Road trip po Arménii 3.

Industriální město Alaverdi

Chtě nechtě, vstávat jsme museli už v sedm. Dnes byl poslední den našeho roadtripu ale i návštěvy celé země Arménie. Do 20:00 jsme museli vrátit v Jerevanu auto a v 21:30 nám odjížděl vlak do Tbilisi. Do té doby jsme toho chtěli ještě opravdu hodně vidět. Vyrazili jsme tedy co nejdříve dál okolo jezera Sevan na sever. Naše první zastávka byla ve městě Dilijan, kde jsme údajně měli navštívit „krásné centrum“. Pokud pospícháte tak jako my, doporučuji městem jen projet. Není to tu žádná velká sláva.

Pak ale následovala cedule na Parz Linch. „Tam musíte! To je místo, kde jsme měli se Sergejem první rande. Všude jsou stromy,“ vzpomněli jsme si na chválu zdejších hor Zary a rozhodli se odbočit. Cesta přes hustý les po napůl zpevněné cestě nás dovedla až k jezeru s restaurací. Až tady nám došlo, proč jsou vlastně Arménci tak „hotoví“ z lesů. Na většině jejich státu se totiž rozkládá polopoušť, na které kvůli nedostatku srážek nevyroste ani jeden strom. Po kávičce a pauzičce jsme pokračovali dál.

Poloprázdné lázeňské město

Další zastávkou na šílené cestě na sever byl klášter Goshavank. Krásný klášter z 12.- 13. století se akorát opravoval, a tak jsme si místo spíše než nafotili pořádně „oblezli“. Začal se nám pomalu krátit čas. I přesto, že jsme si další zastávky nemohli dovolit, jednu jsme udělat museli. Za městem Ijevan se nacházelo speciální polorozpadlé lázeňské město, u kterého bylo jasně znát, že „tady dobře už bylo“. Symbolem tohoto města se pro nás už navždy stane zrezivělé zábavní kolo, které se tyčí u hlavní silnice při příjezdu do města.

Klášter Haghpat a klášter Sanahin

Pár fotek a pokračovali jsme dál. Oběd jsme si dali až v okolí města Akhtala. Naše další zastávkou byl klášter Haghpat. Klášterní komplex je umístěn ve vesnici na skále nad hlubokým industriálním údolím. Pro svou významnost a zachovalost je zapsán na seznamu UNESCO. Stejně tak je tomu i u dalšího nedalekého kláštera, který se nachází na druhém skalním výchozu – klášter Sanahin. I tady místní začínají chápat potenciál turistického ruchu a začínají návštěvníkům nabízet všemožné tradiční i netradiční arménské suvenýry.

Alaverdi

Oba kláštery jsou opravdu krásné. Co ale nejvíc uchvátilo naši pozornost, je industriální město, které se nachází v údolí u řeky. Je jím Alaverdi. Město, které tvoří polorozpadlá paneláková sídliště a obrovská fabrika na měď. Nad městem je dokonce hora s křížem, ze které se kouří, hotový Mordor. Silnice jsou jedna velká díra a z oprýskaných baráků vyhlížejí nic nedělající lidé. „Rychle pryč,“ oklepali jsme se nad scénou, kterou jsme měli před očima a nechápali, proč se na takovém místě někdo rozhodne žít.

Došel nám čas. Naše cesta teď vypadala jako zběsilý úprk přes záplatované arménské silnice směrem do Jerevanu. Projeli jsme městem Vanadzor a pokračovali na západ na město Spitak. Dle offline map to měla být nejrychlejší cesta do Jerevanu. Naše jediná zastávka, kterou jsme si cestou dovolili, byla za průsmykem Spitak, kdy se před námi objevily nové výhledy na pohoří okolo Aragacu. Do Yerevanu jsme přijeli v půl osmé. Ve zběsilé rychlosti stihli načerpat benzín a vyměnit ještě nějaké dolary, abychom měli na zaplacení umytí auta (to jsme sami už nestihli). A pak přišla poslední fáze- najít půjčovnu. Naštěstí nás orientační smysl nezklamal a tak jsme v 19:50 s bušícím srdcem zastavili u autopůjčovny. „Vše v pořádku,“ oznámila nám obsluha. Nasedli jsme tedy do taxíku a už klidnější dojeli na vlakové nádraží. Za poslední peníze jsme si nakoupili jídlo a pití na cestu a akorát stihli noční vlak, který byl naplněn dalšími turisty.

na začátek cestopisu

cestopis předcházející