Přes Geghard a Garni
„To si děláš srandu?! Kolikrát jsem v tom chatu psala, že si musíme vzít návleky? Bez návleků to nedáš. Všude v horách je ještě sníh,“ vypěnila jsem, když nám Petr oznámil, že nemá návleky. „Vždyť si je někde koupím. To nebude problém.“ Neměla jsem slov. Tím začalo naše objíždění sportovních potřeb v Jerevanu.
Kde prodávají v Jerevanu návleky ?
„Návleky? Co to je? Na co to je? Ne, tak to tu nemáme,“ byly nejčastější odpovědi obchodníků. Až v jednom z obchodů nás konečně nasměrovali do „alpinistického outdoorového obchodu“. Náš taxikář se opět rozjel a my měli konečně štěstí a našli obchod s vybavením do hor. „Jdete do Geghamských hor? Ale tam je všude ještě sníh. Máte mapu? GPS? Jsou tam i vlci,“ začal nás odrazovat zdejší prodejce a my se samozřejmě nedali. Naše mapa? Po několikahodinovém hledání v různých knihkupectvích jsme našli jakousi knihu o Arménii, v rámci které byly i malé zmenšeniny starých ruských map. S myšlenkou, že je to: „Lepší než drátem do oka,“ jsme knihu koupili a nyní ukazovali prodejci v obchodě. Zakroutil hlavou, prodal nám návleky a my nasedli do taxíku a vydali se dál.
Potřebovali jsme se dostat z města. Rusko-slovensko-česky jsme taxikáři vysvětlili, že se potřebujeme dostat ke klášteru Geghard. Načež taxikář vzal do ruky mobil a začal s kýmsi telefonovat. Po několika minutách mi podal mobil. „Ahoj, vy se prý potřebujete dostat do hor,“ spustil neznámý hlas krásnou angličtinou. „Jo, potřebujeme do Geghamských hor,“ upřesnila jsem. Načež mi Sergej (hlas v telefonu) nabídl, že jestli chceme, taxík nás tam za v přepočtu 270 Kč odveze. Bus by byl samozřejmě výrazně levnější, ale zase bychom se cestou nemohli zastavit u zajímavých pamětihodností. S podmínkou, že si potřebujeme před cestou ještě někde nakoupit, jsme nakonec souhlasili, že nás do hor vezme taxikář. „Já si musím ještě natankovat benzín. Nechám vás tady u supermarketu a za půl hodiny vás tu vyzvednu,“ oznámil nám a my s nadšením souhlasili, jak skvělý je to nápad na ušetření času.
Taxi do hor
Po půlhodině nakupování jsme vyšli ze supermarketu. Taxi nikde. Deset minut po stanoveném čase, taxi pořád nikde. Začali jsme být nervózní. V autě jsme nechali veškeré věci. Jestli existuje něco jako školácká chyba a absolutní naivnost, pak jsme dnes ukázali obojí. 20 minut po stanoveném srazu Ifča s Petrem začínají být opravdu zoufalí. Výčet a hodnota našeho vybavení neberou konce. Po půl hodině, kdy jsem začala přemýšlet, jak se dostat zpět domů jen s hotovostí a pasem, a že by to vlastně nebylo tak strašný, se konečně objevilo auto. Následoval nejeden hluboký výdech a úleva. „Promiňte, byla tam strašná fronta,“ omlouval se nám taxikář a nám došlo, že místní benzínky prodávající plyn jsou věčně přeplněné.
Po několikaminutové jízdě jsme zase stavěli. Tentokrát u nějakého sídliště. „Ahoj, já jsem Sergej, mluvili jsme spolu v telefonu,“ oznámil nám taxikářův kamarád, který se k nám připojil. „Já mám lepší auto do hor, vezměte si věci a přehodíme to do mého auta. Následovalo složité přendávání věcí, načež jsme vyrazili k Sergejovu domu, abychom se přemístili do obrovského terénního auta 4×4. Přestala jsem řešit čas i logiku všech operací.
Chrám Garni
Vyrazili jsme směr Garni, a já byla ráda, že konečně opouštíme město. Za půl hodiny jízdy jsme dorazili do podhůří Geghamských hor, ke starému římskému chrámu Garni. Památka, v současné chvíli spadající do seznamu UNESCO, se nachází na skalnatém výchozu nad hlubokým úzkým kaňonem. Černý kámen, ze kterého byl chrám vystavěný, nádherně kontrastuje s modrou oblohou a zelenou jarní travičkou všude okolo.
Klášter Gerhard
Po zastávce u chrámu Garni jsme pokračovali k několika kilometrů vzdálenému klášteru Geghard. Na parkovišti nás přivítali prodejci suvenýrů a turisti. Vstup do kláštera byl zadarmo. Jak jsme následně zjistili, do všech sakrálních památek je v Arménii volné vstupné a to i do těch, které jsou světově proslulé. Se svíčkou v ruce jsem vstoupila do tmavého prostoru klášterního kostela. Jestli existuje ztělesnění ducha místa (Genius loci), pak to byl právě tento prostor. Zapálené svíčky po stranách, kužely slunečních paprsků, černý kámen, přímo do skály vytesané reliéfy a úzký pramen prýštící ze skalnaté zdi. Ještě nikdy jsem nebyla v podobném kostele. Nádhera.
Vzhůru do Geghamských hor?
„Kde přesně vám začíná ta vaše túra?“ zeptal se nás Sergej a my mu ukazovali na GPS polohu údajného začátku treku. Nasedli jsme do auta a vrátili se do vesnice, kterou jsme projeli cestou ke klášteru. Pak jsme ostře odbočili a pokračovali směrem vzhůru. Cesta, která nyní vedla přes polozapomenuté osady, nebyla cestou v evropském slova smyslu. Pohyb po polňačce komplikovaly obrovské vyjeté koleje, kameny a kusy skalnatého podkladu. Nechápala jsem, jak je možné, že stále ještě jedeme. „Já po takových cestách normálně chodím. Nejezdím po nich,“ oznámila jsem s hrůzou v obličeji, když Sergej zapnul náhon na 4×4 a rozhodl se pro cestu přímo vzhůru.
Místní hory jsou křížem krážem proježděné od terénních aut a to i přesto, že zdejší náhorní plošina leží ve výšce okolo 2500 mnm. Konečně jsme zastavili. „Za chvíli bude tma, musím se vrátit ještě domů a navíc výš už bude sníh a já nemám teď na autě zimní pneumatiky,“ oznámil nám Sergej a my mu pořád dokola děkovali, že nás odvezl tak daleko. Rozloučili jsme se, nahodili batohy a vydali se vlastní cestou vzhůru. „Konečně jsme v horách,“ pomyslela jsem si. Otevřeli jsme pivíčko, postavili stan a byli rádi, že jsme prvních 1000 výškových metrů zdolali tak jednoduše.
Přidat komentář