Loch Lomond, Glen Coe, Fort William, Eilean Donan
Když jsme se ráno vystěhovali z penzionu, zašli jsme se podívat na Loch Lomond, což byla krátká cca pětiminutová procházka, neboť právě Balloch je vstupním centrem k jezeru, které je největším na britské pevnině. Bylo nádherné slunečné ráno a pohled na jezero nás tak všechny nadchnul, proto jsme zastavili ještě v malebném městečku Luss a poslední zastávka u břehu Loch Lomond byla v městečku Tarbet.
Od Loch Lomond jsme se již vydali do údolí Glen Coe. Jde o skotské nejslavnější údolí – v roce 1692 zde byli místní MacDonaldové povražděni Campbellovými vojáky (tzv. masakr v Glen Coe). Počasí nám přálo, takže jsme každou chvíli stavěli, kochali se a fotili – potvrdili jsme si, že tahle skoro ještě zimní krajina má své kouzlo, protože vrcholky okolních hor byly pokryté sněhem, ale v údolí již bylo jaro.
Protože jsme den předtím měli trochu potíže s hledáním ubytování, zamluvili jsme si ho tentokrát již předem přes internet, takže jsme jeli na jisto do Onichu do Inchree Chalets and Rooms. Když jsme dorazili, ještě tam nebyl nikdo, kdo by nás ubytoval, proto jsme pokračovali dál do Fort William, kde jsme měli v plánu nakoupit na další den jídlo na snídani, která tentokrát nebyla v ceně (ubytování pro 5 osob za 72£). Fort William leží u jezera Loch Linnhe a je považován za základnu pro výstup na horu Ben Nevis (1344m), která je nejvyšším vrcholem Británie. My jsme snahu o výstup předem vzdali – přeci jen jsme nebyli vybaveni na zimní výstup.
Po nákupech, pozdním rychlo-obědu a zjištění, že času je pořád dost, jsme vyrazili cestou do Maillagu ke Glenfinnanskému monumentu, což je vysoký sloup, na jehož vrcholu stojí skotský horal v kiltu, byl postaven v roce 1815. Naproti monumentu je další lákadlo této lokality – Glenfinnanský viadukt z roku 1901 mající 21 oblouků a proslavený filmem Harry Potter a tajemná komnata.
Z Glenfinnanu jsme se přes Fort William vrátili do Oniche s krátkou zastávkou na focení západu slunce u přístaviště na břehu jezera. V místní hospodě jsme se najedli a pak hráli v jídelně karty a kostky, přičemž tento večer padly veškeré zásoby Jamesona.
Původní plány, že vstaneme před svítáním a vrátíme se na focení východu slunce do Glen Coe vzaly za své, protože v noci lilo a byla mlha. Zůstali jsme tedy v postelích do obvyklých sedmi, kdy už se naštěstí počasí znova zlepšilo. Po snídani jsme jeli do údolí Glen Nevis, kterézačíná poblíž severního konce města Fort William a stáčí se kolem jižních svahů hory Ben Nevis. Cesta sama o sobě byla zážitek, protože byla plná zatáček a hupů. Šlo o jednosměrku, takže jsme na jejím konci nechali auto a dál se vydali pěšky – všude kolem nás bylo plno potůčků a vodopádů. My s Péťou jsme se otočily trochu dřív a pokračovaly jsme směrem zpět pěšky s tím, že nás ostatní naberou, až nás budou míjet autem. Naštěstí to opravdu udělali a nenechali nás v divočině!
Dál jsme pokračovali ke Commando Memorial, který oslavuje památku zvláštních vojenských jednotek druhé světové války, které se v této oblasti vycvičily. Po cestě jsme se zastavili u mostu u Glen Shiel a nakonec dojeli až k hradu Eilean Donan. Hrad je postaven u vstupu k jezeru Loch Duich nedaleko vesnice Dornie, na ostrůvku poblíž pobřeží a s pevninou ho spojuje kamenný obloukový most. Natáčely se zde některé scény z filmu Highlander. Když jsme k němu přijeli, byl bohužel zrovna odliv. Po fotopauze jsme jeli do pobřežního městečka Plockton. Počasí se zhoršilo a začalo pršet, takže jsme z městečka moc neměli. Ubytovali jsme se ve Station Bunkhouse – domečku přímo na nádraží (15£/osoba/noc/bez snídaně). Po zabydlení jsme dojeli do centra na nákup jídla na snídani a pak už nás déšť zahnal do Plockton Inn. Sice jsme měli hlad, ale museli jsme počkat do šesti hodin, protože předtím se nevařilo. Čas jsme si zkrátili mimo jiné hraním kulečníku. Po večeři (většinou jsme si dali něco z darů moře, když už jsme byli na pobřeží a byl zde předpoklad, že to bude čerstvé) jsme se vrátili „domů“.
FOTO: David Kasper
Přidat komentář