Triglav je nejvyšší horou jak Juliánských alp, tak celého Slovinska. Na jeho zdolání musíte mít kromě speciální horolezecké výbavy a dobré fyzické kondice i minimálně dva dny. My jsme neměli ani jedno z těchto třech požadavků, a tak jsme se rozhodli vrchol Triglavu s jeho složitými pasážemi vynechat, a místo toho cestu o pár kilometrů zkrátit. Dostali jsme se tak přibližně na 22 km, které jsme chtěli stihnout během jednoho dne.
Naobědvali jsme se u Koči při Triglavskih jezerih, kde jsme také zjistili, že musíme jít dál, neboť nemáme dostatek peněz na přespání v místní ubikaci. Konečně jsme se dostali do míst za horní hranicí lesa. Kolem nás jsme sem tam uviděli nějaké to zelené místečko porostlé místními oreofyty, na severních stinných částech se bělaly zbytky sněhu. Dolina Triglavskih jezer vás okouzlí svou přírodou i výhledy do okolí. Čím výš jsme stoupali, tím větší zima a více sněhu nás obklopovalo. U Zasavske koči na Prehodavcih jsme museli přezout otevřené pohodlné páskové sandály za pohorky. Přecházeli jsme sněžné pole. Konečně jsme dorazili na Kanjavec (2569 m). Byl zde úžasný výhled na okolní vrcholky, ale také na ten nejvyšší- Triglav, který se tyčil pouze 295 metrů nad Kanjavcem. Z ledového, vichrem ošlehaného místa jsme „sjeli“ po zbytcích sněhu k Vodnikovu domu, a pak jsme se začali ztrácet…
Značení v mapě bylo nejenom nepřesné, ale i zastaralé, takže jsme se ztratili. Ještě v okolí kosodřeviny jsme jakžtakž drželi směr naší cesty, ale v lese jsme se ztratili úplně. Postupně nám začali docházet síly, voda a zásoby jídla a den se pomalu začal chýlit ke svému konci.
Ocitli jsme se tak úplně sami uprostřed lesů obývaných medvědy a jinými nebezpečnými zvířaty. Najednou se mezi stromy začalo hýbat něco opravdu velkého. „Co to sakra bylo?“ ptala jsem se Richarda. „No, na srnku to mělo divnou barvu a taky tvar těla, takže radši nevím.“ Zvířata vás nikdy nenapadnou bez důvodu. Bojí se lidí. Zaútočí jen, když je překvapíte. Začali jsme tedy zpívat a hulákat na celé kolo.
Došli jsme na mýtinu. „Kde sakra jsme?“ Podle mapy někde úplně jinde, než kam jsme chtěli dojít. Podle naší mapy měla mýtina stejný tvar jako místo, ze kterého vedla naše červeně značená cesta. Jenže kde ta cesta je? Nejspíš někde dávno zarostlá místní bujnou vegetací. Najednou jsem uviděla ukazatel. Svižným krokem jsem se k němu vydala. Bylo to zbytečné, ukazatel byl zlomený v půli a kdokoli ho mohl kamkoli otočit. Museli jsme se hold vydat skrz hory podle vrozené orientační schopnosti. Podle Richarda jsme potřebovali doprava, a tak jsme šli. Ne, že bych mu nevěřila, ale při asi desátém pokusu vyškrábat se do strmého kopce, kde jsme měli podle mapy najít značenou cestu, se mi začaly třást kolena. Voda a něco, co by nám dodalo energii, nám došlo už dávno. A pak to přišlo. Vyčerpání. Musela jsem si sednout, potřebovala jsem si trochu pobrečet. Samozřejmě jsem věděla, že tu nemůžeme zůstat. Ale to zoufalství, že jste někde uprostřed hor, netušíte kde, to asi nikdy nezapomenu. Začalo se stmívat. Došlo mi, že naši „značenou cestu“ už nenajdeme.
Konečně jsme se vyškrábali na vrchol kopce. „Koukej, tady jezdí lesníci a nakládají dřevo, musí to být nějak spojeno s cestou do města nebo nějaké vesnice, jinak by se sem nedostali.“ Richard mi dodal poslední potřebnou energii. Vyrazili jsme a zase jsme se ztratili. Kolem nás se rozhostila tma. Na cestu jsme si svítili mobilem, který zde samozřejmě neměl signál. A pak jsem uslyšela lidi! Naše záchrana, blesklo mi hlavou! „Halóóóó! Prosím vás, nevíte, kde jsme?“ „Tady doprava, jste 300 metrů od parkoviště!“ JO! Jsme zachráněni! Došli jsme na parkoviště. Vyčerpáním jsme se nemohli chvíli ani hýbat. Do teď nechápu, kudy jsme to vlastně šli a kde jsme udělali první chybu a sešli z cesty.
Přidat komentář