Výlet do pohoří Cairngom
Bláznivý výlet do pohoří Cairngorm. Název Caingorm pochází z geltského An Carm Gorm, což ve volném překladu znamená něco jako „modrý kopec“. Proč se tak místní hory jmenují, nevím. Já osobně bych jim dala přezdívku „mlžné“ nebo „deštivé“ – ráno jsem se probudila do slejváku. „No jo, to se dalo ve Skotsku čekat.“ pomyslela jsem si při balení ještě suchého spacáku.
Nemělo smysl čekat na změnu počasí, a tak jsem vyrazila rychlou chůzí údolím Glen Derry směrem k dalšímu nocležišti, chatě Corrour Bothy. Mlha, déšť, siluety starých borovic, které se se snižující se výškou semkly v borové a březové pralesy. Zhruba tak by se dala načrtnout atmosféra tohoto tichého, lidmi opuštěného místa.
Za necelé 2 hodiny jsem dosprintovala k Derry Lodge- další chatě na cestě, kde jsem ale přespávat ještě nechtěla. A co to vidí oči mé- první lidi a navíc nějak povědomí. „Ahoj, vy musíte být z České republiky!“ vyhrkla jsem na dva překvapené kluky. „No…jo… to je to tak poznat?“ „Ne, jen si vás pamatuju z letiště. Letěli jste ve čtvrtek z Prahy, ne?“ Po čtvrthodině přátelského povídání o jejich a mých cestovatelských plánech jsme se rozdělili. Já šla dál svou cestou na západ, oni pokračovali vzhůru na Ben Macdui – nejvyšší vrchol místních hor a druhý nejvyšší vrchol Velké Británie.
Cesta údolím mi utíkala rychleji, než se zdálo. Podle mapy bych v jednu hodinu odpoledne měla být v chatě. „Trochu nuda“, řekla jsem si a odbočila z cesty na jeden z místních vrcholů, na který vedla vyšlapaná stezka, která ovšem nebyla značená v mapě.
Udělala jsem dobře. Překrásné výhledy do několika údolí, na vrcholky okolo (přestalo pršet a mlha se začala postupně zvedat), na cestu, kterou jsem se měla vydat a nakonec i na chatu, o které jsem věděla, že v ní dnes večer moje putování ještě neskončí, mě odměnily za vypocené krůpěje potu. Přede mnou se navíc tyčil místní mohykán – Ben Macdui. Jít-nejít, jít-nejít, šrotovalo mi hlavou pořád dokola a pořád dokola jsem kontrolovala mapu a promýšlela, kde vlastně budu dnes spát. Nakonec převážila zodpovědnost. Sama v horách, bez signálu, bez turistů okolo… raději neriskovat, řekla jsem si a zamířila kolmo do údolí, kterým vedla značená cesta.
Sestup byl sám o sobě velmi nebezpečným nápadem. V místních keřících, mezi kterými byly buď díry, nebo obrovské kameny jsem si velmi lehce mohla zvrtnout kotník nebo způsobit i větší zranění. Nakonec jsem úspěšně doklopýtala až na cestu a vyrazila směrem k Aviemore. Stará cesta, kterou se kdysi dávno skrz hory vydávali obchodníci a lovci, vede údolím Lairig Ghru skrz několik suťových polí, okolo křišťálově čistého potoka a nakonec skrz borovicový prales až do města.
V plánu bylo jít tak dlouho, dokud mi budou stačit síly. To jsem ovšem ještě netušila, že síly mi budou stačit až do místní turistické základny- městečka Aviemore, kam jsem došla okolo osmé večer. No jo, co naděláte, během léta jsou ve Skotsku dny opravdu dlouhé. Sice už je dávno večer, ale venku je pořád světlo, jako kdyby bylo časné odpoledne. Proto jsem si říkala, že nemá ještě smysl někde zakotvit na noc. U jednoho z aviemorských jezer jsem si postavila stan a už zcela vyčerpaná začala počítat ušlé kilometry. Když jsem se dostala k číslu 40, přestala jsem raději počítat. A navíc jsem si uvědomila, že jsem vlastně za dnešní den ušla trasu plánovaných 3 dní… „Ach jo, co budu dělat zítra?“ blesklo mi hlavou. Ještě, že jsou ve Skotsku tak populární dálkové trasy 🙂 . „Tady se mi bude líbit!“
následující část cestopisu Skotsko
předcházející část cestopisu Skotsko
Přidat komentář