Tradiční turecké jídlo není moc zdravé. Jídla se jí hodně a zdejší obraz krásné ženy není evropský typ vychrtlé „twigy“, nýbrž žena pevných plných ženských tvarů. Představa velkého břicha jakožto symbol blahobytu přetrvává hlavně na venkově. Tradiční kuchyně: přeslazená baklava, smažené sladké kuličky, kebab v bílém chlebu, smažené rybí sendviče, oříšky a sušené proslazené ovoce, to vše pěkně večer, kdy už toho moc nespálíte, takže se většina uloží do tukových zásob, je ideálním předpokladem k tloustnutí. Dost často se pak tohle vše ještě k tomu zapije tradičním tureckým černým čajem s bílým cukrem.
Mezi zdravější jídla pak patří pokrmy z cizrny- falafel, bulgur a na talíři nikdy nechybí zelenina, ať už restovaná, smažená, nakládaná nebo čerstvá. V kurzu je také ovoce- pomeranče, grepy, jablka jsou zde i 2x levnější než u nás. Mezi tradiční nápoj patří ayran, jogurtový slaný nápoj (něco jako náš kefír), který se s oblibou popíjí k pálivé a hodně kořeněné turecké kuchyni. Ayran mimochodem výborně potlačuje pálivost jídla.
Jakožto muslimská země je Turecko místem, kde je alkohol velmi drahý, proto pokud vyrazíte s kamarády „na jedno“ většinou to nepřekročí hranici dvou piv. Ono totiž i to jedno vás v hospodě vyjde na 150 Kč. Ne, alkoholu se zde příliš neholduje. Pokud tedy nepočítáme rakii – tradiční pálenku, která se míchá s ledem a vodou. Aby se konzument příliš neopil, jí se společně s pitím ještě hodně tučné sýry, případně tradiční malé pochoutky.
Spíše než alkohol je u Turků oblíbená jiná droga- cigarety. Připravte se na to, že v Turecku kouří všichni a všude! Výjimkou nejsou ani veřejné autobusy, nebo automobily. A pokud někdo nekouří, tak je to opravdu výjimka.
V Turecku jsem strávila sice velmi intenzivních, ale vpravdě pouhých deset dní. A co se dá stihnout za tak krátkou dobu? No, nebudu vám lhát, moc toho není. Tedy, není toho tolik, aby mě tato země přestala lákat na další zajímavosti a další poznávací cesty.
Prvních šest dní jsem strávila se svým tureckým kamarádem na venkově v oblasti Kappadocie a Národního parku Nemrut. Mezi typicky turisticky zajímavými místy jsme se vesměs pohybovali pomocí zvednutého palce a čekání u krajnice na auto, které by nás odvezlo o kousek dál. Když žádné auto nejelo, stopli jsme si alespoň jeden z místních autobusů.
I přesto, že kvůli Islámskému státu, náboženským fanatikům a teroristům nejsou islámství a muslimské země obecně mezi Evropany přijímány v současné době v dobrém světle, sama za sebe mohu říci jen jediné: „Během své cesty, kdy jsem komunikovala z 90% s místními lidmi, jsem nezaznamenala žádnou negativní zkušenost s muslimy.“ Je pravda, že průvodcem mi byl turecký kamarád a bez jeho turečtiny by často nebylo úplně jednoduché dostat se a zařídit, co bych potřebovala. Také přiznávám, že na trzích a v různých obchodních záležitostech nebyli Turci vždy příjemní. Handlování a hádání se o cenu je ale zdejší tradicí, se kterou se návštěvník musí vyrovnat.
Daleko častěji jsem ale narazila na v pravém slova smyslu „lidi se zlatým srdcem“. Ať už pana řidiče, který pro nás připravil barbecue; pána, který nás zavezl, kam jsme potřebovali, přestože to bylo na druhou stranu, než jel; kluka, který mi pomohl se zorientovat na istanbulském nádraží, jen tak koupil a dobyl kartu na istanbulskou dopravu; nebo rodinu pro mě na začátku úplně neznámé „kamarádky kamaráda“, která se o mě ujala a ukázala mi v Istanbulu místa, která bych jakožto turista nikdy neobjevila. To je jen několik případů dosvědčující, že zdejší pohostinnost, vlídnost a laskavost přetrvává ve zdejší kultuře i do dnešních dní. Pozváním na čaj začínaje a nabídnutí vlastního domu konče.
Přidat komentář