TATEV
Probudili jsme se do slunečného rána. Sněhové bouře a nepříjemné počasí včerejška dnes připomínaly už jen zasněžené vrcholky okolních kopců. Zabalili jsme spacáky a karimatky a vyrazili na obhlídku kamenů. Pozdravili jsme se se svými spolunocležníky, Němci, kteří do Arménie vyrazili přes východní Evropu a Turecko svým karavanem. Nasnídali se, zapnuli náhon na 4×4 a pomalu klouzali zpátky na hlavní cestu. Ani v této zkoušce nás Niva nezklamala, a tak jsme už za chvíli ujížděli po hlavní cestě směrem na Tatev.
Nejdelší turistická lanovka na světě
Tatev je asi jediné opravdu turistické místo Arménie. Po cestě z Jerevanu potkáte hned několik billboardů propagující toto místo. Ani silniční značení není špatné, takže se prakticky nemůžete ztratit. Nedávno sem byla navíc instalována nejdelší lanovka pro turistické účely na světě (zapsaná samozřejmě v Guinessově knize rekordů). Hlavně za hezkého počasí, a pokud nejste nejšetřivější turista, doporučuji využít její služby. U stanice je samozřejmě parkoviště, kde pohodlně odstavíte své auto.
I cesta autem přes zdejší hory ke klášteru má něco do sebe. Připravte se ale na dlouhou jízdu po kamenité vymleté cestě. Auto můžete zaparkovat přímo před klášterem. Za parkovné ani za vstup do objektu kláštera se neplatí. Jen několik zdejších babiček pochopilo potenciál tohoto místa a nabízí předražené čaje ze zdejších bylin, nebo různé sladké a slané tradiční dobroty.
Náhorní Karabach
Tatev bylo naše nejjižněji navštívené místo. Odtud jsme se rozhodli vydat na východ přes město Stepanakert a dále na sever okolo severozápadního břehu jezera Sevan. To nám ale nedošlo, že naše plánovaná cesta vede přes oblast Náhorního Karabachu. Přišly hranice a my jsme ti tak nějak „naivně“ mysleli, že se nic neděje. Zblblí z Evropské unie a myšlenky, že nikam nepotřebujeme vízum, jsme zastavili ve zdejším občerstvení a dožadovali se kávy. Až místní pohraničník nás upozornil na to, že jsme v jiném státě, a že potřebujeme vízum. „A kde ho seženeme?“ „Musíte se zastavit v Stepanakertu na úřadě,“ odpověděl nám pohraničník. „Stojí to za to?“ koukali jsme se po sobě a zvažovali všechny varianty. „Kašleme na to. Bůhví, jak dlouho by to trvalo. Dáme si kávu a jedeme zpátky,“ bylo naše poslední rozhodnutí, a tak jsme se otočili, zamávali pohraničníkům a vydali se stejnou cestou zpátky k jezeru Sevan.
Jezero Sevan
Cesta vedla přes stejné průsmyky jako včerejšího dne až do města Yeghegnadzor. Tady jsme se odbočili na silnici vedoucí přímo na sever k jezeru Sevan. Protože jsme už dlouho jeli bez zastávky, rozhodli jsme se sjet z hlavní cesty a pokračovat na jeden z místních klášterů. Kvůli špatnému značení jsme nejenže klášter vůbec nenašli, ale ještě s Ladou vyjeli po horské cestičce až téměř na vrcholek zdejší hory. O množství adrenalinu, který jsem vypotila cestou nahoru i dolu, nemá smysl psát. Každopádně jsme přežili a pokračovali přes průsmyk Sulema směrem na město Martuni. Západ slunce nás zastihl opět v Geghamských horách. Do Martuni jsme tak přijeli už za tmy. Zdejší město bylo jedno z těch míst, které za tmy působí nejen nevlídně, ale i dost nebezpečně. Neosvětlená auta, cyklisté, přebíhající lidi, ohně s odpadky a obrovské díry ve vozovce… „Rychle pryč,“ byla naše jediná myšlenka, se kterou jsme se dostali až ke Kostelu Hairavank, kde jsme si za svitu měsíce postavili stan a šli spát.
Přidat komentář