Přechod Krkonoš I.

Z Harrachova na Brádlerovy boudy

Sraz byl naplánován na sobotu v 6:30. Byl první víkend v prosinci a já se chystala na tradiční přechod Krkonoš. Tradiční, neboť se tato akce koná již třetí dekádu za sebou! „Konečně na hory,“ řekla jsem si u autobusu do Harrachova. Nad Prahou se ještě stále vznášela temná noc, když jsem si nakonec sedla na své místo s cílem se ještě trochu dospat.

S úspěchem jsem prospala celou dvouhodinovou jízdu. Přesto, že byl již prosinec, v Harrachově nebylo po sněhu ani památky. Z původního plánu použít k přechodu běžky nebo sněžnice jsme tak ustoupili a šli pouze v pohorkách, někteří jen v teniskách.

Okolo deváté hodiny jsme se konečně odhodlali k prvnímu kroku a vyrazili po modré turistické značce směrem k Mumlavským vodopádům. Trasa vedla několik kilometrů po příjemné lesní cestě mírně vzhůru okolo říčky Mumlavy. Takto jsme se dostali až na rozcestí Krakonošova snídaně, kde jsme po malé svačinkové pauze ostře odbočili doleva a následovali žlutou turistickou značku směrem na Voseckou boudu.

Čím výše jsme stoupali, tím blíže nám byly okolní mlhy a tím více byl povrch cesty zledovatělý. Na Voseckou boudu jsme se tak spíše doklouzali, než došli. Po další pauze, během které začalo trochu mrholit, jsme pokračovali dál po žluté značce směrem k polským hranicím. Konečně jsme se ocitli na hřebeni, přes který se neúnavně valily shluky mlh. Odbočili jsme doprava na červenou značku a pokračovali po česko-polské hranici, po cestě, která se symbolicky jmenuje „cesta Česko-polského přátelství“. Mrholení teď vystřídalo jemné sněžení. Cesta, ještě před chvílí celá zledovatělá, se nyní třpytila nově napadlým popraškem a přestala klouzat.

Na České budce jsme odbočili doprava na žlutou k prameni Labe. I přesto, že byl prosinec, někteří z nás se nechali vyhecovat a šli se „okoupat“ do pramene Labe. Po malé kulturní vložce jsme se celí zmrzlí vypravili na Labskou boudu. Zastávka na čaj, polévku a další občerstvení trvala minimálně hodinu. Nebylo kam spěchat. Z původního plánu dojít až na Luční boudu zbyl pouze směr cesty.

Po pauze na Luční boudě jsme se vrátili okolo pramene Labe na česko-polskou hranici a pokračovali směrem okolo vysílače Sněžné jámy a po výchozech Sněžných jam až na rozcestí v Sedle nad Martinovkou.

Začalo se stmívat. Po modré značce jsme tak došli k Martinově boudě, a odtud pak po silnici dolů až na rozcestí Pod Martinovkou, kde  odbočili doprava a za 300 metrů došli k Brádlerovým (Fučíkovým) boudám, místu našeho dnešního nocoviště.

Bylo přibližně pět hodin odpoledne a tma jako v ranci. Celá promrzlá jsem byla ráda, že se konečně zahřeji na chatě. Čaj a grog z griotky, to jistil J . Po večeři jsem měla co dělat, abych neusnula. Ale nakonec jsem to vydržela až do desíti, kdy jsme šli konečně obhlédnout možnosti na přespání okolo chaty. Kdo chtěl, mohl spát venku. A protože jsem ještě nikdy nespala ve žďáráku (pozn. Žďárského vak), rozhodla jsem se to vyzkoušet právě zde, v zimních Krkonoších.

následující 2. den