Až v Turecku jsem pochopila, v jak skvělý zemi žijem. Žádný medvědi, žádná smrtelně jedovatá havěť, žádný kalašnikovy ani miny, žádný přehrocený lidi, kteří Vás neustále zastavujou a ptaj se, jestli náhodou nepotřebujete zachránit. Naopak. Plácnout si ležení můžete kamkoliv, páč vás nejspíš nic nesežere ani nezastřelí, je tu dostatek rybníků a vodních nádrží na cachtání, který skoro pokaždý disponujou i pláží pro nudisty, a Češi jsou povětšinou k procházejícícm poutníkům milosrdně nevšímaví. Občas možná až nemilosrdně teda, ale když poprosíte a zatváříte se patřičně zoufale, dá se vydyndat pomoc prakticky od kohokoliv. A co je úplně nejlepší věc tady u nás, je příroda. Ani ne moc kopcovitá, ani ne moc vysušená, ani ne vlhká dusná džungle… zkrátka je to naprostej ideál nejen pro zemědělství, ale taky pro volnočasový aktivity. To, jakej je to skvost, ostatně pochopilo už v roce 1888 pár nadšenců v čele s Náprstkem, kteří založili KČT a díky nimž tady máme naprosto geniální síť turistických tras. Zní to jako konina, ale já zjistila, že na tomhle totálně žiju a že jsem bez naší malebný a bezpečný přírody s krásnýma přehlednýma trasama tělo bez duše. Nebo bez nohou spíš. Mohla bych na tohle téma pět nekonečný ódy a napsat o tom obsáhlou knihu, ale to si člověk stejně musí zažít, aby to docenil. Stručně a jasně, máme OBROVSKÝ štěstí, že tu žijeme. Obrovský. A já se strašně těšila na ten kontrast věčnýho nebezpečí v Turecku a uklimbávajícího bezpečí v Česku. Proto se mi v hlavě zrodil plán, kterej mě držel přes státnice při životě: přejet republiku na kole.
Příprava na tenhle vejlet rozhodně nebyla valná. Spíš byla žádná, protože práce, bakalářka a státnice nedávají úplně prostor a především naprosto hatí jakoukoliv náladu na vytrvalecký tréninky. Tréninky tedy spočívaly především v cestách na kole z práce a do práce, což jak se nakonec ukázalo, na osezení zadku docela i stačilo. Balení jsem taky úplně nehrotila. Co nemáš nepotřebuješ a co nemáš a bez čeho nepřežiješ si koupíš. Obzvlášť v Česku seženeš snad vždycky všecko, protože takovýhle nápady, jakože někam šlapat na kole nebo někam jít s batohem, má věčně půlka republiky, a tudíž jsme na to vybavený snad v každý Horní i Dolní Lhotě.
Moje dovolená snů začala na nejzápadnějším bodě ČR, tedy na místě v lese asi 10 km za Aší, kam jsem dojela/dokodrcala kolo po strastiplné cestě vlakem ze Smícháče. Už ze svojí předchozí cesty minulý rok k Baltu jsem věděla, že naprosto největší peklo je dorvat to kolo na výchozí bod trasy. ČD mají totiž skvělej zvyk udělat dveře asi tak stejně široký jako díra do úlu a většinou je tam i bonusově pár schodů nahoru. Rozhodně nic, co by bylo třicetikilovej-horák-s-brašnama-friendly. Nakonec jsem se do Aše ale dostala. Zpocená až na zadku a mírně nerudná, ale zmákla jsem to.
Nejzápadnější bod naší republiky je, až bych řekla, pozoruhodně nezajímavá věc, ke který jsem usilovně kodrcala kolo přes obrovský množství kořenů.
To kolo se mnou musí absolvovat celou cestu, běží mi hlavou a se zaťatými zuby ho vytrvale nesu/tlačím/vytahuju po zelené turistické. Jakmile dorazím na místo, spatřím naučnou informační tabuli, hraniční šutr, přístřešek a desku se souřadnicema. A to je všechno. Nádhera. Popojedem? ozve se nevrle jedna půlka mýho já, kterou bych charakterizovala jako mírně salátózní a trapně všední a která by nejradši celej život trávila v komfortnim písečku. Aspoň se tu převlíknu, říkám si a vzápětí tak i konám. Jsem přesvědčená, že tu nikdo není, takže se úplně cudně neschovávám za listy, ale snažím se to udělat co nejrychleji, abych mohla jet. No, jak se vzápětí ukáže, sama tam tak úplně nejsem. Hádám, že pán s krosnou, co u tohohle velkolepýho bodu začínal svůj pochod po Stezce Českem, měl docela zábavnej začátek, soudě podle jeho vědoucího a náramně pobavenýho výrazu.
Ten večer si po třiceti kilometrech vybírám nocování u bývalé strážní věže ze 70. let na kopci, která kromě krásného výhledu na otevřenou krajinu kolem nabízí taky výhledy na blízké hučící větráky. Miluju větráky. A vždycky jsem si přála u nějakýho přespat. Připravuju si teda nocleh, rozbaluju plachtu v příjemném ďolíku v trávě, kochám se přicházejícím večerem a poslouchám v dálce bučící krávy. Ještě že je to tady oplocený, aby mě nezašláply, hehe, říkám si. Škoda, že jsem si nevšimla, že oplocený je to právě proto, že je to jejich ohrada. Jakmile totiž ulehám s blaženým povzdechnutím, celý stádo se rozhodne se jít napást vedle mě. Krávy mám ráda z dálky. Když mám ale kopyta celýho stáda skoro na spacáku, nespatřuju v tom žádnou velkou výhru. A jakmile zahlídnu nerudně zahlížející krávu s obrovskýma rohama, vyhodnocuju situaci jako nepříznivou, pakuju svých pět švestek a skrz mohutný nálety chroustů (který zcela upřímně nemusim stejně jako berušky) se přemisťuju blíž ke kupě balíků se senem kousek od nejbližšího větráku. Aspoň se o ty balíky můžu opřít, říkám si nadšeně a s blaženým povzdechem č. 2 si sedám se čtečkou a toustem k večeři. O pár minut později si omylem posvítím vedle sebe na plachtu a zjišťuju, že se to vedle mě hemží asi padesáti škvorama. Googlím, jestli mi může škvor vlézt do ucha, a jakmile mě článek od entomologů uklidní, že proštípnutí bubínku škvorem je mýtus, jsem o poznání klidnější. Stejně se ale posouvám od balíků dál. I když do uší záměrně nelezou, do spacáku by mohli a já se o spacák nikdy nedělím.
Ráno se budím s nenakousnutýma bubínkama a s pocitem, že teda celý to český dobrodrůžo konečně pořádně začíná. Cíl nastavuju do lomu u Konstantinových lázní. On vůbec celej tenhle výlet od začátku do konce je takovej rybníkovej zájezd, protože je každej den minimálně 30 stupňů a já jsem pokaždý úplně vypečená.
Celý druhý den probíhá poklidně, ve Františkových lázních se zastavuju na kafe se zmrzlinou a v Mariánkách pak na těstoviny se špenátem, po kterých jsem tak tuhá, že bych nejradši spala až do večera. Taky kupuju plynovou kartuši, o který ještě netuším, že jí použiju všehovšudy dvakrát. Do Konstantinek dorážím kolem osmé úplně vyřízená. Vedro a 95 kilásků s víc než kilometrovým převýšením udělá svoje, obzvlášť když vaše kolo vypadá a váží jako náklaďák. Chladivá čistá voda v lomu ale zachraňuje situaci a já jsem druhý den zase ready a plná elánu vyrazit.
Vyjíždím docela brzo, asi o půl osmé, protože mě ten den čeká úkol, kvůli kterému tahle trasa vede přes Plzeň. Musím se na ZČU zapsat ke studiu. Naštěstí se zdá, že až do Plzně to bude hezky z kopce, takže bych měla mít slušnou rezervu i na to, abych se dala do kupy u vodní nádrže České údolí. Přecejenom bych tam ráda nepřišla úplně smradlavá, žejo. První dojem dvakrát neuděláš, jak se říká.
Co čert nechtěl, v Plzni u hlavní silnice píchnu kolo. Houstone, to by mohl být problém, páč já kolo ještě nikdy neměnila. To ale nemůže být tak těžký, říkám si a optimisticky se držím původního plánu, ve kterém se stíhám ještě i umýt. Jak se o pár minut později ukazuje, je to lehce komplikovanější, než jsem si myslela. S odtikávajícím časem do zápisu se z toho stává slušně stresující záležitost, a ačkoliv mám svýho servisního technika celou dobu na telefonu (díky, táto), do mých odpovědí se vkrádá lehce hysterický podtón. Když totiž půl hodiny zápasíte jenom s montpákama, tak nějak se ta hodina a půl na opravu zdá ne úplně dostačující. Stejně mám ale ještě čas, uklidňuju se a s díky odmítám moc milou holčinu ve sněhově bílých šatech, která mi nabízí pomoc.
,,No, být tebou bych tu pomoc zas tak neodmítal,“ slyším tátu v telefonu. ,,Nandat to kolo zpátky neni prdel.“
O chvíli později zjišťuju další věc: zbrusu nová pumpička z Lidlu je na všechno, jenom ne na nafouknutí kola. Stejně účinně bych to mohla nafukovat mávající rukou. V tuhle chvíli už mi do zápisu zbývá asi tak 45 minut, což mimo rapidně se zvyšujícího adrenalinu v krvi znamená i definitvní smíření se se skutečností, že tam pojedu nevykoupaná. Naštěstí kolem mě ale prochází kluk z Běloruska, od kterýho už vzhledem k situaci pomoc neodmítám a úzkostlivě sleduju jeho bezúspěšný snažení s mojí novotou zářící pumpičkou. Nakonec někam volá a pak mě informuje, že přijede jeho kamarád z Ukrajiny s kompresorem, a i přes jazykovou bariéru pochopím, že pumpičku můžu vyhodit do koše. Během čekání se alespoň v křoví u silnice převlíkám do něčeho slušivějšího než do elasťáků s plínou a cyklistickýho dresu. 20 minut do zápisu je můj malej náklaďák hotovej a ready na aspoň základní přesun k fakultě. Píšu základní přesun, protože tam to zadní kolo úplně nezapadlo, a tudíž bych se s tím někam dál dost bála jet. Už takhle jsem měla dost stažený půlky. Každopádně ale nebyl čas, takže jsem se po náležitém poděkování za pomoc, jala s motlitbami na rtech stíhat zápis v centru Plzně.
K fakultě nakonec dojíždím s minutovou rezervou, zapíchnu kolo do stojanu ve vnitrobloku a tryskem běžím do posluchárny. Umazaná od řetězu, zpocená, uřícená, bez propisky, naprosto nesoustředěná a v mírnejch obavách, že mi to kolo venku někdo šlohne.
K mojí úlevě se nakonec nejenom úspěšně zapisuju ke studiu, byť si nepamatuju skoro nic, co tam bylo řečený, ale i to kolo se všema věcma mi zůstalo. Hurá sláva, to by bylo.
Zbytek dne se snažím neuhořet v těch čtyřicítkách, co v Plzni ten den panovaly, vypiju asi tak litr studený Kofoly a taky nacházím cykloservis. Prodavač vypadá, jakože moc nechápe, co to s tim naloženym kolem nacvičuju, když si neumim ani pořádně vyměnit duši, ale jinak je moc fajn a ochotnej. Dokonce si pak dělám radost a kupuju si novou pumpičku. No a pak hurá dál až do Cheznovic, kde u nedalekého Štěpánského rybníka tuším koupání a klidnou noc.
Klidná noc nakonec zas tak klidná nebyla, protože se veškerá havěť v ČR očividně rozhodla, že stráví noc se mnou. Jakmile jsem někam posvítila čelovkou, viděla jsem na všech stranách jenom utíkající nožičky. Svoje rozladění jsem si teda aspoň vybila na slimácích, kteří tolik štěstí na nožičky při evoluci neměli, a zůstali tak na milost a nemilost vydaný mýmu odcvrnkávajícímu klacíku.
Ráno číslo tři je zas jak malovaný. Po vydatné snídani u nedalekého COOPu, jsem se jala střihnout si přejezd Brd. Ne, že bych se na to vyloženě těšila. Zcela upřímně musim přiznat, že se mi to ráno spíš než cokoliv jinýho chtělo jet okamžitě domů a tam pasivně regenerovat aspoň půl roku. Každopádně nakonec tahle vrcholová etapa vůbec nebyla tak zlá, jak jsem se obávala. Brdský lesy jsou boží. Nejenom, že krásně voní, jsou nádherný a je tam prostě dobře, ale hlavně je tam stín. Spousta stínu. A ten já sakra dokázala ocenit. A nebyla jsem jediná, dva postarší dálkoví cyklisti z Německa taky vypadali, že se jim z lesa úplně nechce.
Po Brdech to sypu přes příbramskou cukrárnu dál, až k Vltavě do Kamýku, kde si vařím obrovskou porci těstovin s tuňákem, a pak pokračuju k ruinám největšího větrného mlýnu holandského typu v Evropě. Cestou se samozřejmě ztrácím a kufruju do OBROVSKÝHO krpálu. Fór šůr tam větší krpál nebyl. Ale co můžu dělat, snažim se si namluvit, že mi to vlastně neva a dokonce se snažim to brát s humorem. Asi nemusim dodávat, že ve skrytu duše soptim a nejradši bych se vykašlala nejenom na celej tenhle kravskej nápad, ale hlavně bych tam nejradši hodila do mraveniště to blbý kolo. Cestou dolů už je to samozřejmě zas dobrý a já jsem přesvědčená, že na světě není lepšího pocitu, než sedět na kole. Můj život dálkovýho cyklisty v kostce.
Ruiny mlýnu v Příčovech jsou naprosto skvělý. Mlýn byl poprvé zmíněn v kronice obce v roce 1604 a je obrovský, průměr stavby je 13 metrů a jeho zdi jsou půldruhého metru tlusté. Jde o nejmohutnější pozůstatek větrného mlýnu u nás a jedná se nejen o Český, ale taky o Evropský unikát. V roce 2002 se o něm dokonce diskutovalo na stránkách odborného časopisu celosvětové mlynářské organizace, což se mi líbilo hned ze dvou důvodů. Jednak proto, že máme u nás takovej klenot, že o tom diskutují odborníci z celého světa, a jednak proto, že existuje něco jako celosvětová mlynářská organizace. To mi totiž přijde naprosto geniální. Třista metrů od mlýnu je i rybník, který je v mapách.cz vedený jako vhodný na koupání a který na svém rybníkovém zájezdu víc než oceňuju. Nevim teda, kdy naposled byl dobrej na koupání, ale v červenci už to spíš nebylo, pokud teda pak neradi chodíte s ekzémem kvůli sinicím. Ale co, nebyl čas hrát si na hrdiny, a tak snáším nejenom sinice ale taky houfy komárů, který tohle bláto s vodou mohutně okupujou.
Ráno za mnou doráží tatiáš, který byl nedaleko na služebce a který mi bagetou a odvezením pár mých přebytečných věcí (jakože proč jsem s sebou táhla teplý šusťáky, netušim) dodal energii do zatím nejdelší etapy. Čekalo mě 116km s 1600m převýšení na babiččinu chalupu na Vysočině, kde jsem si potřebovala nabít všechny svoje elektronický hejblátka.
Hlavně dneska musim zastavovat často a hodně jíst, ať nejsem vyfluslá, říkám si, když nasedám na kolo.
Nebudu zastavovat v žádnym případě tak brzo, nejsem sračka, říkám si o hodinu později, když zarputile dupu do jednoho z mnoha krpálů.
Ve 13:00 zastavuju, nebo spíš padám z kola, totálně vyřízená. Jak jsem pochopila, kouzlo sbírání výškových metrů na Vysočině není vyjet nějakou velkou horu a zábavně si jí sjet dolů. Ne. Kouzlo Vysočiny je milionkrát vydupat krátkej prudkej krpál a milionkrát tyhle krpály sfrčet dolů. A takhle furt dokola, dokud z vás Vysočina nevyždíme i ten poslední zbyteček energie, kterej byste tam ještě třeba nevypotili. Na 100. kilometru, kolem sedmý hodiny večer, kdy už jedu na rezervy do asi miliontýho prvního kopce a každej záběr do pedálů přemýšlím, jestli nevyzvracím to XXL kafe s opočenskou zmrzlinou, se ozve obrovská rána. Jasně, moudří už vědí, je to moje píchnutý kolo. Zadní samozřejmě. Zase. Čouhá z něj asi 3 cm velkej tlustej rezavej hřeb, kterej se jen tak mimochodem, válel na silnici. Tahle nucená zastávka má pár výhod. Za prvé, mám záminku na chvíli slézt z kola a ani si nemusim nadávat do salátu. Za druhé, můžu vyměnit kolo, na což se paradoxně docela těšim. Přece jenom neučila jsem se to v Plzni na silnici jen tak pro nic za nic. Duši se mi opravdu daří vyměnit relativně rychle, ale nasadit kolo zpátky je zase trochu problém. Naštěstí se v téhle vesnici nachází tenisový kurt i se švarnými mládenci, kteří na moje prosby ochotně reagují a jdou mi pomoct. Kdybych tak strašně nesmrděla, dám na sebe snad i kontakt, ale i když se snažím nechat mezi námi co nejvíc čerstvého vzduchu, mám důvodný podezření, že by ten kontakt odmítli. Nabízim teda aspoň sušenku a od jakéhokoliv dalšího sbližování upouštím.
Jakmile zase vyrážím na cestu, už se stmívá a mě čeká ještě patnáct kilometrů do chalupy. Tma není problém. Teda, když máte nějakou navigaci nebo máte aspoň vzdálený tušení, kam jet. Já neměla ani tušení ani navigaci, protože se mi vybily všechny elektronický přístroje, který jsem měla. Takže já a můj orientační smysl, což v praxi znamená jenom já, páč já žádnej orientační smysl nevlastním, jsme se vydali na nejistou a možná i dost dlouhou pouť skrz pole, lesy a sady.
Hodně lidí se vždycky diví, že jedu na horákovi. To fakt nejedeš na silničce? Ptají se. To musí být těžký, jet to na horákovi. No, jet to na silničce, pravděpodobně jsem ještě na Vysočině, protože jsem si střihla pár trailů ve tmě po poli, kde bych se silničkou rozhodně nepochodila. Nakonec jsem se ale po hodině a půl šťastně objevila na chalupě, kde mě přivítal bratránek s asi nejlepšíma stejkama, který jsem kdy jedla.
Druhý den zjišťuju, že to hlavní, proč jsem se potřebovala dostat do chalupy, tedy nabít si veškerou elektroniku, nevyšlo. Čert ví proč, ale nenabilo se mi přes noc vůbec nic. Rozhoduju se tedy pro rest day, který po 50 km zakončuju v tatiášem domluveném povoďáckém ubytování ve Žďáru nad Sázavou. Tady mám v plánu nejen dobít baterky sobě i powerbance, ale taky si udělat radost, a koupit si pěkný nový plášť. Ukazuje se totiž, že tloušťka onoho rezavého hřebu dosahovala takových rozměrů, až mi z probodnutého pláště leze kevlar.
Ráno vyrážím poměrně refreshnutá a natěšená, co mi dalších 113 km s 1500 m nahoru zase přinese za parádu. Poučená z minulý stovky jsem měla hlavně jednu jedinou povinnost/radost, který jsem tentokrát hodlala dostát stůj co stůj, a to jíst hooodně zmrzliny, pít hooodně kafe a zastavit se na hooodně Kofoly.
Mimo toho obžerství, co jsem ten den předvadla, jsem měla taky pár moc fajn setkání. První bylo v Bystřici nad Pernštejnem, kde jsem se potkala rovnou se třema generacema hrozně fajn chlápků. Pokecali jsme a skoro jsem dostala i pozvání na oběd, ale manželky by prý asi úplně nejásaly. Škoda, zrovna měli řízky. Další setkání přišlo až v cílový destinaci, u vodní nádrže Plumlov. Jestli něco vážně nemám ráda, pak je to spát někde, kde vim, že jsou lidi. Bohužel, u Plumlova zrovna byly hned dva festivaly, takže o davy lidí a všudypřítomný opilecký hlaholení nebyla nouze. Místo na nocleh jsem teda hledala asi hodinu, protože ani jedna schovaná pláž u vody se mi nezdála dost schovaná. Když už jsem se smířila s hlukem, lidma i místem, vkročil na mojí pečlivě vybranou pláž mírně nerudnej rybář postaršího věku.
Nenech se rušit, já tu budu jenom asi čtyři hodiny, utrousí a začíná si vedle mých brašen vybalovat svoje rybářský náčiní. No super, říkám si, a s odůvodněním, že mu nechci plašit ryby, se hodlám zase zapakovat a najít si jiný místečko. Nakonec jsme ale vedli báječnou konverzaci o všem možném. O tom, že pravidelně cestuje za dcerama do Ameriky a Ekvádoru, o tom, že se v Česku máme strašně hezky, o tom, proč jsou Češi věčně nespokojený a taky o hodnotách a o životě. Tuhle debatu nakonec utnul škubající se rybářský prut.
,,Myslim, že jste něco chytil,“ říkám nejistě.
,,Jo?“ opáčí rybář nedůvěřivě a jde si pruty zkontrolovat. ,,To asi nic…“ zahuhlá zklamaně a pak mi krátce vysvětluje, proč to byl planý poplach a doplní pár zajímavostí o chytání ryb. V tom ho ale přeruší další zaškubání a teď už není pochyb o tom, že je to ryba! Chvíli s prutem zápasí, jako kdyby v Plumlově žila Lochneska, a po pár minutách vytahuje… rybu. Já, jako někdo, kdo se vyhýbá i vánočním stánkům s kaprama obloukem, absolutně nemám šajna, co tak může v Plumlově plavat, a tak se blbě neptám a čekám, až se rybář pochlubí, co vlastně chytil.
,,To je cejn!“ huláká nadšeně a cpe velkou rybu do síťky. ,,No doprdele to je kousek. Slečno, vy jste mi přinesla štěstí!“
,,To mám radost,“ zubim se trochu strnule, páč jsem si moc dobře vědoma toho, že mrskající se cejn na zemi nedaleko od jeho sbírky nožů a návnad, má asi jinej názor.
,,Kolik myslíte, že tak bude mít,“ ptá se a k mojí smůle očividně očekává odpověď. Těžko by našel člověka, kterej má horší odhad než já.
,,No já nevim… eee tak třeba 30 centimetrů?“ plácnu a říkám si, že by to mohl být docela přesnej odhad.
,,Hahaha… 47! Má 47!!“ zachechtá se a uklízí do brašny metr. ,,Tak, teď ho praštíme, ať to má za sebou…“ mumlá si už spíš sám pro sebe a já dělám čelem vzad, protože jakožto člověk, co nedokáže zabít ani vosu, pochybuju, že zvládnu zabití půl metrovýho cejna.
O pár minut později ještě jednou gratuluju rybáři k úlovku a jdu si najít jiný místo na spaní. To nacházím záhy, když vyrvu kolo do strmý stráně v lese, a ulehám vedle něj. O pět minut později je mi naprosto jasný, že tady se nevyspim ani náhodou, protože jakmile by se mi nějakym zázrakem podařilo usnout, skutálím se dolů na cestu. Přesouvám se tedy na malou pláž k vodě. Není to sice tak schovaný místo, jak bych si přála, ale jsem po celym dni tak vyřízená, že na to prdím a ukládám se ke spánku.
Ráno je klasika. Nemůžu moc jíst, protože jsem celej výlet tak vypečená, že jsem ztratila veškerou chuť, a tak do sebe aspoň cpu natlučenou blumu a zapíjim to trochou vody. Mojí největší motivací každý ráno je najít co nejdřív nějakou kavárnu a dát si kafe. To nakonec nacházím v Prostějově na náměstí, kde si užívám přesně to, co na těchhle výletech tak miluju. Sedím na náměstí s vědomím, že kdyby se mi chtělo, můžu tu být klidně i několik hodin, užívám si klid zalitý ranním sluníčkem a pozoruju těch pár lidí, kteří na náměstí jsou. Většinou to jsou důchodci, kteří si přišli na lavičku přečíst noviny nebo se projít. Sedím tam a užívám si přesně tohle, protože tohle na cestách miluju úplně nejvíc. Ne otlačenej zadek, ne ujetou stovku na hodinkách ani to, že mi věčně padaj mouchy za výstřih. Miluju přesně tenhle klid, když si sednu s ledovym kafem se zmrzlinou, zapnu si čtečku s oblíbenou knížkou a nebo prostě jenom tak pozoruju klidnej život na náměstí. Pro takový chvilky bych mohla být na cestě pořád.
Prvních 70 km je za odměnu. Svištím po úplný rovince a ve finále to můžu klidně nazvat aktivním odpočinkem, kdyby mě nevysávalo to šílený vedro. V Hranicích si dávám gigantickou místu Pho v restauraci na náměstí, obdivuju místní kostel, pokecám s chlápkem, co taky rád jezdí na kole a chystám se na začátek Beskyd, tedy na pořádnou vertikální nálož. Dalších 40 kiláků už zas tak odpočinkových není, ale nakonec se šťastně dostávám do cíle dnešního dne: k vodní nádrži Větřkovice.
Tady si zase hodinu vybírám místo na spaní, protože na maličkých plážičkách lemujících celou přehradu je spousta lidí a vypadá to, že tu budou i přespávat. Nadšená z toho nejsem, ale vzhledem k tomu, že moje sedací partie vykazují velkou únavu materiálu, házím bezpečnost za hlavu, a víc než na cokoliv jinýho se těším na koupání a večerní hygienu. Bohužel, Větřkovice nejsou zas tak velké, tudíž rybáři na pláži naproti přes vodu nejspíš dohlídnou až ke mně. Když si vzpomenu, že nemám plavky, a že moje ,,osuška“ je přesně stejně velká jako papír A5, cítím se lehce v rozpacích. No, co se dá dělat, říkám si. Prostě se za rákosim svlíknu, vběhnu, ponořim se, vyběhnu, za rákosim se osušim a hotovo dvacet. Nikdo ze mě neuvidí ani bradavku. Ještě obhlížím terén a všímám si, že je ve vodě trocha bláta. Rozhoduju se teda, že tam docupitám v pantoflích a že se s nima budu i koupat. Nesnášim bahno ve vodě, už odmalička. První část plánu jde dobře, odhazuju oblečení a snažim se rychle vplížit do vody tak, aby mě rybáři naproti nezahlídli. Daří se mi to celkem dobře, dokud nešlápnu do tý ,,trochy bláta“. V tu chvíli moje nohy okamžitě pohltí mazlavý těžký a smrdutý bahno, a to s takovou vervou, že moje cudnost jde úplně stranou a já se jenom nahota nenahota snažím vyhrabat rukama pantofle, který pod vrstvou bahna už nemůžu najít. Jakmile ty blátivý koule nacházím, vyhazuju je na břeh a se smrtelnym úsilím se mi daří vyprostit i nohy. Pak si probojovávám cestu dál do vody. Stojí mě nemálo síly nejenom vyndat nohu a vůbec jí zvednout, ale taky nepanikařit. Rovněž se ukazuje, že břehy jsou hodně pozvolný, takže když už mám za sebou asi padesát metrů a pořád mám vodu po kolena, kašlu na veškerou nechutnost svého počínání a pokračuju dál po čtyřech. Nejsem si totiž jistá, jestli bych takhle nenapochodovala až k rybářům do stanu. V půlce nádrže už se naštěstí dá plavat, a ačkoliv je voda až nepříjemně teplá, vůbec se nehrnu zase ven. Na jakýkoliv cudný zakrývání je sice už stejně pozdě, protože kdo by se v uplynulých třech minutách podíval mým směrem, víc už by stejně nevykoukal, ale spíš mě děsí, že se pak budu muset nějak zbavit toho bahna, co na mě bude všude nalepený. Nakonec se ale nějak dostávám zpátky, umývám to nejhorší ve vířícím bahně u břehu a nad zbytkem bláta jenom mávnu rukou. Holt riziko podnikání. To opadá.
Po posilujícím spánku se probouzím do dalšího slunečnýho rána. Tentokrát to je ale trochu jiný ráno, protože mě čeká poslední den jízdy, a já nemůžu přestat myslet na to, že bych nejradši nezastavovala. Teda až potom, co bych si dala pár dní úplnýho odpočinku.
Výškový profil trasy byl ten den poměrně milosrdnej, dokud jsem neměla přejíždět Beskydy. Už jsem ale jako ostřílený sběratel výškových metrů věděla jak na to, a tak jsem si dala ve stánku ve vesnici Pražmo asi nejlepší kafe se zmrzlinou na světě. Když jsem byla dostatečně vyodpočívaná a nacpaná cukrem a kofeinem, vyrazila jsem na cestu, která během 15 km slibovala 800 m nahoru. Nakonec to ale bylo zase parádní. Stín, trocha bolesti, žádný auta… prostě nádhera. Nahoře, když jsem na chvilku sesedla a letmo kontrolovala mapu na křižovatce tří cest, jsem pak potkala starší paní na elektrokole, kolem níž vířila aura člověka, který se s ničím nemaže.
,,Tak, už jste si odpočinula, tak jedem!“ zakončuje svůj dvaceti minutový monolog o tom, proč má ráda Beskydy, o vnukovi studujícím v Německu a o tom, jak je zase hrozný horko. Musim se smát. Dílem proto, že mě tyhle typy lidí vážně baví a dílem proto, že jsem úplně cítila tu úlevu, že mám tak báječný a miloučký babičky, před kterýma nemám potřebu salutovat.
Když se vyhoupnu na první hřeben v Beskydech, který musím přejet, mám hroznou radost. Úplně jsem zapomněla, jak jsou Beskydy překrásný! Když pak dorážím pod hřeben číslo dva, už zas tak nejásám. Ukazuje se totiž, že cyklotrasa je v mapách.cz sice značená, ale očividně není úplně zamýšlená pro kola s dvaceti kilovym nákladem na zadním kole. Teda upřímně si neumim představit, jak tohle někdo někdy vyjel i na normálním kole, protože během 400 m po kamenitý rozbitý cestě mi výškový profil sliboval nastoupanou stovku. Není zbytí, musím tlačit. A to jde po prudkym kamenitym svahu v cyklistických tretrách a s brašnama na zadním kole hodně ztěžka. V životě jsem tak nenaposilovala lýtka i předloktí a nezapracovala na skolióze, jako během těch horkejch chvil, kdy v křeči držím brzdy, abychom se já i náklaďák nepodívali oba zase dolů.
V potu tváře se ale nakonec na druhý hřeben po hodině dohrabu, nasednu na svůj kamion a se vší parádou a s výhledem na kopce v dálce se s grácií vymlasknu do maliní. Jau. No co, už jsem si říkala, že by bylo trapný, kdybych to nepoložila aspoň jednou.
Na hřebeni se stavuju na snovej oběd: česnečku, Kofolu a zmrzlinu. V kombinaci s krásnym výhledem na Beskydy je to jedna z nejhezčích zastávek celýho cyklovýletu. A to i když mě pak čeká brutální sjezd, kterej je asi tak stejně pohodlnej, jako poslední kopec nahoru. V první čtvrtině sjezdu, zrovna když zapřená za paty a s křečovitě stisknutýma brzdama kodrcám kolo po šutrech dolů, potkávám dálkovýho cyklistu. Z toho mám vždycky radost, protože aniž byste cokoliv říkali, víte, že jste na stejný vlně a máte stejný strasti i radosti.
Dole pod Beskydama jsem byla za hodinku a zbývajících pár kilometrů přes Jablunkov a Bukovec (nejvýchodnější obec republiky) jsem profrčela se syndromem blízkýho konce. To v praxi znamenalo, že jsem těch debilních 5 km nakonec málem nedojela, protože to nebylo nic jinýho než krystalický utrpení.
Nejvýchodnější bod republiky je v podstatě stejně zajímavej jako jeho bratříček na západě Česka, a s informační tabulí, dvěma turistickými přístřešky a hraničním kamenem, kolem kterého protéká čisťoučký potůček, je to skoro jako bych byla zase zpátky na začátku cesty. Mimo potůčku má ovšem jeden velkej bonus, a to nedalekou louku, kde se tradičně pořádá velký závod v ručním kosení. Přebory v kosení si okamžitě píšu na svůj bucket list.
Svůj výlet tedy zakončuju naprosto spokojená: umytá v hraničním potůčku, šťastná z dokončený a dlouho vysněný cesty, s oblíbenou knížkou ve spacáku a s kombinací čokoládovýho mlíka a rohlíku s Babybellem k večeři. Kéž bych tak mohla pokračovat dál! Ačkoliv, abych byla upřímná, těch 752 km a přes 9 300 nastoupaných metrů za necelých 9 dní bych klidně mohla před pokračováním i trochu vyodpočívat.
Druhý den se pak přesouvám do Ostravy, kde mě se strejdou, tetou a bratránkem čeká třídenní prohlídka všech ostravských industriálních krás. A že jich tam je! Domů jsem tak odjížděla nejen vybitá sportem, příjemně zrekreovaná a naprosto nadšená z toho, jak je to tady v Česku báječný, ale taky nabitá vědomostmi o železných pecích a dolech, který nutně potřebuju ještě několikrát vidět.
Přidat komentář