Průsmyk Nufenenpass a útěk do slunné Itálie
Švýcarsko-italský výlet 2
Se zatajeným dechem vyčkávám, zda uslyším dopadající kapky na stan. Ne. Nic. Neslyším žádný nepříjemný zvuk. S nadějí se vyškrábu ze stanu. Všichni ostatní jsou již vzhůru. Předpověď je ale stejně nemilá. „No, já být vámi, šel bych do Itálie, tam je nejlepší předpověď ze všech těch míst tady,“ oznamuje nám Radim, který místní hory zná jako svoje boty. S Terkou se na sebe jen usmějeme: „Takže další výlet do Švýcarska, který se nezdařil,“ už jen odevzdaně doplní Terka, když začínáme balit mokré stany.
Přijíždíme do průsmyku Nufenenpass (2.478 m n. m.), kde se loučíme s kluky. Okolo nás jsou zamrzlé kaluže vody, padá sníh a výhledy kvůli mrakům a mlze nulové. „Jsme vůbec ještě v horách?“ Ano, je tu zima. Nasazujeme tedy čepice, rukavice a jdeme si koupit podrobnější mapu než mou s měřítkem 1:120 000.
„Tak tohle si musím natočit.“ říkám si, když vidím poletující sníh všude okolo. „Vždyť je teprve srpen,“ dodám a vytahuji fotoaparát. Beze spěchu se vydáváme okolo přehrady Griessee (2.386 m n. m.), když tu se náhle úplně promění počasí. Nejdříve přestává sněžit, poté se mraky rozestoupí a náhle svítí i sluníčko. Před námi je Griesgletscher a hranice s Itálií. „Že by stačilo jen přejít hranice a vše by se změnilo?“ uvažuji nahlas, když jdu po nově vysněženém sněhovém poli k hraničnímu kameni. Jsme v Griespass, hraničním průsmyku s Itálií. Necháváme zasněžené pláně za zády a sestupujeme do zeleného prosluněného údolí okolo potoka Rio del Gries.
Cestou nás předjíždějí cyklisté na horských kolech. Absolutně nechápu, jak mohou po klikatící se stezce jet na kolech, ale oni vypadají, jako že si to opravdu užívají a s občasnými problémy si to švihají až do údolí k horské salaši.
„Koupíme tady sýr?“, přemýšlíme, zda se zastavit v místní salaši a doplnit zásoby, ale pak si to rozmyslíme a pokračujeme z údolí (2.100 m n. m.) vzhůru k Rif. Cittá di Busto (2482 m n. m.).
Svítí sluníčko, je teplo a my odhazujeme vrstvu za vrstvou. Jsme v Itálii, o tom nemůže být pochyb. Cestou potkáváme další turisty, kteří nás s úsměvem na tváři zdraví: „Buongiorno“. Úsměv od ucha k uchu nás neopouští i přesto, že jsme již dost unaveny po náročném dni. Konečně jsme u chaty. Krátký odpočinek a řešíme, kam jít spát. „Jsme skoro 2500 metrů nad mořem. I tady bude v noci pěkná zima, výš už bych určitě nechodila,“ přemýšlím, kam složit hlavu. Nakonec si stavíme stan kousek za chatou s výhledem na jedné straně do údolí, na straně druhé na hory okolo.
Jdu nabrat vodu do všech nádob a vaků, co máme, abychom mohly ráno rovnou vařit ze spacáku a nemusely se někam štrachat. Pomalu se zabydlujeme, začínáme vařit večeři. Slunce se už sklání za obzor. Začíná být čím dál tím chladněji. Večeři s teplým čajem vaříme tradičně uvnitř stanu, kde je tepleji a závětří. (I když je to z hlediska bezpečnosti velmi nezodpovědné.) Jsme nadšené. Všude okolo nás ticho, klid a obloha plná hvězd. „To je místo na spaní! Nejlepší hotel na světě,“ rozplývá se Terka a já nemohu než souhlasně přikývnout. A s nadějí očekávám, co nám přinese zítřejší den.
cestopis následující den
Přidat komentář