párty místo,“ usuzujeme a hned zjišťujeme, co je vlastně za den. „Je sobota. Snad nikdo nepřijde,“ doufáme a vidíme, že se od jezera blíží bouřka. Uklízíme tedy rozložené věci a pomalu se přesouváme do stanu, když v tom uvidíme na horizontu přijíždět dvě terénní auta. „Snad to nikomu nebude vadit, že jsme si postavili stan přímo u kapličky,“ přemýšlím. Auta samozřejmě jedou ke kapličce a zastavují u našeho stanu. Zdravíme se s Arménci, kteří přijeli ke kapličce grilovat. Ne, žádný problém se stanováním. Spíš se diví, že nejdeme spát do kapličky. Zalézáme tedy do stanu s myšlenkou na spánek, když v tom na nás začne volat jeden z Arménců, který se záhy snaží dostat i do stanu. Podívá se na nás, ukáže prstem na Ifču a direktivně přikáže: „Vstavaj!“ a už to jede. Jsme pozváni na šašlík a párty. Panák lítá za panákem. Pijeme na družbu národů, na Arménii, Čechy, a když se přiznám, že mám zrovna dneska narozeniny, pijeme i na mě.
Šíleně tučný šašlík, chleba i trochu té zeleniny na ozdobu, pivo, vodka (0,7 l na osobu), slivovice a přesto, že nemluvíme arménsky ani rusky, vlastně si skvěle rozumíme. Snažím se vysvětlit, že deset panáků fakt nedávám, a tak si místo vodky nalívám pivo – Kozel!, a pak i něco jako Žatecký kvas. S hrdostí oznamuji, že jsou to piva z České republiky.
Nakonec i tanec
„Pedro nalévaj,“ dostane za úkol Petr ve chvíli, kdy jsou po další rundě panáky prázdné. „Na tuhle oslavu rozhodně nikdy nezapomeneš,“ oznamuje mi jedna z Armének a já jí musím dát než za pravdu. Jde se tančit. Vlníme se v rytmu arménské hudby a já začínám mít dost. Naštěstí se po čase Arménci začnou balit a uklízet kapli. Jede se domů. „Tak zítra to vidím na sick-day,“ oznamuje nám Ifča a já jsem ráda, že konečně ležím. „A to prý Češi hodně pijí,“ pomyslím si.
Přidat komentář