Konečně úžasný den okolo Robiei
Švýcarsko-italský výlet 5
„To snad není možné,“ vydechnu, když konečně rozlepím oči a spatřím sluneční paprsky odrážející se od vrchní celty. Venku svítí slunce! Rychle se hrnu ze stanu, abych se podívala, jaká je situace na obloze. Poprvé vidíme, kde jsme vlastně večer postavily stan. Jsme zhruba v 2.500 m n. m. Vlevo od nás začíná ledovec Gletscher del Basodino a všude okolo ční ostré skalnaté vrcholky hor.
S radostí vaříme snídani, čaj a pomalu se balíme. Na dnešní den měla být poměrně dobrá předpověď počasí. Že ale bude svítit slunce, v to jsme nedoufaly. Konečně máme zabaleno a můžeme vyrazit ledovcovým údolím do Robiei (1.856 m n.m.), vrchní stanice lanové dráhy, kterou v tento krásný den využívá velké množství turistů.
Po cestě údolím potkáváme jen pár nadšenců, kteří si přivstali a lidi, co obnovují značení cest. Je tu krásně. Sestupujeme okolo horské říčky dolů do údolí a užíváme si výhledy, které nám během posledních dvou dnů zůstaly skryty za bariérou mraků a mlhy. Slunce nepřestává svítit a na obloze ani mráček. Naše srdce plesají. Okolo poledního se konečně dostáváme k horní stanici lanové dráhy v Robiei, která co chvíli vyplivne další hlouček turistů. Po malé pauze pokračujeme okolo jezera Lago Bianco (2077 m n.m.) dále k jezeru Lago dei Cavagnöö (2310 m n. m.). Jezera jsou využívána jako obrovské nádrže vody. Monumentální betonové přehrady, stejně tak jako uměle vybudované silnice tak trochu ruší celkový dojem tohoto místa, a tak se moc nezdržujeme a pokračujeme tentokrát už mimo turistickou oblast směrem k průsmyku Passu Grandinagia (2698 m n. m.).
Pohodlnou asfaltku střídá úzká cestička, která se občas úplně ztrácí. Značení co chvíli střídají uměle navršené pyramidy z kamení. Cesta se klikatí, ale stále vede vzhůru. Jdeme přes sněžné pole, počínající potok i rozbahněný sráz. Konečně vidíme průsmyk. Srdce mi poskočí, když si představím nový výhled na druhou stranu. Jsem sice unavená, ale druhá vlna energie se mi rozlije po těle a já zostra vyrážím na poslední část stoupání. Průsmyk a s ním i nový pohled směrem k Nufenen pass, počátečnímu místu našeho výletu.
Dáváme malou pauzu. Potřebujeme se rozloučit s horami, které jsme právě prošly a necháváme za sebou. Slunce nám pořád svítí na cestu, ale po průsmyku se ocitáme v návětrné části hor a tak nám je trochu chladněji. Jdeme přes obrovské kamenné pole k San Giacomo (2254 m n.m.) a cestou nadáváme na značení. Nemůžeme uvěřit tomu, že jsem ve švýcarských horách, a že tu mají tak špatné značení. Co chvíli ztrácíme směr. Ještěže tu není mlha. To bychom se ztratily hned.
Dostáváme se ke stavení a kapličce San Giacomo. Je to ideální místo na postavení stanu. Rovinaté louky, výhledy na hory okolo a čistý horský potok. Po pěti dnech bez sprchy nás nenapadá nic lepšího, než si zde umýt vlasy a nakonec i celé tělo. Ne, nemohlo to počkat ještě jeden den, kdy budeme už přespávat u našeho švýcarského kamaráda v Bernu. Vaříme čaj (zaručená technika, jak se po koupeli alespoň trochu ohřát) a s odvahou se svlékáme do plavek. Pár rychlých ošplouchnutí, někdo zvládne kromě šamponu i kondicionér, a už jsme zababušené v péřovkách, funkčním prádle a spacácích. Ještě chvíli se koukáme na pomalu temnící hory okolo a pak už zase jdeme spát.
cestopis následující den
Přidat komentář