Stoanerne Mandln je jedno z těch míst, které jsem prostě musela navštívit. Posuďte sami: Místo, které je rovných 2001 metrů nad mořem, je fascinující nejen svým výhledem- za jasného počasí odtud uvidíte Marmoladu, celé Sarntalské Alpy a za dobré viditelnosti i velkou část Dolomit. Jeho zajímavostí je ovšem i samotný vrchol, kde stojí přes 100 (možná) náhodně postavených kamenných pyramid. A důvod jejich přítomnosti? To nikdo netuší. Někteří tvrdí, že zde vedla středověká cesta, a že je to jeden ze způsobu jejího značení. Proč by jich tu ale bylo tolik jen kvůli značení nějaké cesty?! Jiní říkají, že je to staré posvátné mystické místo. Kdo má pravdu a jestli existuje ještě jiné, pravdivé vysvětlení, to nikdo neví.
Každopádně musím přiznat, že kdybych hledala nějaké posvátné místo Dolomit, byl by to možná právě vrchol Schöneck. Jeho výhled a cesta, která na něj vede z městečka Sarnthein, je nezapomenutelným zážitkem pro všechny, kdo se nebojí přibližně kilometrového převýšení. Ale nebojte, cesta na vrchol je dlouhá 7 kilometrů, takže se ono převýšení příjemně rozdělí a stezka není po celou dobu zas až tak strmá. Nakonec podle všech průvodců je tato túra jednou z těch lehčích. My jsme si ovšem náš výlet chtěli trochu zpestřit, a tak jsme se ze Stoanerne Mandln nevydali zpět do údolí, ale pokračovali dále směrem na jih po dálkové evropské cestě E5, kterou jsme chtěli dojít až do San Genesia a odtud se svést lanovkou zpět do Bolzana.
Jedná se o 14- ti kilometrovou cestu, která zpočátku vede přes horské louky, ze kterých se vám po celou dobu naskýtají úchvatné výhledy na okolní hory a údolí. Obrázek dokreslují pasoucí se krávy, kozy a koně. U chaty Möltner Kaser se stezka dostává do lesa, který za chvíli střídají pastviny s vysokou trávou a skupinkami stromů – dokonalý obraz bájné Arkádie. Na cestě pokračujeme dál až k Fahrer Höfe, kde musíte odbočit doprava, a ne tak, jako můj kamarád doleva. Ano, pokud to ještě nevíte, v horách a nakonec všude, kam půjdete a kde to nebudete znát, platí několik pravidel. To první a podle mě nejdůležitější je, že když člověk dojde na křižovatku dvou a více cest, musí se zastavit a počkat na všechny, kteří jdou s ním. Takže kdyby to můj kamarád byl býval věděl, nepřišla bych na ono rozcestí a netušila, kde je a jakou cestou se vydal. Čekala jsem přibližně půl hodiny, a protože jsem neměla jeho telefonní číslo a na túru jsme si s sebou vzala jen starý telefon se starými čísly, a protože byla zhruba jedna hodina odpoledne a do soumraku bylo daleko, rozhodla jsem se jít dál a zbytek cesty dojít pěšky a pevně doufat, že se když tak zeptá na cestu někoho z místních. Mapu jsem měla totiž já.
Má cesta pokračovala ke krásnému kostelíku Lavenna(1527 m. n m.), u kterého se případně můžete také občerstvit v restauraci.
Od tohoto místa pak vedla po Saltenské planině, kterou jsem navštívila před dvěma dny. Byla jsem překvapená, že jsem po cestě šla skoro sama a pak mi došlo, že je všední den (úterý), a že místní lidé přes týden pracují, takže nemají čas na horské procházky. Přešla jsem planinu a došla až k známé chatě Edelweiss. A hádejte, koho nevidím! Jo, můj kamarád se celý zpocený trmácí do kopce proti mně. Byla jsem ráda, že ho vidím, a když mi pak pověděl, že jeho cesta vedla údolím a neměla tak hezké výhledy jako ta moje, byla jsem schopná mu i odpustit jeho zkrat na křižovatce. Společně jsme došli k lanovce v 15:55 – přesně pět minut před jejím odjezdem. Tentokrát jsme nemuseli čekat ani minutu a rovnou jsme do ní nastoupili. V Bolzanu jsme pak využili místní autobusovou dopravu, protože představa, že bych měla ujít ještě další 4 km domů, mě děsila. Přesto, že se naše cesta skládala ze dvou jednoduchých tras, výsledný počet 21 km a převýšení přes 1 km je nejspíš důvodem zařadit ji do těch těžších.
Přidat komentář