Taky patříte k těm, kteří si jako malí chtěli pořídit psa, ale rodiče vám to zakázali? V našem panelákovém bytě by bylo opravdu těžké najít místo pro nějakého německého ovčáka, ale co třeba malý kokršpaněl? Své rodiče jsme se sestrou ukecávaly tak dlouho, až nakonec povolili. Že budeme s naším novým roztomilým pejskem pravidelně chodit na procházky a starat se o něj, jsme musely podepsat vlastní krvavou tečkou na sepsanou smlouvu.
Nedaleko Volar v Jižních Čechách žije pan Pavel Kučera, který se zabývá závody psích spřežení. Nevím, jak to měl s rodiči on, jestli mu psi povolovali nebo ne, každopádně jeho vášeň začala údajně četbou knih od Jacka Londona. Přišel první pes, za chvíli druhý, třetí… A v současné době vlastní a stará se o 84 psů!!!
Na návštěvu jsme se vypravili s bandou 47 dětí. Ještě donedávna jsem si byla jistá, že neexistuje větší hluk, než který produkuje naše ubreptaná a uječená skupina. Jenže pak jsme přišli k bráně. Podle ohlušujícího štěkotu jsme poznali, že jsme na správném místě a mně došlo, že naše děti jsou vlastně zlatíčka. Před bránou nás přivítal pan Kučera: „Žádný pes vás nekousne. Milují děti. Nejdřív jim dejte ruku k čumáku, ať si vás očuchají, a pak můžete hladit. Když před vámi pes začne couvat, nechte ho být, i psi mají své blbé dny. Doufám, že jste si vzali nějaké oblečení, které můžete zničit. Většinou jsou všichni hodně špinaví.“ zakončil svůj monolog a vpustil nás dovnitř.
Psi začali rázem šílet ještě víc. „Jak tady v tom hluku dokáže někdo žít?“ pomyslela jsem si. Děti se samozřejmě hned vrhly na psy a začaly je hladit a objímat nedbajíc našich rozkazů, že si mají batůžky s jídlem dát na vyhrazené místo. Hluk dětí se spojil s hlučným štěkotem nadšených psů a přede mnou se objevila scéna blázince. Běhající děti, kteří se ptají na jména psů, další děti, kteří se zamotávají do řetězů, na kterých jsou psi uvázáni, děti zavaleny psy, kteří je na oplátku začali olizovat a skákat po nich, takže všechny děti byly hned pokryty blátem.
Pak následovaly dotazy všeho druhu, a tak jsme se dozvěděli, že každý pes musí být pojištěný, kdyby potrhal zvěř z okolí, pak taky zajímavé poznatky z etologie o tom, jak funguje psí smečka, nechyběl ani výklad o výcviku, mezilidských vztazích, které bývají občas velmi složité a samozřejmě nechybělo ani téma závodů psích spřežení. „I když to tak možná nevypadá, všichni psi jsou ve výborné závodní kondici,“ pokračoval ve své přednášce pan Kučera. „Závodit můžete třeba i jen s jedním psem. Ty největší spřežení pak čítají i 16 psů. Každý pes utáhne až 60 kg, ale záleží samozřejmě na rase. Kdyby byl sníh, mohli bychom si vyzkoušet jízdu na saních.“
Náš největší a údajně i nejtěžší závod se jezdí každoročně v lednu v Deštném v Orlických horách a jmenuje se Šediváčkův long. Letos se měl jet 18. ročník, ale protože nebyl sníh, musel se závod zrušit. Daleko náročnější jsou ovšem závody v severní Evropě, kde mají psí spřežení delší tradici.
Ovšem ty skutečně nejtěžší závody na světě jsou 1600 km dlouhé závody na Aljašce, kterých se zúčastní jen hrstka vyvolených, kteří na to mají fyzicky, psychicky a hlavně peníze. Účastníci těchto závodů jezdí v extrémních podmínkách zcela sami. Většina závodu se jede za tmy. Každý den musí mít psi 8 hodin pauzu, během které ovšem závodník akorát tak stihne psy vysušit, obout, nakrmit, pak si na půl hodinky lehnout a pak zase všechny psy připravit a jede se dál. Z padesátky účastníků většinou celý závod dojede třicet nejlepších. Při představě aljašské zimy jsem byla celkem ráda, že žiji ve Střední Evropě, kde máme i teplé léto.
Přidat komentář