Z Brádlerových bud na Pomezní boudy
Místo toho, abychom si na spaní vybrali pohodlnou postel v chatě, nebo alespoň půl-válcové bivaky, které jsou turistům u chaty volně přístupné, našli jsme si rovné vybetonované místečko pod stříškou, kam nefoukalo, nesněžilo a ani nepršelo. Ideální prostor na spaní rušily jen kozí bobky všude okolo, ale to mi bylo jedno. I přesto, že bylo něco málo pod bod mrazu a já měla spacák určen do -4°C komfort, byla mi jako vždycky zima. Zabalila jsem se tedy do funkčního prádla, přidala mikinu, péřovou bundu a péřové rukavice a doufala, že se alespoň trochu zahřeji.
Po téměř probdělé noci jsem se vzbudila s totálně zmrzlýma nohama. V rychlosti jsem zabalila spacák a polo-vyfouklou karimatku a ještě rychlejší chůzí došla do nedaleké Brádlerovy boudy. Teplo v jídelně způsobilo náhlé bolestné rozmrzání končetin, po kterém mi konečně začalo být teplo. Zabalili jsme batohy a čekali na snídani. Dnes jsme měli naplánovánu daleko delší trasu než včera. Museli jsme, chtě nechtě, dojít až k Pomezním boudám, kde na nás čekal autobus.
Zpoždění jsme nabrali už u snídaně, ze které se nám vůbec nechtělo zvedat. Z Brádlerových bud jsme se tak vypravili až okolo desáté hodiny. Cesta vedla po zamrzlé lesní pěšině. Správný směr nám kromě vydupaných stop našich předchůdců ukazovala i modrá turistická značka. Kvůli stromům a mlze jsme toho z našeho okolí moc neviděli. I z vyhlídky na Ptačích kamenech, ze které je normálně vidět na krkonošské kopce, jsme přehlédli sotva 10 metrů krajiny.
Cesta nyní klesala k vyhořelým Petrovým boudám, odkud jsme se vydali po červené značce Krkonošské magistrály až ke Špindlerově boudě, kam jezdí jednou za čas i linkový autobus ze Špindleova Mlýna, takže se tu i za takového počasí, jaké bylo dnes, kumulují výletníci ze všech koutů.
Nebylo nač čekat. Domluvený autobus z Pomezních bud odjížděl v 16:00, a proto jsme se svižným krokem vydali k dalšímu stoupání. U Poledních kamenů, dalšího z typických krkonošských skalních seskupení, jsme si dovolili krátkou pauzu na občerstvení, během které jsme počkali na téměř všechny členy naší výpravy. Konečně začalo alespoň trochu sněžit. Červená turistická značka nás neopustila ani během závěrečného stoupání na Sněžku (1.602 m n.m.), během kterého se zapotí každý sportovec.
I přesto, že nás tlačil čas, nemohli jsme si odpustit krátkou zastávku v Poštovně, poštovní pobočce, kde se kromě občerstvení můžete zabavit i psaním tradičních pohlednic z nejvyššího místa České republiky. Ze Sněžky cesta příjemně klesá po červené a modré značce až k horské chatě Jelenka, kde se trasa sice rozděluje, ale nakonec se opět spojuje v Malé Úpě u Pomezních Bud.
My jsme si vybrali značku červenou, která nás po několika kilometrech dovedla na okraj sjezdovky nad Pomezními boudami. Po celo-víkendovém prosincovém chození, kdy jsme nepotkali téměř žádný sníh, nás místní čerstvě uměle zasněžený kopeček téměř dojal: „Tak ona ta zima možná opravdu někdy přijde,“ říkali jsme si, když jsme pozorovali nadšené lyžaře na sjezdovce.
Přidat komentář