Praní prádla v Indii
Najímáme „našeho„ rikšáka v ulici a vyrážíme se Zuzkou, Krystýnkou a Gabčou k řece Jamuně. žene nás zvědavost, co se děje pod mosty v Ágře, kde jsme zahlédly nejen krásné barevné látky. Trochu nám nefunguje navigace, a tak mineme tu správnou odbočku, nevadí.
Parkujeme někde u silnice, kde na nás řidič počká. Vydáváme se kolem splácaných obydlí až k řece. Jsme mezi mosty Ambedkar /velmi frekventovaný most z roku 2008, který používají i turisté k cestě na Tádž Mahal a který je prý v havarijním stavu/ a mostem Strachey, který byl postavený v roce 1908, východoněmeckými železnicemi. Most postavený za pomocí vápna a cihel a železobetonu, má 60 oblouků, je dlouhý téměř 1 km, pod oblouky je množství pronajatých obchůdků.
U řeky Jamuny
U řeky je opravdu živo, na jedné straně se pasou stáda vodních buvolů, za potravu jim slouží trochu zeleně a spousty odpadků, před námi a na druhé straně řeky Jamuny pak shluky lidí, kteří dělají mravenčí práci, pradláci – dhobi walla..
Dhobi Walla
Tisíciletá tradice praní oděvů a prádla nejen v Indii, ale také v Bangladéši a Pákistánu. Ti, co perou a starají se o vyzvedávání, rozdělování prádla, praní a doručování prádla zákazníkům, dělají svojí práci velice organizovaně. Každá ulice, dům, čtvrť má své pradláky, kteří vyzvedávají špinavé povlečení. K řece pak přivezou rikšou prádlo zabalené v obrovských prostěradlech. Prádlo potom další označí miniaturními značkami /nesmyvatelný černý inkoust/, rozdělí podle barev a špíny, vyperou a vyžehlí. Jejich systém je tak propracovaný, že je těžké uvěřit, že se prádlo dostane opět ke svému majiteli.
Nedotknutelní
Na břehu je vidět velké kotle, kam míří velmi špinavé prádlo a používá se roztok sody, méně špinavé se pere ve vaně s pracím práškem. Některé prádlo pak putuje k řece, kde jej pradláci mlátí o kameny ve vodě. Na břehu pak visí dlouhé šňůry s vypraným prádlem. Prádlo se pak vyžehlí a složí do úhledných komínků a zabalí se do novin, pak se předá majiteli.
V Indii je pradláctví dědičné kastovní povolání, patří do zvláštní skupiny, která vznikla v hinduistické společnosti před 1500 lety. Tato skupina byla vytvořena proto, aby se její členové starali jen o čistotu. To znamená, že tato skupina – nedotknutelní (dalit, achuta), vykonává všechny nečisté práce: praní prádla, svážení mrtvol i úklid odpadků, tzv: špinavé práce.
Rituál u řeky Jamuny
Od praní prádla se dostáváme pohledy zase k řece Jamuně, kde právě probíhá další rituál. Právě narozené dítě, kterému žiletkou holí hlavičku a poté vlasy pouští po vodě.
Gabča to popisuje asi tak: “uslyšela jsem pláč novorozeňátka, tak jsem utíkala bahnem se podívat, co se stalo. Úplně tupou žiletkou mu vyholovali celou hlavičku…úplně mi pukalo srdce nad tím žalostným pláčem. Myslela jsem, že řeší zavšivení, i když mi bylo divné, kde by vši tak rychle chytlo, když se právě narodilo tady u řeky. Dělali mu rituál a vlasy pak poslali po řece.
Vypadá to drasticky a zároveň tak nějak nadpozemsky. Nejlepší čas vypadnout. Řeka možná odnáší špínu a odpadky, ne však myšlenky na tyto chvíle a na řeku Jamunu.
Řeka Jamuna /anglicky Yamuna, hindsky यमुना , urdsky ریائے جمنا) pramení na jižních svazích hřbetu Zaskar v Centrálníích Himalájích. Je to nejdelší a nejvodnatější přítok řeky Gangy . Je 1 384 km dlouhá. Povodí má rozlohu 351 000 km2. Protéká v indických státech Uttarákhand a Uttapradéš.
Tadž Mahal odtud, tady od řeky, nevypadá tak vznešeně, i houkající vlak jedoucí po mostě, jeho majestátnost skryje.
Vlakem do Jaipuru
Vedro začíná být nesnesitelné a tak prosíme o zastávku v jedné z kaváren. Jsme pod vysokým stromem, který se podobá naší lípě. Je to muslimský hotel, máme chuť na studené pivo, tak nejlépe uhasit žízeň. Pivo nám seženou, ale musíme jej pít z hrnků na kávu.
Je 13.50 jsme na nádraží v Ágře. Vlak do Jaipuru jede z nástupiště D4, vagón 1. Máme místenku do klimatizovaného vagónu. Uvnitř je jak v mrazáku. Když do vagónu vstoupí chlapec s voňavými plněnými indickými plackami, neodoláme! I když zabalené v novinovém papíře, jsou pálivé a výtečné! Cesta uteče dost rychle. Jaipur.
Přidat komentář